Nicolas Sarkozy vtrhl na evropskou politickou scénu s nevídanou energií. Sledovat jeho kroky je výzvou pro českou politiku nejen proto, že v lednu 2009 budeme od Francie přebírat předsednictví Evropské unie.

Sarkozy hned po oznámení volebního vítězství vyhlásil, že „dnes večer je Francie zpátky v Evropě“. Rozhodl, že na jeho oficiálním portrétu budou vlajky Francie a Evropské unie. „Návrat k evropskému stolu“ zahájil prvními cestami do Berlína a Bruselu, aby „přednesl návrhy na oživení evropské konstrukce“. Je přesvědčen, že „tváří v tvář globalizaci a ohromným silám, které uvádí do pohybu, Francie potřebuje Evropu,“ která „jediná je schopná čelit všemocnosti trhu“. EU nesmí zůstat hluchá „ke zlobě lidí, kteří nevnímají Evropskou unii jako ochranu, ale jako Trojského koně všech hrozeb“.

Teprve poznáme, jaké závěry vyvodí z názoru, že „jsme obětí sociálního, enviromentálního, fiskálního a monetárního dumpingu“. Zatím chce, aby Evropská banka, i když říká, že nemíní oslabovat její samostatnost, více podporovala ekonomický růst jako podobné instituce v USA a v Japonsku a navrhuje „ekonomickou vládu“ pro eurozónu. Do konce roku 2007 plánuje zahájit debatu o společné zemědělské politice a otázkách konkurenceschopnosti.

Posílení francouzského vlivu sleduje návrh na obnovení myšlenky „unie Středomoří“. Nabídla by kompenzaci Turecku, jejíž členství v EU Sarkozy odmítá, a spolu s podporou rozvoje Afriky by měla přispět k řešení masové imigrace do jižní Evropy.

Sarkozy chce změnit dlouho napjaté vztahy Francie se Spojenými státy. Už před časem řekl: „Ve Francii mi někteří říkají Sarkozy-Američan a já jsem na to hrdý.“ Chápe, že globální problémy lze řešit jen společně.
Různost názorů je přítom samozřejmá. Bush, a také Blair, prosazují přijetí Turecka do EU. Třebaže „myšlenka Íránu s jadernými zbraněmi je nepřijatelná“, Sarkozy uznává jeho právo jako signatáře Smlouvy o nešíření jaderných zbraní na civilní nukleární program. Invazi do Iráku považuje za „historický omyl“ a ačkoli kritizoval Chiraca za jeho aroganci, poděkoval mu za „jasnozřivost“ s jakou nechal Francii mimo. Evropská bezpečnostní strategie má dávat přednost prevenci před svévolnými vojenskými údery. Válka je až nejzazším řešením a pro velké vojenské akce je nezbytný mandát Rady bezpečnosti. Prezident bude prosazovat nezávislou evropskou obranou identitu. Z tohoto hlediska se mu nelíbí americký systém protiraketové obrany: „Nechápu, jak někdo může říkat, že je to problém České republiky a Polska, a ne problém Evropy, ledaže bychom se chtěli vzdát všech ambicí na evropskou obrannou politiku.“
Pokud se podaří oslabit transatlantické napětí, mohlo by to podle Jacquese Rupnika vést i ke sjednocování Evropanů, rozdělovaných americkou politikou. Bude to ovšem také záležet na tom, jak se naplní naděje na vývoj ve Washingtonu po odchodu George Bushe. Jak říká Sarkozy: „Prátelství je respekt, porozumění, citová vazba ale ne podřízení…Žádám naše americké přátele, aby nás nechali svobodnými, svobodnými být jejich přáteli.“

Horkou aktualitou je ovšem reforma Evropské unie. Protože ústava je teď neprůchodná, francouzský prezident navrhuje užší dokument stanovující pro EU „institucionální pravidla, která jí umožní lépe fungovat“, mimo jiné zřídit funkci prezidenta na dva a půl roku, funkci ministra zahraničí, i když se může jmenovat méně vznešeně, a modifikovat pravidlo jednomyslnosti. „Nikdo se nemusí podřizovat rozhodnutím vnuceným proti jeho životním zájmům,“ říká diplomaticky, ale už bez diplomacie dodává, že „jedna země nemůže bránit ostatním jít dále“. Jako příklad potřebného společného postupu uvádí imigrační politiku. Stejně smýšlí Romano Prodi, když říká, že „chceme-li svobodu pohybu v rámci Evropy, problém migrace musí být řešen na evropské úrovni“.

Českou politiku může také zajímat Sarkozyho myšlenka o vyvoření neformální skupiny šesti evropských mocností, do níž by bylo zapojeno Polsko. Protože Poláci byli vždy schopní uvažovat politicky a myšlenka jejich uznání jako regionální mocnosti je jim blízká, mohlo by to oslabit a překonat eurofobii jejich současné vládnoucí garnitury, která ji dnes spojuje s těmi českými politiky, kteří působí v EU jako stálí potížisté. Považuje-li Jan Zahradil a jemu podobní český negativismus za „poziční výhodu“, bude dobré připomínat si slova Romana Prodiho: „Když někdo chce použít právo veta, může mít pocit, že je obrem. Pokud ale někdo trvá zatvrzele na negativních pozicích, dostane se do izolace.“

Je nejvyšší čas, abychom to pochopili. Jak říká Evropan Sarkozy: „Je třeba jít rychle, protože jsme ztratili mnoho času.“ Na červnovém summitu Evropské rady (21.-22.6.) chce Merkelová prosadit cestovní mapu, podle které by reformy byly přijaty a ratifikovány mezi německým a francouzským předsednictvím v roce 2008. Mohlo by se nám stát, že v lednu 2009 převezmeme předsednictví jako kandidát na druhořadého člena vícerychlostní Evropy.