Do Prahy dnes míří Dmitrij Medveděv. Kromě státních smluv s sebou veze výstavu ze sbírky moskevského Kremlu. Návštěva ruského prezidenta starou česko-sovětskou družbu nevrátí, je však dobrým krokem k upevnění spolupráce mezi Českou republikou a Ruskem.

Po roce a půl do České republiky znovu zavítá ruská hlava státu Dmitrij Medveděv. Ruského prezidenta pozval do Prahy jeho český kolega Václav Klaus, když před dvěma roky pobýval v Moskvě.

Dvoudenní návštěva vládce Kremlu bude mediálně skromnější, než jeho poslední cesta do České republiky loni na jaře, kdy na Pražském hradě Medveděv s americkým prezidentem Obamou podepsali smlouvu o jaderném odzbrojení. Dnes není podpis ovlivňující globální mezinárodní vztahy na pořadu dne.

Váhu Medveděvovy návštěvy to v žádném případě nesnižuje. Jeho návštěva je významná právě pro česko-ruské vztahy, které v posledních letech byly tak trochu proměnlivé.

Vyhoštění novináře České televize z Ruska, odhalení a útěk ruského špiona z Česka, a samozřejmě rozhodnutí o zapojení České republiky do americké protiraketové obrany – to vše na ně mělo spíše negativní efekt.

Nyní se už objevilo určité oteplení. Vyhoštění čeští novináři už nemají definitivní zákaz vjezdu do Ruska. Ruská společnost Atomstrojexport patří mezi vážné kandidáty na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín, české a ruské dráhy plánují rozšířit spolupráci. Nedávno se rovněž objevila informace, že ruská armáda plánuje zakoupit 3 české letouny L-410. A radar? Ten nyní naopak na středovýchodní Evropu míří zpoza ruských hranic.

Nejdůležitější však je, že se naše vzájemné vztahy rozvíjejí, aniž by Češi museli dokazovat nějaké vazalské pochlebovaní. Ani Rusko neuplatňuje vůči České republice velmocenské nároky či touhu znovu nás vtáhnout do sféry svého vlivu.

A to i přesto, že se čas od času takové obavy objevují v českých médiích nebo zaznívají z úst českých politiků. V současné době je taková pozice sice libozvučná, nicméně lichá. A i kdyby takové plány v jedné ze zásuvek v kabinetu ruského ministerstva zahraničí ležely, sotva by se je podařilo uskutečnit. Nehledě na všechny politické a ekonomické turbulence, kterými dnešní svět prochází, nehledě na všechny integrační pokusy o obnovení staré slávy, aréna mezinárodních vztahů vypadá jinak, než v polovině minulého století.

Návštěva ruského prezidenta v České republice se uskuteční na pozadí těchto turbulencí, které se přímo nebo nepřímo dotýkají i Moskvy. Evropská unie zoufale bojuje, aby se neutopila ve Středozemním dluhovém moři a s ní i myšlenka měnové a politické evropské integrace. Situace okolo Íránu je stále ožehavější a vztahy mezi Moskvou a Washingtonem se pomalu vrací před, s takovou slávou vyhlášený, restart.

Projekt společné rusko-americké protiraketové obrany krachuje, aniž by byl realizován, Spojené státy snižují spolupráci s Ruskem v rámci smlouvy CFE a Kreml hrozí odstoupením od pražské odzbrojovací smlouvy, přičemž nevylučuje ani umístění raket Iskander u evropských hranic.

Velmocenská rétorika může mít své opodstatnění před volbami. To je osvědčená taktika, která voličům často imponuje. Ochlazování vztahů však není výhodné ani pro Washington, ani pro Moskvu, natož pro Prahu. Medveděv by si proto mohl, už s čistě symbolického hlediska, vybrat české hlavní město jako místo pro gesto, které by oživilo naději, že restart rusko-amerických vztahů nebylo jen krátké intermezzo.

Spolu s příjezdem Dmitrije Medveděva bude na Pražském hradě slavnostně zahájena výstava drahocenností moskevského Kremlu. Přání představit část unikátní sbírky vyslovil český prezident Klaus ještě v roce 2009, během své pracovní návštěvy Moskvy.

Výstava ruského kulturního bohatství má přitom nejen velkou kulturní hodnotu, ale je také bezesporu dobrým krokem k změkčení stereotypů o Rusku, které v české společnosti panují.

Nikdo si Rusko nepředstavuje jako zemi, kde po ulici bloudí medvědi s balalajkou. Část těchto stereotypů zůstala spíše jako relikt ze sovětského dusivého objetí, část jich vznikla v době nedávné. Většina Čechů stále vnímá Rusko jako zemi, která má trvalé problémy s alkoholismem, demokracií a lidskými právy.

Proto, jak ukazují sociologické průzkumy, Češi mají například spíše záporný vztah k Vladimiru Putinovi i Dmitriji Medveděvovi. To však neznamená, že ruského prezidenta čekají v Praze mnohatisícové demonstrace. Takové vášně dosluhující vládce Kremlu v české společnosti nevzbuzuje.

Rusko samotné poté vnímají Češi mírně negativně. Dlužno však říci, že se situace ve vztahu k Rusku za poslední tři roky mění k lepšímu. Je daleko vstřícnější než k Izraeli, který v ratingu sympatií obsadil, kupodivu, poslední místo.

Dnes, tak jako před 150 lety, ve vztahu k Rusku stále platí myšlenka českého novináře a básníka Karla Havlíčka Borovského, jenž mezi lety 1842 až 1844 v carském Rusku působil: „Něco jiného jsou Rusové a něco jiného jest zase nynější ruská vláda. Kdo tvrdí nebo věří, že žádný rozdíl mezi nimi není, ten buď nezná Rusko, nebo úmyslně jiné podvádí, napsal Borovský.

Pokud se vztah Čechů k Rusku začíná postupně měnit, to samé je možné říci o vztahu Rusů k Česku. A to nejen kvůli tomu, že Rusové více a více o dovolené navštěvují Českou republiku či dokonce k nám odjíždí žít, nezřídka právě pro pocit větší svobody. A mimochodem, takových je nemálo – Česká republika je přeci jen ruské duši bližší, než Velká Británie nebo Německo.

Nedávno mě v tomto směru překvapila čekaně příjemná reakce na moskevskou výstavu předního českého fotografa Josefa Koudelku, která byla věnována srpnu 1968. Krvavé potlačení pražského jara je spíše hlubokou ránou pro Čechy. V Rusku invazi vojsk Varšavské smlouvy tak bolestně nevnímají a staví se k ní více méně kladně.

Nejenže proti výstavě nedemonstrovali „bojovníci proti falzifikaci dějin,“ návštěvníkům posloužila k prozření a dokonce i k malému pokání za hříchy sovětské verchušky. U některých expozice vyvolala, podle jejich slov, pocit studu. To o současných Rusech vypovídá daleko více, než iniciativa orenburských kozáků přebarvit pražský růžový tank znovu na zeleno.

Není třeba opěvovat starou socialistickou družbu. Ta už je pryč a sotva se v budoucnu znovu vrátí. Její obnova ani není cílem Medveděvovy návštěvy České republiky. Pro oba naše státy bude daleko přínosnější, když se nám podaří spolupracovat, bez toho, aniž bychom si museli dělat malé nebo velké naschvály. Lidský i politický potenciál k tomu je. Stačí ho jen využít.

(Upravený text byl 7. prosince 2011 zveřejněn v ruském deníku Moskovskij komsomolec)