Nepovedená operace izraelské armády proti flotile s humanitární pomocí Gaze přivedla k dalšímu vyostření rozporů mezi Ankarou a Tel Avivem. Takový vývoj situace jde na ruku Turecku, které chce na úkor ochlazení vztahů s někdejším partnerem zvýšit svůj vliv v regionu.

Na Blízkém východě graduje nový konflikt. Jeho aktéry jsou někdejší partneři – Turecko a Izrael, jejichž vztahy vyostřila nedávná nepovedená operace izraelské armády proti tak zvané humanitární flotile míru propalestinských aktivistů, převážně tureckého původu.

Sporný zásah v mezinárodních vodách (na tomto místě je nutné podotknout, že Izrael ani Turecko nejsou signatáři Úmluvy OSN o mořském právu a výklad tohoto termínu v jejím souladu není pro ně závazný), při kterém zahynulo minimálně 9 aktivistů, rozpoutal mezi oběma státy diplomatickou válku a sérii provokací.

Z Izraele má být na podporu Kurdům a Arménům odeslána humanitární pomoc, Ankara naopak slibuje, že další humanitární flotilu budou doprovázet turecké válečné lodě. Libanonský deník Al-Mustaqbal dokonce napsal, že turecký premiér Erdogan zvažuje na jedné z nich prolomit izraelskou blokádu Pásma Gazy. Z Tel Avivu již zaznělo, že takové jednání bude považovat za casus belli – důvod k vyhlášení války, a turecká plavidla potopí.

Zdá se, že celý incident bude mít velmi vážnou dohru, která může odrazit na křehké stabilitě v regionu. Je proto zajímavé podívat se na jeho geopolitické pozadí

Nelze si nevšimnout zejména několika momentů. Především je zarážející, že incidentu nebylo zabráněno ještě v zárodku. Lze si jen stěží představit, že by o organizaci tzv. flotily míru zpravodajské služby, ať už Izraele, Spojených států nebo Turecka, dopředu nevěděly. Obzvlášť, když humanitární pomoc vypravovala nadace podezřelá z napojení na mezinárodní teroristy. Stejně tak je pozoruhodné, do jaké míry bylo podceněno riziko a následky střetu militantních cestujících s příslušníky zasahující jednotky.

Klíčovou roli zde hraje především Turecko, ještě donedávna významný regionální spojenec Izraele. Obě země zejména v druhé polovině 90. let, nehledě na nelibost arabských států, aktivně rozvíjely vzájemné vztahy, a to včetně vojenské oblasti.

Mezi Izraelem a Tureckem existovala od roku 1996 smlouva o vojenské spolupráci (předpokládající mimo jiné spolupráci zpravodajských služeb, izraelské letectvo taktéž v souladu s ní mohlo používat turecké základny a vzdušný prostor, apod.), Tel Aviv se podílel na modernizaci turecké armády a dodávkách některých zbraní, izraelská a turecké zbrojařské firmy rovněž spolupracovaly na vývoji např. raket typu vzduch-země.

K vytvoření regionální bezpečnostní aliance obě země přivedly společné zdroje hrozeb: Sýrie, Irák a Írán. Postoj Izraele je v tomto směru neměnný – politiku zmíněných států považoval a dodnes považuje za ohrožení existence státu. Turecko je naopak podezřívalo z podpory kurdských povstalců, se Sýrií ho navíc pojí spor o vody Eufratu.

V novém tisíciletí nicméně dochází k postupnému ochlazování vztahů, které se projevilo zejména po izraelské operaci v Pásmu Gaza na přelomu roku 2008 a 2009, na níž turecká vláda vedená představiteli umírněně islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje reagovala krajně negativně.

Demonstrací změny úrovně vzájemných vztahů se poté stala skandální hádka tureckého premiéra Recepa Erdogana s izraelským prezidentem Šimonem Peresem na davoském ekonomickém fóru a následné odložení Ankarou na neurčito společného vojenského cvičení.

Turecká reakce na incident na palubě Mavi Marmara nepřispívá k řešení problematických vztahů s Tel Avivem, naopak je prohlubuje. Proč má však Ankara zájem na jejich další eskalaci?

