Letošní komunální volby přinesly odchod politické levice z pražských radnic. Pozornost se sice konjukturálně soustřeďuje na úspěch protivládní pravice a to, že Prahu neovládlo ANO. Ale tandem Babiš Zeman bude i nadále určující. Daleko závažnější se může ukázat oslabení tradiční levice, obdobně jako je tomu už v Maďarsku a Polsku A situace v hlavní městě takový vývoj může naznačovat.



Protože hlavní město je důležitá politická scéna, je ztráta Prahy pro českou levici velmi nedobrý signál. Na západě Evropy má levice ve velkých městech dobré pozice. Nedávné průzkumy v Berlíně přiřkli die Linke 22%, zeleným 18% a SPD 16%. Rudozelená koalice by tak pohodlně mohla v Berlíně vládnout. V Praze tuto sobotu se strany jako ČSSD, Zelení a KSČM ani do zastupitelstva nedostaly. Analýza příčin oslabení ČSSD a Zelených je na nich, já se zaměřím na pražskou KSČM:
V roce 1998 KSČM získala v Praze ještě 40 tisíc hlasů voličů. Po dvaceti letech klesl počet voličů KSČM v komunálních volbách na pouhých 14 tisíc. Příčinu vidím v tom, že politiku organizuje ponejvíce pro vykované voličské jádro. To ale stárne a ubývá. Noví a nejistí voliči nechtějí slyšet stesky po minulých časech, není pro ně důležitá pieta na hrobech. Zejm. starší voliči chtějí vědět proč by si to měli rozmyslet a přejít od ANO zpátky na levici. Babiš jim nabízí i konkrétní věci a ne jen protesty a rituály. A mladšího městského voliče odpuzuje antiintelektuální a přestárlá image strany.

Výměna dogmat nepomůže

Levice se nyní nedostane z bláta tím, že se vytáhne ven za vlastní cop, spletený z myšlenkové a personální stagnace. Transformační kurs KSČM měl vést k otevřenému myšlení, schopného syntézy nových konceptů a filosofií. Bohužel mnozí ale viděli to nové jen jako nespolehlivou a neukázněnou úchylku. A mentálně zůstala KSČM ve svém stranickém jádru uzavřená do normalizačních stereotypů, vzdalujíc se tak životní zkušenosti a proměnám vědomí nové doby. Tohle je třeba primárně změnit.
Revize v KSČM byla zdogmatizována. V zrychleném toku dějin více než jindy platí, že není neměnných podstat. Dogmatická revize ale znamená jen to, že místo Stalina ideologové takticky postaví Marxe či Lenina. Účelovou selekcí nových fakt se jen propagují staré poučky a pláštík nových jevů se prostě navěsí na staré podstaty. Pravda fakt je nahrazena pravdou povinných autorit. A strážci víry jen žijí z reprodukování starých myšlenek. A tak místo renesance stranického myšlení dochází jen k výměně dogmatismů, šilhajících po minulém režimu.
Nostalgičtí vyznavači starých časů nyní opět vylézají z úkrytů, protože si myslí že deziluze veřejnosti z vládnutí posledních desetiletí jim dá za pravdu. Ale ani Putin v Moskvě, ani Zeman na Hradě ani Babiš ve Strakovce na dnešním společenském systému nic nemění. Revanš za období po roce 1989 se nekoná a konat nebude. Dnes už normalizační retro nikdo nebere mimo ideologické ghetto moc vážně. Dnes je nostalgie po bývaých mocenských časech spíše trapná. Co se nedokáže měnit, to zákonitě hyne. A loajalitu pro neustálé vedení minulých válek a ukřivděných revanši od normálních lidí těžko čekat.

Zbavit se stigmatu nostalgických úletů

Mentálně nezpůsobilé levici taková volební facka patří. Je to nemilosrdná, ale spravedlivá pomsta dějin za to, že z kráčení po nové cestě sklouzla zase k stranickým rituálům. Že po letech KSČM ztratila odvahu rozvíjet transformační kurs. Že ztratila vědomí vlastní historičnosti a hledání moderny znevážila jako povrchní módnost a převládly opět přežilé tradice. A pole pro tvořivé otevírání nových horizontů se tak stalo neúrodným cvičákem zdupaným partokracií.
Tak ale nevzkřísíme ideový život, tak si vystrojíme jen další ideový pohřeb. Možná stranické struktuře nevadí že její oblíbenci jdou svými výroky za rámec distance KSČM od deformací minulého režimu. V očích veřejnosti jsou ale tyhle nostalgické úlety stigmatizující. A je tu možná poslední příležitost, začít pozdě ale přece s nezbytnými změnami. Hic et nunc. Tady a teď. V čem tedy začít modernizovat strukturu v Praze a nejen v ní ?
Nejde o to být z ničehož nic prudce inovativní. Začít by se mohlo vědomím, že pasivní mesianismus stranických ritiuálů je vlastnost sekty. Že jedině lidé s odvahou ke skoku rozumu do budoucnosti přilákají inteligenci, která na levici schází. Dělat politiku pro loajální straníky nestačí. A snaha lovit protestní hlasy na poli nacionálního populismu hrozí ztrátou identity pro odchod od základních levicových hodnot. Pouhé manévrování kolem prosakujících fobií a kulturního egoismu má jepičí životnost. Vztyčením praporů stalinismu a nacionalismu by byla překročena hranice, za kterou už nelze být s takto znehodnoceným politickým vehiklem loajální.

Poslední šance na změnu

Volební test objektivně a demokraticky poměřil jak je na tom levice u Pražanů. Kontrast mezi přestárlou a konzervativnější stranickou reprezentací a odlišně nastaveným pražským voličem nemůže být zřetelnější. Je to jasný signál potřeby modernizace. Změny mohou uvést do pohybu i negativní emoce. Rozhodování z prvního leknutí je ale špatné, v panice se nadělá víc škody než užitku. Nepomůže ani začít řešit staré spory a personální animozity. Jen kulisa moci, objekt úzkého zájmu maskovaný pokryteckým ideologizováním.
Levice nepotřebuje návrat starých mesiášů. Nositelem změn musí být lidé mentálně zakotvení v současnosti. To vyžaduje generační obměnu, lidi kteří přitáhnou své mladší vrstevníky. Starým strukturám by nikdo odklon od nostalgického kursu neuvěřil. Potřeba jsou lidé, kteří mají perspektivu a nečouhá jim penzijní výměr z kapsy. Takoví lidé na levici mohou rozvinout po letech stagnace zas o kousek transformační kurs. Dobrý šéf se na takovém vystřídání podílí, udělá z obměny řízený proces.