Petice na záchranu Masarykova nádraží, kterou iniciovali středočeští starostové, získala v jednom dni před jeho budovou více než tři tisíce podpisů. To stačí, aby se jí muselo zabývat pražské zastupitelstvo.

Změny územního plánu schválené radou obsahují formulace, které lze vykládat různě. Město a mluvčí železnic tak mohou tvrdit, že nádraží bude možné rušit až po dlouhé době, případně vůbec. Slyšíme, že plánované bytové nebo kancelářské stavby lze umístit na uvolněné pozemky zrušeného depa nebo nepoužívaných a chátrajících skladových a jiných zbytečných budov. A také, že je nejdříve třeba vybudovat spojení s hlavním nádražím nebo najít jiné řešení, které nezbaví výhodného spojení do středu Prahy občany Kladenska, levého břehu Vltavy od Prahy na Kralupy a dalších, v případě zrušení nádraží postižených středočeských měst a vesnic. Protesty jsou prý proto zbytečné.

Je možné, že bezprostřední nebezpečí, že místo nádraží vznikne široký bulvár, přinejmenším v příštích deseti letech nehrozí. To však není důvod, aby naše pozornost ochabla. Mementem budiž osud novorenesanční budovy Denisova nádraží na Těšnově, obětované v roce 1985 magistrále před Hlávkovým mostem. I v tehdejších poměrech „normalizace“ byl odpor veřejnosti tak silný, že o jeho zničení rozhodl nakonec osobně šéf pražské KSČ Antonín Kapek.

Masarykovo nádraží otevřené v roce 1845 bylo první železniční stanicí uvnitř pražských hradeb. Jeho empirová architektura je zachovalá v téměř původním stavu dodnes. Částečně dřevěný a skleněný krov, nesený litinovými sloupy z roku 1862, stejně jako některé další části budovy sice vyžadují náročnou restauraci, ale to není důvod pro likvidaci. Středočeští cestující tu mají rychlé a pohodlné spojení do samého středu hlavního města. Přitom je Praha nevítá anonymní panelákovou nebo betonovou nudou, ale památníkem svých moderních dějin, kulturního a technického rozmachu - a také připomínkou nacistických poprav v pražském povstání. Lze doufat v silný hlas ochránců životního prostředí, mimo jiné Strany zelených. Náhražkou by mohla být jen další expanze automobilové dopravy v už tak zamořeném prostředí Prahy a jejího středočeského zázemí.

Ve středu města je ostatně více pozemků, které jsou v hledáčku chtivých developerů a jejich souputníků v zastupitelstvech a orgánech státní správy. Zajímají je kontrakty za miliardové částky bez ohledu na kulturní a historické dědictví, které je součástí české národní identity. Zájem o vyhlédnuté objekty se zatím vznáší v atmosféře spekulací, ale v náznacích také v různých koncepcích nebo návrzích na územní plány. Testují nás, co vydržíme.

Jednou z obětí má být pankrácká věznice. Slyšíme, že v době stavby stála na okraji Prahy, dnes zabírá cenné území v centru města. Ministerstvo spravedlnosti sice případný prodej odložilo na dobu po parlamentních volbách, ale čeká enormní zájem soukromých investorů o „vysoce bonitní území“ nejen polohou, ale i tím, že je velkým celkem. Toto území je však cenné především jako národní památka, v níž nacistický kat Weiss popravil 1889 českých vlastenců a kde byli zavražděni Milada Horáková, Záviš Kalandra, Rudolf Slánský a jejich druzi.

Podobné úvahy se točí kolem Umprum na náměstí Jana Palacha, kde studovali a učili přední čeští malíři a sochaři, kolem strahovských kolejí, které si sice zaslouží zbourání, ale nikoli vyhnání studentů do kasáren v Ruzyni či jinam na periférii, aby se uvolnily lukrativní pozemky pro plánovanou výstavbu luxusních bytů. Je otázka, zda odpor ke Kaplického knihovně na Letné nesouvisí s jakýmisi dalšími developerskými plány, například národního fotbalového stadionu, které by přinesly výhodné všimné zadavatelům kontraktů. Území Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí láká vlčáky už od devadesátých let. Privatizace fakultních nemocnic by jim mohla pomoci vyhnat pacienty někam na periférii a naplnit jejich měšce výstavbou v samém centru Prahy.

Pozornost vůči podobným záměrům je trvale potřebná. Občanskou iniciativu na obranu Masarykova nádraží je proto třeba ocenit.