Nad zdejší politickou kulturou se pozorovatelé pohoršují ve chvílích, kdy se na povrch vyvalí menší či větší úděsnost z vládních či parlamentních útrob. Naposledy se tak stalo po zveřejnění přepisu kavárenského požvatlávání slečny Kočí (dříve VV) s kamarády.

Aniž bych účastníky oné debaty nad kapučínkem chtěl brát v ochranu, přece jen bych rád připomněl, že primárně šlo o kavárenský žvást, využívající zcela přirozeně jiné lexikální zásoby nežli mluva veřejná. Kdo jezdí ráno tramvají směrem na Malou Stranu, dost možná tak jako já nechtěně vyslechl štěbetání dobře oblečených mladých dam, které vystupují na stanici Hellichova a směřují k nedalekému gymnáziu. Jejich lexikální výbava se občas od výraziva slečny Kočí příliš neliší. Pravděpodobnost, že ta si svůj slovník do Sněmovní ulice už přinesla, je zkrátka vyšší než malá. To, prosím, nevypovídá nic o jednom konkrétnímu gymnáziu, stejné hovory lze vyslechnout i v okolí jiných prestižních škol. Nicméně vypovídá to o tom, co jsme zvyklí označovat za politickou kulturu - totiž především způsoby, jak se účastníci politického procesu chovají, jak se vyjadřují, jak spolu vzájemně jednají, zkrátka spíše politické způsoby, případně manýry a móresy (to když se nám dané chování nelíbí). Dobrá politická kultura podle obecného mínění panuje tam, kde se politici nefackují ve sněmovně, neskáčou si do řeči v televizi a nemluví sprostě na veřejnosti.

Jenže politická kultura je něco přece jen širšího a podstatnějšího a týká se nejen politiků (Kdo vlastně je politik? Ten, kdo je někam zvolen nebo se o to alespoň uchází?), ale obecně všech občanů. Její součástí je náš vztah k politickému systému, k institucím, k moci. V ideálním případě je to naše schopnost či ochota tyto instituce respektovat či poslouchat, naše schopnost sladit zájmy různých společenských skupin a vrstev (dosahovat konsensu), naše vědomí, že ač se jako jednotlivci lišíme a vyžadujeme dodržování svých práv, nerozpínáme je tak, abychom tím ohrožovali to, co máme společného. Je-li pro západní politickou kulturu - nebo pro kulturu liberální demokracie - něco podstatného, pak je to právě schopnost dosahovat konsensu a vnímat, co máme společného, ne čím se lišíme. Bez toho je liberální demokracie redukována na prostou vládu většiny, nepříliš se lišící od bolševismu.

Je-li něco typického pro českou politickou kulturu, pak je to právě neschopnost dosahovat konsensu. Konsensus je nejen odmítán, ale považován za nežádoucí, ctností se stává nulová tolerance, prosazení vlastního zájmu za každou cenu. Vyzdvihován je model demokracie zdůrazňující většinovost a pozitivní vliv konfliktu (tzv. westminsterský model).

A tu se ocitáme v říši paradoxu. Pokud jde o formu, nese totiž náš politický systém mnohem víc rysů modelu konsensuálního s poměrným volebním systémem, velkými koalicemi, větším počtem stran, nezávislou centrální bankou atd., a z westminsterského modelu jsme si osvojili snad jen nevyváženost parlamentních komor. Podstatné je jedno: bez schopnosti dosahovat konsensu nemůže fungovat v rámci liberální demokracie žádný politický model.
Je-li proto dnes obviňován Ústavní soud, že se mísí do politiky a vydává politická rozhodnutí, případně že se chová jako třetí parlamentní komora, pak je to pláč na nepravém hrobě. Ta podání, lidově stížnosti, si přece Ústavní soud neobjednává. Neslyšel jsem, že by v předsálí parlamentních komor posedávali agenti z Brna a nabízeli služby ústavních soudců. Ty stížnosti podávají zástupci parlamentu, neschopní ve svém vlastním prostředí dosahovat konsensuálních řešení. Menšina, odeslaná pod praporem nulové tolerance domů, aniž byl projeven zájem o její zájmy, činí jediné, co jí zbývá: obrátí se na Ústavní soud. A ten nedělá nic jiného, než co je smyslem jeho existence: rozhodne. Nebo snad má nerozhodovat? Rozpor mezi formálním stavem systému a jeho faktickým chováním dozajista ovlivňuje mnohé. Jednou z podstatných příčin však je oblíbený transfer formálních prvků systému zvnějška, aniž si příliš lámeme hlavu s obsahem. Takový kargo kult na český způsob. Jenže kargo kult nepatří jen do Pacifiku. Britský diplomat R. H. Bruce Lockhart (1887-1970) popisuje ve svých memoárech Ústup ze slávy (Retreat from Glory) půvabnou historku, která se odehrála v roce 1920, kdy do Prahy přijela z Londýna kulturní delegace v čele s H. G. Wellsem. Byla to velká událost a perón Wilsonova nádraží zaplnili pražští i vládní hodnostáři. Konduktér lůžkového vozu však zapomněl vzbudit jednoho z členů delegace, hudebního kritika Philippa Page. Ten neztratil rozvahu, přehodil přes pyžamo svrchník, potřásl si rukou s otci města a nasedl do otevřeného kočáru, odkud kynul mávajícím Pražanům, přičemž se jeho "pyjamové pruhované kalhoty třepotaly v sluneční záři". Bruce Lockhart končí: "Za čtrnáct dní po této návštěvě bylo znát novou módu na pražských ulicích. Byly to černě a bíle pruhované flanelové kalhoty." Obávám se, že pokud jde o politickou kulturu, jako bychom chodili v těch černobíle pruhovaných flanelových kalhotách pořád.

Vyšlo v Lidových novinách 10. května 2011