Konfrontační politika může být spojena se snahou Turecka zvýšit svůj geopolitický vliv a vliv v „islámském světě.“ Kvůli nejednoznačnému postoji Evropské unie, který je nyní umocňován ekonomickou krizí, ke vstupu Turecka do EU v nejbližším budoucnu nedojde. Ankara proto proevropský kurz stále víc vyvažuje kurzem, který z jedné strany ukazuje nepostradatelnost Turecka pro Unii a ze strany druhé mu otevírá nové prostory, jichž se dříve jako sekulární stát vzdal.

Turecká zahraniční politika se v posledních letech snaží vybudovat strategické partnerství s někdejším geopolitickým soupeřem – Ruskem. Oba státy aktivně rozvíjejí spolupráci především v energetické oblasti. Ankara se rovněž, byť poněkud indiferentně, pokouší obnovit vztahy s Arménií a naopak s pomocí Ázerbájdžánu se stát hlavním tranzitním koridorem energetický surovin spojující kaspický a středoasijský region s Evropskou unií.

K normalizaci došlo i ve vztazích s dnes již bývalými regionálními soupeři. Ankaře se podařilo vyřešit problém syrské podpory kurdských separatistů a mezi oběma státy došlo k významnému sblížení. Turecko se například stalo prostředníkem při hledání řešení izraelsko-syrského sporu o Golanské výšiny.

Nový impulz v nedávné době rovněž dostaly dříve značně chladné turecko-íránské vztahy. Ankara a Teherán aktivně spolupracují v energetické oblasti, přičemž oba státy např. plánují exportovat íránský plyn přes turecké území na evropský trh.

Turecko, které podporuje íránský nárok na mírové využití jaderné energie, zaznamenalo významný úspěch na poli mezinárodní politiky, když se mu podařilo, na rozdíl od vídeňské skupiny MAAE, podepsat s Íránem smlouvu o obohacení uranu.

V tomto směru se na pozadí oslabování pozic Egyptu a Saúdské Arábie pokouší stát na Blízkém východě novou hlavní regionální silou. Takový status je nicméně v blízkovýchodním regionu spojen s obligátní antiizraelskou politikou, kterou Ankara nemůže (a ani zjevně nechce) ignorovat.

Proto je možné předpokládat, že Turecko vědomě nezabránilo vyplutí tzv. flotily míru s kalkulem získat body v „islámském světě“ při jakémkoliv vývoji situace.

Pokud by lodě bez problému pronikly přes izraelskou blokádu a přivezly do Gazy humanitární pomoc, Turecko by se tím mohlo zviditelnit jako zastánce od světa odříznutých Gazanů – což je další z povinných atributů, pokud stát usiluje o vliv v blízkovýchodním regionu.

Ani v případě střetu plavidel s izraelskou armádou Ankara nic neprohrála. Naopak, jak nyní můžeme vidět, Turecko celý incident bravurně využívá k informační válce s Izraelem.

Existují přitom i názory, že celý konflikt byl uměle zinscenován: Turecko, výměnou za íránský podpis pod smlouvou o obohacení uranu, mělo vytvořit takovou situaci, která by snížila pravděpodobnost izraelského napadení na Írán. Ačkoliv se tato verze zdá být nepravděpodobná (Ankara je stále spojencem USA a členem NATO), nelze ji vzhledem k posunu turecké zahraniční politiky zcela vyloučit.

Nynější napětí mezi Tureckem a Izraelem, nehledě na ostrá slova a hrozby potopení lodí, jen sotva vyústí v ozbrojený konflikt. Ani jedna strana takový vývoj situace nepotřebuje. Následky incidentu na Mavi Marmaře přesto nejsou příznivé pro řešení blízkovýchodního konfliktu. Naopak jej oddaluje.

Příznivý není ani pro okolní státy. Rusko například avizovalo přehodnotit plány exportu plynu po plánovaném plynovodu Blue Stream 2 do Izraele. Stavba plynovodu, spojující pod hladinou moře Rusko, Turecko a Izrael, byla spíše politickou záležitostí a měla taktéž otevřít Gazpromu cestu na blízkovýchodní trh. Jak nicméně prohlásil Vladimir Putin, projekt vzhledem k nálezu v Izraeli významných zásob plynu nebude realizován. Vyloučit nelze, že toto rozhodnutí bylo rovněž ovlivněno tureckým tlakem.