Když mně Aktuálně.cz nabídlo, abych taky zkusil blogovat, dohodli jsme se hned i na prvním tématu: návštěva Georga W. Bushe v Praze. Pokusím se postupně a na pokračování podívat na některé věci, které s jeho návštěvou souvisejí. Takže začnu tím, že připomenu návštěvu jeho tatínka. Jednak kvůli kontextu dějin, jednak protože je to privilej pamětníka.

Abychom si je nepletli, budu v tomto textu užívat pracovního způsobu rozlišení obou prezidentů: Bush otec má kód 41, Bush syn 43. V Americe je tak občas rozlišují –otec byl jedenačtyřicátým prezidentem Spojených států, syn je třiačtyřicátým.

Nuže tedy: 41 přijel do Prahy 17.listopadu 1990. Na skok, aby oslavil první výročí „sametu“. Stal se tak první a jediným americkým prezidentem v úřadě, který kdy Československo navštívil. Vlastně je to takový drobný dějinný paradox: vždyť Československo byl stát, který by bez významné podpory jiného amerického prezidenta Woodrowa Wilsona nejspíš vůbec nevznikl. (Jinak 41 předběhlo pár jiných prezidentů, ovšem „mimo úřad“: v šedesátých letech po prohře s Kennedym to byl Richard Nixon, těsně po sovětské okupaci pak stipendista na Oxfordu Bill Clinton.)

Jen slavnostní důvody 41 do Prahy pochopitelně nepřivedly. 41 tehdy hledal v Evropě podporu k zásadnímu řezu, k němuž se schylovalo a který krvácí dodnes: jen pár měsíců předtím nebožtík Husajn vtrhl se svými tanky do Kuvajtu, učinil z něj další provincii Iráku a schylovalo se k Písečné bouři...

Redakce Lidových v novin, v níž jsem byl tehdy zástupcem šéfredaktora a komentátorem, sídlila na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice a z okna šéfredaktorny bylo vidět přímo na budku z neprůstřelného skla, z níž 41 mluvil. Nikdo se z toho okna ovšem moc nevykláněl: pár dní předtím si místo velice důkladně prohlíželi nakrátko ostříhaní mládenci z ochranky 41 a jejich domácí partneři, patrně ze solidarity, významně naznačovali, že ti chlapi zatraceně dobře a zatraceně rychle střílejí na vše, o čem si myslí, že by mohlo 41 ohrozit.

Byly to zlaté předmobilové časy: v poštovním kastlíku jsem doma našel oznámení telekomunikací, že na pár dnů před návštěvou 41 a pár dnů po ní je mi odebrána telefonní linka. Bydlím totiž na Malé Straně hned vedle amerického velvyslanectví a někdo z lidí, co 41 doprovázeli, můj drát potřeboval. Kdo ví, třeba on. (Byly to ale taky zlaté časy před 11. zářím: jezdil jsem si klidně autem domů a v ulici Na tržišti mě ještě nezastavovali policisté, třeba šestkrát denně, aby se jeden podíval, zda mám po kapotou motor a co vezu v kufru auta, zatímco druhý auto obchází se zrcátkem na tyči, zda nemám něco nepatřičného na podvozku. I když - jednou objevili, že jsem to na horách vzal výfukem o kámen, poslali mě do servisu; ještě jednou díky, hoši.)

Na poslední chvíli mi tehdy kolega Saša Kramer ze zahraniční rubriky zavolal, že nemůže na Hrad na jedinou tiskovku s 41, a tak nezbylo, než abych se tam vydal sám. Na rampě před Hradem, aby měly americké televize pěkné pozadí, stál 41 s Václavem Havlem a za provazem my od médií. Nějak se přihodilo, že asertivní 41 a jeho novinářský doprovod měli tiskovku jen pro sebe, z české strany a na českého prezidenta nepadl jediný dotaz. Pak si mě ale v jednu chvíli všiml Václav Havel, přerušil tok Američanů a dal slovo mně. Omluvně jsem se usmál a anglicky jsem se 41 zeptal, zda stejně, jako jsou Spojené státy připravené bojovat za Kuvajt, byly by připravené zasáhnout i na obranu Československa, i když je jisté, že tu je ropy jen strašně málo. Vyřídil mě větou, že má otázka je příliš hypotetická. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je to ta nejjednodušší forma zdvořilé odpovědi-neodpovědi, kterou se americký politik dozví v první lekci rad, jak se zbavit dotěrných médií.

Takže, promiňte po letech, pane prezidente Havle, ale my jsme fakt potřebovali do LN alespoň slovo od 41 a rozhovor, i ten nejkratší, nám mluvčí Bílého domu odmítl. (Jak mi brzy nato na Harvardu vysvětlil kolega ze Nieman Foundation, mělo to svou logiku: procento čtenářů českých novin, kteří budou volit kteréhokoli amerického prezidenta je pod hranicí rozeznatelnosti…)

Od té doby tu byl americký prezident v úřadě ještě dvakrát: v lednu roku 1994 Bill Clinton, který v Praze nabídl bývalým členům Varšavské smlouvy Partnerství pro mír (k členství v NATO scházelo ještě pět let jednání), v listopadu 2002 George W. Bush 43 právě na summitu NATO.

Všechny návštěvy amerických prezidentů v Praze mají jedno základní téma: týkají se především bezpečnosti a obrany a čím dál naléhavěji. Není to jejich kapric, jen hrana mezi bezpečím a ohrožením se zase ztenčuje a vyostřuje, střet ideologií jako by střídala nevraživost jiná, civilizační, kulturní. Ta skoro sedmnáct let stará otázka jako kdyby byl čím dál méně hypotetická...