Předseda lidovců Čunek budí silné emoce. To je pro politika dobře. Není ani tak důležité, zdali jsou ty emoce kladné nebo záporné. Důležité je, že si ho lidé pamatují. Koho si lidé pamatují, ten má své obecenstvo, své odpůrce a příznivce. Koho lidé znají, toho mohou volit. Jiří Čunek se stal starostou, senátorem, předsedou strany a prvním místopředsedou vlády. Klobouk dolů.

Pak ale párkrát šlápnul do takového lejna, až to estétům smrdí. Ministr, obletovaný policií, nevoní. Nešťastný výrok o opálených spoluobčanech nepřipomíná Romy jen lidoveckému politbyru a biskupské konferenci. Avšak čím více se zdá, že by měl být Čunek odvolán, tím pevnější je jeho pozice. Lidovci ho projednávali nesčíslněkrát a vždy znovu a znovu mu vyjádřili podporu. O Čunka se nešetrně otřel prezident, politování vyjádřil premiér, štulce schytal od koaličních partnerů i opozice. Ale Čunek si dál sedí na všech svých židlích a štokrlatech jako hříbeček.

Pročpak je pozice bývalého vsetínského starosty tak neotřesitelná? Dejte po půlnoci otázku deseti náhodně vybraným Čechům a snadno zjistíte odpověď. Jiří Čunek je konečně politik, který umí zatočit s Cikány. Nechme stranou, nakolik je jeho pověst cikánobijce nebo cikánomilce zasloužená. Důležitá není prokazatelná skutečnost, ale vlastnost, kterou politickému zboží přisuzujeme. Erich Maria Remarque na vojně objevil, že vyleštěný knoflík je důležitější než osm svazků filozofa Schopenhauera. Od té doby význam leštěných knoflíků vůči filozofii dále posílil.

Artura Schopenhauera nezná skoro nikdo, Jiřího Čunka znají všichni. Geniální překladatel Martin Hilský žije skryt davu, Čunkova veřejná prostota jímá mnohé. Přitom není apokalyptickým vizionářem jako Girolamo Savonarola, není etickým myslitelem jako Sókratés, břitkým řečníkem jako Marcus Tullius Cicero, není ani talentem jako Nikolaj Rimskij-Korsakov. Namáhavě souká svou pravdu, těžce zápolí s argumenty, zaplétá se a je-li řeč o koze, často mluví o voze. Přesto mu lidé dobře rozumí. Nerozumí mu jen ti, kdo něčemu rozumí.

Nevyčítejme Čunkovi nedostatek vzdělání. Stát, jak jsme se přesvědčili, může vést i zhrzený malíř. Též přítomnost Čunků v politice je nadmíru kladným sdělením. Znamená to, že naše společnost necítí žádný skutečný problém. Nic důležitého nepotřebuje řešit. Kdybychom měli něco opravdu měnit, povolali bychom autority. Letadlo v hangáru ale nepotřebuje pilota. Tam stačí bezpečnostní technik.

Čunek nepochybně představuje volební kapitál. Jeho svržení by eskalovalo konflikt mezi parlamentními Pražáky a přespolními křesťany, znamenalo by i ztrátu radikálních hlasů. Lidovecký Bůh nyní potřebuje každou dušičku, ba i hříšný volební hlas a skutečný kopanec by autory vyšel draho. Proto rozhodné činy nahrazují jen taktní výtky politických matadorů. Morálka je pěkná věc, ale za kariéru jim nestojí…

Není třeba dále chodit kolem horkého pyré: Všichni jsme Čunci. Aspoň trochu, tedy v rámci průměru. Máme obnošené trenýrky a v nich obyčejné, bledé hýždě. O to víc nás hřeje, že našinec to dotáhl tak daleko. A proč by to jen nemohl dotáhnout výš? Nebojme se toho, buďme upřímní a zařičme si z plného hrdla: Čunek na Hrad! Průměrný Bůh nás vyslyší.