Tristní výsledky Komunistické strany Čech a Moravy v obecních a senátních volbách, které jen potvrdily dlouhodobý sestupný trend, rozpoutaly mezi předními politiky strany ostrý konflikt. Bývalý místopředseda a zastánce tvrdé linie Josef Skála, který na minulém sjezdu prohrál těsně souboj o předsednickou funkci s dlouholetým předsedou Vojtěchem Filipem, vyzval Filipa k odstoupení.

Ten odpověděl, že vedení strany zvolené na dubnovém sjezdu nebude reagovat na „rozvracečské úvahy“. Skála prý mohl kandidovat do Senátu nebo pražského zastupitelstva, ale odmítl. Bojí se prý voličů.

Víme, že když v komunistické straně před rokem 1989 začala padat obvinění o rozvracečských pokusech, končilo to v lepším případě čistkami, v horším kriminalizací oponentů. Nyní je tato rétorika ovšem jen tragikomickým koloritem postupného odchodu kdysi mocné a obávané strany do propadliště dějin, které měla kdysi nachystané pro svoje ideologické soupeře.

Důvodů pro sešup KSČM je celá řada, ale možná dva nejdůležitější lze nejlépe vystihnout bonmotem, který se nedávno objevil na sociálních sítích: „Komunisté hromadně odcházejí dvěma směry: za Andrejem Babišem a na věčnost.“

Babiš se stal alternativou pro mnoho členů KSČM i její voliče zejména proto, že nabízí mix toho, co komunistům vždy konvenovalo. Tedy zvyšování výdajů na sociální politiku, kterou cílí zejména na starší voliče, a vládu pevné ruky. Není to žádný přítel parlamentní demokracie, a jeho představám o tom, že stát má být cosi jako centrálně řízená firma, komunisté dobře rozumí. Byl to přeci kdysi jejich vlastní model.

Mluvit o zrychlujícím se odchodu mnoha komunistů na věčnost se může jevit jako cynismus, ale ve straně, v níž se věkový průměr členů blíží průměrné délce dožití u nás, je to bohužel demografická zákonitost, kterou ani není třeba dál komentovat.

KSČM má ovšem smůlu i v tom, že se v posledních letech u nás objevily poměrně úspěšné krajně pravicové a protestní subjekty. Jelikož mezi krajní levicí a pravicí není, pokud jde o nedostatek tolerance k jinakosti i míru nacionalismu, zase až tak velký rozdíl, hrála KSČM poté, co Republikáni Miroslava Sládka vyklidili v druhé polovině 90. let svoje pozice, roli jakéhosi sběrače hlasů všech nespokojených i kritiků demokratického zřízení. Jenže nástup stran, jako je Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie, tuto její roli značně oslabil.

Nové voliče nemá odkud brát. Pro mladé je zoufale nepřitažlivá nejen kvůli svému programu, ale i coby model tradiční strany, založené na těžkopádném rozhodování a aparátu. Těm starším zase nemůže nabídnout dost, aby se vrátili. Její možná poslední šancí na jisté oživení by byla nějaká pořádná ekonomická krize, která by politikům, jako je Babiš, znemožnila další uplácení jejích bývalých voličů. Jenže úpadek strany nabral velkou rychlost a čas se krátí.

Pro českou občanskou pravici, která se pokoušela po mnoho let oslabit komunisty morálně podbarveným antikomunismem, musí být hořkou pilulkou, že k úpadku KSČM nakonec nejvíc přispěl bývalý komunista, dodnes žádný velký přítel demokracie, který dokázal využít svých kontaktů z dob komunismu k vybudování podnikatelského impéria. A pro komunisty samotné je hořkou ironií, že za postupnou eutanázií strany stojí člověk, kterého by v dobách svého nástupu k moci nemilosrdně zlikvidovali coby kapitalistického třídního nepřítele.

ČRo Plus, 10.10.2018