Na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět bude uveden snímek o padlém ruském oligarchovi Michailu Chodorkovském. Snímek není pouze výpovědí o Chodorkovského osudu, ale i o současném Rusku.

Na začátku nového tisíciletí, kdy se schylovalo k novému střetu o moc, měl Kreml pouze jednoho vážného konkurenta. Skupinu vlivných podnikatelů, tak zvaných oligarchů, kteří v 90. letech tahali za mocenské páky. S příchodem na prezidentské křeslo Vladimira Putina, jež byl do něho dosazen podle některých spekulací právě s pomocí vlivných boháčů, se tato situace obrátila.

Během několika let nastal soumrak zlaté éry všemocných podnikatelů. Z nedotknutelné elity se staly privilegované šachové figurky, jež politický barter „majetek za poslušnost“ přeměnil v poslušné hochy, kteří dali ruce pryč od politiky a po příkazu z Kremlu sponzorují státní projekty.

Bezesporu přelomovým okamžikem v tomto mocenském střetu se stalo uvěznění nejbohatšího z klubu vlivných boháčů, Michaila Chodorkovského. Ten byl v roce 2003 odsouzen za podvody a daňové úniky. Jeho ropná společnost Jukos byla zlikvidována.

Chodorkovskij se již více jak sedm let nachází za mřížemi. Za tu dobu se změnil v jakýsi symbol. Přičemž symbol mnohorozměrný.

Uvěznění kdysi nejbohatšího Rusa pro nemalý počet Rusů symbolizuje vítězství státu nad nestátními vlivovými strukturami, což v paternalisticky orientovaném Rusku mají rádi. Zároveň postavilo tečku za hořkosladkými 90. léty – érou divokého kapitalismu, slabého státu a ekonomických turbulencí.

Pro ruskou protirežimní opozici má Chodorkovskij aureolu „politického vězně číslo jedna.“ Stal se důkazem autoritářské povahy Putinova režimu a papírové demokratizace za Medveděvova prezidentství (kdo jiný než on měl Chodorkovského amnestovat, nebo, přinejmenším, nedopustit, aby mu nebyl koncem loňského roku prodloužen osmiletý trest o dalších šest let?).

Příběh šéfa Jukosu s jeho tragickým vyvrcholení je populární i za ruskými hranicemi. Do jisté míry odpovídá představě Evropana o životě na Rusi, který zná z Dostojevského románů.

Zahraniční zájem o osud padlého oligarchy dokazuje i nový film Chodorkovskij, německého režiséra Cyrila Tuschiho, který bude uveden na letošním, již třináctém, ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět.

Život jako film

Tuschiho dokument je portrétem vzestupu a pádu Michaila Chodorkovského. Lineárně sleduje jeho osud od založení bankovní skupiny Menatep, která z něho následně udělala šestnáctého nejbohatšího člověka světa, po uvěznění v roce 2003 a nový proces o šest let později.

Autor přes malý rozpočet nashromáždil velké množství materiálů. Sto dvanácti minutový snímek tak obsahuje výpovědi Chodorkovského rodiny – matky, první manželky a syna, bývalých spolupracovníků v místech jejich nucené emigrace, evropských politiků a ruských opozičníků.

Zajímavým způsobem se režisér vypořádal s přechodem mezi jednotlivými kapitolami Chodorkovského života. Film je netradičně proložen animovanými sekvencemi, které posouvají celý děj dopředu. Animace snímek neruší a působí přirozeně.

Ve filmu jsou rovněž použity archivní záběry, včetně rodinného home videa. Záběry natočené obyčejnou véháeskovou videokamerou na Chodorkovského dače tři dny před jeho uvězněním jsou mrazivé. Oligarcha, který soudě podle výrazu bílého obličeje tuší, co ho čeká, na nich vypráví o svých plánech.

Ve filmu však chybí vyjádření druhé strany – představitelů nynější ruské politické elity. Nikoliv kvůli tomu, že by byl dokument natolik jednostranný a Tuschi záměrně nechtěl dát prostor ruským politikům. Jak je v snímku názorně ukázáno, s režisérem odmítli o Chodorkovském hovořit.

„Syndrom Chodorkovskij“ přitom na sobě pocítil i sám režisér. Jak sdělil ruskému týdeníku Kommersant Vlast, například v internátu, během studia na moskevské jazykové škole, kontroloval, jestli nemá v požárním hlásiči štěnici.

Přesto se problémům nevyhnul. Letos v lednu, během dovolené na Bali, ho zloději připravili o notebook s předběžnou verzí filmu a několik dní před premiérou jeho studio vykradli. Neztratilo se nic, kromě počítačů se všemi natočenými materiály.

Síla ruské reality

Sám autor snímku se přiznal, že původně zamýšlel o padlém oligarchovi natočit umělecký film. Když poté Tuschi přijel do Moskvy, pochopil prý, že ruská realita dalece předčí všechny scénáristovy fantazie.

Záměr natočit o Chodorkovském hraný film je na snímku znát. Kladné a záporné role jsou jasně rozděleny a autor se svou sympatii k Chodorkovskému nesnaží skrývat. Přesto jej neglorifikuje, ani neomlouvá. Sympatizuje s ním však jako s člověkem, nikoliv jako s politickým vězněm. Ve filmu se nebojí ukázat oligarchovy stinné stránky, které Chodorkovského stoupencům nemusí lichotit.

V tomto ohledu je jedním z nejzajímavějších momentů filmu emotivní vystoupení Dmitrije Gololobova, někdejšího šéfa právního oddělení Jukosu, který si s Michailem Chodorkovským servítky nebere.

Gololobov v dokumentu Chodorkovského obviňuje, že spolu s ostatními oligarchy vytvořil právní systém, který se v konečném důsledku obrátil proti němu. V další scéně právník z angličtiny přechází do ruštiny a pateticky oligarchovi vyčítá, že neemigroval, když k tomu měl šanci a z hloupého hrdinství se nechal zavřít do vězení.

Bez odpovědi

Klíčovou otázkou celého filmu je právě to, proč byl Chodorkovskij uvězněn. Bylo to kvůli jeho politickým ambicím? Kvůli jeho snaze bojovat s korupcí? Jednalo se o záměr nekalými praktikami převzít jeho podnik? Šlo o osobní spor mezi oligarchou a prezidentem Putinem? Nebo to byl skutečně trest za finanční zločiny?

Tuschiho snímek na tento zlomový okamžik v životě Chodorkovského a celého Ruska nedává jasnou odpověď. A ani nemůže. Zná ji pouze ten, kdo kdysi vlivného podnikatele poslal za mříže. Divák si musí ze všech verzí, které ve filmu zazní, udělat závěr sám.

Film Chodorkovskij ani jednoznačně netvrdí, že padlý oligarcha je vinen nebo nevinen. Nevynáší kategorické soudy. Režisér Tuschi si je vědom, že pravda v Chodorkovského případu leží někde uprostřed a každý, včetně uvězněného podnikatele, hraje svojí hru.

Snímek, stejně jako Chodorkovského příběh, je především výpovědí o současném Rusku. O zemi, v níž platí jiná pravidla. Respektive, nejsou tak úhledně zabalená jako na Západě. Zato, že ruská Spravedlnost má nejen zavázané oči, ale i často svázané ruce, můžeme Kreml kritizovat. Ruská realita, stoletími zakořeněný paternalismus, přesto tvrdě diktují vlastní pořádky. Nemusí se nám to líbit, ale je nutné to vzít na vědomí.