První návštěva Baracka Obamy v Rusku pomohla oteplit vzájemné vztahy obou státu a nasměrovat je na cestu ke kompromisu. Tato cesta však nebude lehká, jak by se mohlo zdát.

Vývoj rusko-amerických vztahů v posledních letech spíš připomínal horskou dráhu, než konstruktivní dialog. Přestože se zdálo, že po hořkém konci 90. let, kdy se oba státy dostaly do stavu studeného míru, nové tisíciletí s novými prezidenty přinese oteplení vztahů, skutečnost byla jiná. Přes počáteční spolupráci po útocích 11. září se u obou státu postupně nakupilo dostatečné množství nároků vůči svému partnerovi.

Rusko nebylo spokojeno s americkými plány na umístění prvků protiraketové obrany ve střední a východní Evropě, s pozitivním vztahem USA k rozšíření Severoatlantické aliance o Gruzii a Ukrajinu, s dvojnými standardy v ekonomice a s celkovou rolí Washingtonu v regionu i ve světě.

Spojené státy naopak vystupovaly proti nízké úrovni svobod v Rusku a ruské agresivní politice na postsovětském prostoru, která byla často, zejména po loňském kavkazském konfliktu, srovnávána s politikou Sovětského svazu. Velkou nevoli vyvolávala i spolupráce Moskvy s Washingtonu nepřátelskými režimy.

Návštěva amerického prezidenta v Rusku byla proto očekávána s jistým napětím. Přestože v březnu ministři zahraničních věcí obou států symbolicky stiskli tlačítko s nápisem restart, otázka na jak velké ústupky půjdou obě strany, aby překonaly vzájemnou nedůvěru, zůstala.

Soudě podle průběhu Obamovy návštěvy je možné říci, že bariery bránící dialogu přeci jen byly překonány. Došlo k podepsání průlomových dokumentů v oblasti politické a vojenské spolupráce a z vystoupení samotných prezidentů nasvědčovalo o snaze dát rusko-americkým vztahům nový impulz.

Obě strany také dosáhly toho, co potřebovaly. Vytvoření Rusko-americké prezidentské komise svědčí o tom, že se Moskvě podařilo změnit stav z minulých let, kdy sklouzla do role tolerovaného diskutéra do počtu, a znovu zvýšila svůj význam pro Spojené státy.

Ve společném dokumentu vedoucího k nové smlouvě o snížení jaderného potenciálu se Rusku podařilo prosadit bod o souvislosti mezi strategickými útočnými zbraněmi a strategickými obrannými zbraněmi (tj. protiraketovou obranou), kterou předchozí americká administrace odmítala. Moskva si od toho slibuje, že společně s omezením strategických útočných zbraní by mohla být, po vzoru zaniklé smlouvy o PRO z roku 1972, ohraničena i protiraketová obrana.

Rusko také potěšil Obamův výrok o tom, že „Amerika nemůže a nebude vnucovat ostatním státům jakoukoliv formu vlády.“ Tímto způsobem se Spojené státy de facto veřejně smířily s ruským politickým systémem.

Washington naopak díky těmto manévrům získal možnost naplno se věnovat svým zahraničněpolitickým prioritám. Podpis pod smlouvu o transportu vojenského materiálu přes ruské území do Afghánistánu mu má vytáhnout trn z paty, který pro něj představuje tranzit přes nestabilní Pákistán. Nejen že se tím sníží riziko útoků na zásobovací konvoje, ale transport přes Rusko je také daleko levnější. Washington by měl ročně ušetřit až 133 milionů dolarů.

Pro Spojené státy bylo neméně důležité i zahájení dialogu s Ruskem o snížení jaderného potenciálu obou států. Dohoda v této oblasti mezi Kremlem a Bílým domem totiž představuje základní kámen k realizaci celosvětového jaderného odzbrojení, které je stěžejním bodem Obamovy zahraniční politiky. Bez účasti Moskvy je tento plán předem odsouzen k neúspěchu.

Moskevské rusko-americké námluvy tedy proběhly na první pohled úspěšně. Přesto se však jedná pouze o první část cesty od studeného soupeření ke kompromisu a partnerství. Pokud návštěva amerického prezidenta naladila frekvenci, na které oba státy jsou schopny spolupracovat, otázkou zůstává, jestli se neztratí v šumu sporných témat?

Tradiční neshody zůstaly v otázce umístění protiraketové obrany v České republice a Polsku, nebo vstupu Ruska do Světové obchodní organizace.

Rusko se například nevzdalo soupeření se Spojenými státy ve Střední Asii. Současně s podepsáním nové dohody mezi USA a Kyrgyzstánem o využívání základy Manas se v médiích objevila zpráva o tom, že Moskva má zájem o otevření další základny v zemi.

Stejně tak i návštěva Dmitrije Medveděva v Jižní Osetii jasně ukázala, že Moskva se svého ostrůvku v Zakavkazsku nevzdá. Pozici Spojených států nejspíše oznámí příští týden americký viceprezident Joe Biden během návštěvy Gruzie.

Jak je zjevné, přehnaný optimismus ohledně restartu rusko-amerických vztahů není na místě. Oba státy ještě čeká dlouhá cesta.