Pražské volby proběhly už před víc než čtyřmi měsíci, avšak stále ještě se o nich mluví: pořád se čeká na to, co řekne Ústavní soud na rozdělení města na několik prapodivně poskládaných volebních obvodů, v důsledku čehož se cítí malé politické strany poškozeny.



Jejich pocit posilují čas od času publikované názory odborníků na volební právo, podle nichž ty strany vskutku o mandáty připraveny byly. Je dost těch, kteří by si přáli volby nové. Opatrníci však krčí rameny a naznačují, že opakovat pražské volby by v důsledku přineslo víc škody než užitku. Soudí, že ústavní soudci budou nejspíš požadovat změnu legislativy tak, aby se příště něco takového nestalo. Pražský primátor ale prý je pro jistotu připraven na všechno a stále nevybaluje z krabic své oblíbené kancelářské ozdoby, které měl na stole, když byl ještě primářem.
Mně se pak pokaždé, když někdo tyhle volby připomene, vybaví ještě něco, totiž úžasná politická metafora, kterou se, nepochybně ve spolupráci s volebními kreativci, blýskli hned dva kandidáti na primátorský řetěz. Nejprve to byl pan doktor Svoboda, když lákal pana inženýra Tůmu ke spolupráci tím, že ho ocenil jakožto někoho, s kým by šel krást koně. A o něco později zase inženýr Tůma v rozhovoru pro I-Dnes označil za toho, s kým by šel krást koně on, inženýra Kalouska.
Uvědomil jsem si při tom znovu, že metafora už dávno není ze všeho nejvíc součástí výbavy literární, nýbrž politické. Stala se dnes významnou metodou, jíž politici sdělují veřejnosti, co jsou zač, co od lidí chtějí, co jim nabízejí. Politická komunikace, říkají tomu machři od fochu. Nevím, jak to vidí momentálně nejcitovanější z nich, badatelé v oboru politické komunikace ministr Dobeš a ředitelka Machálková, avšak jako laik jsem odpozoroval, že účinná politická metafora musí být především rázná a co nejbarvitější, aby politikovu message neboli sdělení dobře vsadila lidem do hlavy čili komunikovala. Kde jsou ty časy kdy krutí, avšak prostoduší komunisté oslovovali jednoduchými slogany jako „Se Sovětským svazem na věčné časy“ nebo „Pětiletku splníme za čtyři roky“ a vrcholem kreativity bylo sdělení, že Kléma má pod čepicí. Nikam to nevedlo – a kde je taky Klémovi, pětiletce i Sovětskému svazu konec? Na smetišti dějin, metaforicky řečeno.
A tak není divu, že doktor Svoboda namísto, aby konkrétně, avšak prostoduše prohlašoval, že s inženýrem Tůmou by se klidně pustil do řešení problémů pražské dopravy a inženýr Tůma zase ocenil inženýra Kalouska jako chlapa, s nímž by se nebál pustit do boje korupcí, hledali něco, jak se dnes říká více sexy. Jen nevím, jestli to, co našli, tedy kradení koní, je to pravé.
Článek v I-Dnes sice říká, že tento - cituji „obrat je poklonou amerického původu“ – avšak zase metaforicky řečeno, ruku do ohně bych za to nevložil.
Poklona? Historik Paul Johnson ve svých výtečných Dějinách amerického národa přece označuje krádež koní za cosi krajně podlého a odsouzeníhodného. A americký původ téhle poklony? Ve slovníku amerických idiomů ji nenajdete. Zato na Googlu mě hned první odkaz přivedl ke slovům "eine zum Pferde stehlen", s tím, že jde o německé rčení, označující chlapíka, jemuž žena může věřit, že s ní bude sdílet dobré i zlé a navíc s ním bude spousta srandy.
Zdá se tedy, že pánové měli na mysli někoho jako je Old Shatterhand – všichni ho máme rádi a vůbec nám nevadí, že jeho tvůrce Karel May v Americe nikdy nebyl. Ale stejně bych byl s používáním téhle metafory přece jen opatrný. Na Googlu jen o pár odkazů níž lze číst názor, že chlapík, s nímž se člověk nemusí bát krást koně, musí být nejen důvěryhodný a odvážný, ale hlavně – musí to být ten typ, s nímž se pak dá vydržet pár let na malé ploše vězeňské cely.

Psáno pro Rádio Česko