„Historie pražského jara byla na 100 % zfalšována… Avšak v sovětském Politbyru byl v té době jenom jeden etnický Rus. A ten hlasoval proti vpádu. Sovětský vůdce Leonid Brežněv byl původem z Ukrajiny. Většinu vojáků, kteří se vpádu zúčastnili, tvořili Ukrajinci," prohlásil údajně 1. místopředseda Sněmovny Parlamentu ČR v rozhovoru pro zahraniční tisk.

Vojtěch Filip, v případě, že to opravdu řekl, to jistě nemohl myslet vážně. Je to, podle mého názoru, úlitba tlaku vnitrostranických jestřábů, z nichž někteří se doznávají, že vítali invazní sovětská vojska, útočící na Československo, na letišti v Ruzyni. Je zřejmé, že bez odpoutání se názvu strany od slova „komunistická“ dojde k jejímu vymizení z veřejného prostoru. Ústupky, které musí předseda strany ustavičně dělat, aby vyvážil podobným nesmyslným výrokem svůj čirý parlamentní pragmatismus, činí skutečnou pozici KSČM zcela nevěrohodnou. Vojtěch Filip si patrně neuvědomil, že takovou interpretací zároveň kompromituje legitimitu vlády, jejíž vznik aktivně podpořil.

Změnu názvu jsem nepokládal za formální „přelakování štítu“, nýbrž za účinný samočisticí proces zjevné distance od „komunistické“ identity. S jiným názvem by se odfiltrovali tvrdí zastánci resentimentu na předlistopadový režim, kteří by patrně vytvořili politický subjekt, založený na zprofanované ideologické doktríně, který by se trvale uchyloval k obhajobě poměrů po roce 1948, včetně snahy o dezinterpretaci prokazatelných zločinů, které z komunistické ideologie vzešly.

Tzv. „pražské jaro“ a přepadení Československa armádami Varšavské smlouvy díky SSSR prokázalo, že proklamované zásady humanismu a pokroku jsou jen fíkovým listem na čistě mocenské pozici systému v pojetí hegemona, který „bratrské národy“ vnímá jen jako součást guberniálního systému. 21. srpen 1968 zároveň obnažil skutečnost, že země „socialistického bloku“ neměly od poválečného uspořádání žádnou suverenitu a byly SSSR respektovány pouze jako vazalské státy.

Animozita značné části obyvatel České republiky vůči Rusku je přirozeným důsledkem podezření a obav, aby nedošlo k pokusům bývalého hegemona znovu ovládnout zemi, kterou ještě před půl stoletím „vlastnil“. Kdyby Rusko chtělo tyto obavy zmírnit, muselo by projít cestou „pokání“. Kdo viděl stejnojmenný film Tengize Abuladzeho, ví, o čem v předcházejících větách mluvím.
Pokusy o relativizaci a žonglování s pojmem „internacionální pomoc“ některými funkcionáři KSČM, zmírnění přirozených obav těch, kteří zažili hřmot tankových pásů, rozstřílené průčelí Národního muzea a hořící domy na Vinohradské třídě proti budově Rozhlasu, rozhodně nepřiblíží.

A Vojtěch Filip svou absurdní interpretací neprospěl ani zmírnění protiruských nálad, ani podezření, že je strana, jejíž je předsedou, vázána k Rusku hlubšími pouty, než k jiným zemím.