„…Historie nekončí. Považovat status quo, v dnešní době existující institucionální uspořádání EU, za navždy nekritizovatelné dogma, je omyl, který se bohužel stále více šíří, ač je v naprostém rozporu jak s racionálním uvažováním, tak s celou, více než dvě tisíciletí trvající historií vývoje evropské civilizace. Stejným omylem je apriorně postulovaný, a proto stejně nekritizovatelný předpoklad o jedné jediné možné a správné budoucnosti vývoje evropské integrace, kterou je „ever-closer Union“, neboli postup ke stále hlubší politické integraci členských zemí...“

Prezident ČR Václav Klaus před poslanci EP

„PROČ BYCH VOLIL VÁCLAVA KLAUSE PREZIDENTEM!“

Úvahu s tímto názvem jsem zveřejnil 23. prosince 2007 k tehdy se blížící volbě prezidenta ČR. Kupodivu se našlo několik čtenářů internetu, kteří si v souvislosti s vystoupením Václava Klause před poslanci EP na tuto úvahu vzpomněli a s jistou ironií mne žádali, abych ji zveřejnil znovu. A tak jsem si ji přečetl. Na názorech, které jsem tehdy napsal, nemám co měnit! Jen bych některé formulace zvýraznil a podtrhl.
________________________________________

Existuje snad většinová shoda v názoru, že Václav Klaus patří mezi několik velkých osobností, formujících vývoj české společnosti po listopadu 1989. Osobně bych do výčtu zařadil ještě Miloše Zemana, Václava Havla a biskupa Václava Malého.
Odbornou kompetenci Václava Klause není třeba zdůrazňovat (ta by konec konců měla patřit k samozřejmé výbavě každého, kdo se pohybuje na akademické půdě v úloze pedagoga). Odbornou kompetencí přitom nemíním souhlas s většinovými názory, které mají vždy znovu svatozář zjevených pravd, aby se přes noc převlékaly jako použité prádlo. Odbornou kompetencí nemíním ani souhlas s názory, ozdobenými Nobelovou cenou. Kompetence představuje schopnost formulovat se znalostí různorodých hypotéz vnitřně konzistentní představu, která vnáší do problematiky originální, inovativní pohled. Není to zjevená pravda, nýbrž výzva k polemice.

Neprávem opomíjena je přitom Klausova hluboká znalost filosofických a společenskovědních kořenů. Každý, kdo systematičtěji sleduje jeho publikační činnost a náročnost obsahu a tematického záběru seminářů Centra pro ekonomiku a politiku, které pravidelně moderuje (A.Comte, J.B. Say, J.S.Mill, S.Freud, J.O.Gasset, V.Černý, A.Randová…); každý, kdo zná rozsah jeho zájmu v oblasti literatury, dějin umění, filmu, musí uznat, že jde o osobnost v naší, ale i světové politice, zcela ojedinělou. Srovnání s TGM není rozhodně zavádějící.

Klausovy názory se zkrátka nerodí z letmo přehlédnutých stránek novin a časopisů a extraktů, načrtnutých PR agenty – mají kořeny a z nich vyvozené logické uspořádání. To mu umožňuje podílet se bez obav o vlastní prestiž na diskurzu, který nemá povahu obecně sdíleného klišé.

Takové je poselství Klausových argumentačně brilantních vystoupení na téma občanské společnosti, svobody a působení různých nevládních organizací. Takové je poselství reflexe Hayekových úvah o zájmech, pozicích a legitimitě moci intelektuálů v postindustriální společnosti. Takovou povahu má spor se soudcokracií, která vážně ohrožuje koncept demokratické společnosti nekompetentností, zpupností a egocentrismem. Václav Klaus sice průlom soudcokratické svévole do rovnováhy mocí nezhojil, ala svým sporem upozornil politickou reprezentaci i občanskou společnost na existující tendenci a rizika a nezbytnost řešení problému v budoucnosti.

Bylo by pro něj jistě pohodlnější se do podobných sporů, při vědomí kolegiální stavovské soudržnosti, nepouštět. Václav Klaus se však cítí vázán povinností, vyplývající z poslání hlavy státu, více, než ohledem na bezkonfliktní pohodlí vykonávaného úřadu.
Obdobný význam mělo v prvním volebním období uplatňování prezidentova práva veta (práva vrátit Sněmovně PS zákon k novému projednání) vůči některým zákonům, bez ohledu na aritmetiku, která předurčovala výsledek přehlasování. Václav Klaus totiž vnímá dílčí politické akty jako výraz vnitřně sourodého myšlenkového vesmíru, nikoli jen jako přetahování o majoritu, vyjadřující momentální psychické tenze uvnitř politických stran a mezi stranami a jejich obchodování “něco za něco“ (kupř. chápání privilegovaného postavení rodiny jako zdroje schopnosti definovaného společenství přežít, nikoli jako instituce pro preferenci sexuálních orientací, či praktik. Nebo: vnímání rovnosti různých druhů umění a uměleckých aktivit z hlediska jejich nároků na veřejné prostředky).

Téma národních zájmů není třeba zdůrazňovat. Byť mnozí jakoby vytěsnili Česko-německou deklaraci, jejímž prostřednictvím vláda Václava Klause narovnávala chyby, jichž se lehkomyslně dopustila reprezentace, vedená Jiřím Dienstbierem, když si v procesu znovusjednocení Německa odmítla nárokovat pozici v „Rozhovorech 2 + 4“. Obdobně pak neúhybné trvání Václava Klause na nekonfesní, laické podobě české společnosti. Zvlášť pak je třeba připomínat rozsáhlou politickou i publikační činnost, jejímž prostřednictvím se VK vždy znovu snažil argumentačně objasnit dvojí cestu EU a našeho postavení v jejím rámci.

Zkusme si sestavit sourodou mapu z výroků kteréhokoli z našich politiků. Mapu, po které bychom mohli směřovat k odevzdání se pocitu evropanství, nahrazujícího pocit češství. Sdílíme jako Evropané společnými zájmy a hodnotami protkané dějiny? Máme společnou mytologii a společné hrdiny, což je předpokladem pro bytí národa, který jako národ má přežít? Nebo jde jen o to, jakou kde vyvěsíme vlajku?

Václav Klaus je dnes jednou z posledních záruk úrovně politického diskurzu, přesahujícího horizont každodenního dobývání, či ošetřování nabyté moci. Svědčí o tom vnitřní logika a argumentační preciznost názorů, ať už se týkají NGO, EU, Svatovítské katedrály, či klimatických změn.

Žádná z těchto aktivit VK u mediálně vlivných skupin na popularitě nepřidala, což si prezident jistě uvědomoval předem. Ale právě to je na jeho osobnosti imponující. Právě to ho předurčuje k opakovanému výkonu funkce hlavy státu, jak byla založena nedlouhou českou republikánskou tradicí, v níž Hlava státu představuje specifickou instituci, nadanou především neformální autoritou a legitimitou nad rámec pozitivně vymezených kompetencí. Jistě ne náhodou je ve většině pravomocí, které jsou prezidentovi uděleny Ústavou, zakotveno stanovisko (hodnotový soud) jediného člověka, který se nemůže skrýt za vůli hlasovací většiny; přičemž všechna jednotlivá stanoviska by měla obsahovat logiku celku, který je v mnoha směrech hodnotovým směřováním nadřazený nad zákonodárnou, výkonnou i soudní mocí (právo milosti, které přisuzuje prezidentovi kompetenci, jakou nemá žádná jiná Ústavou definovaná instituce, je z tohoto hlediska jistě symbolické).

Bilance pěti uplynulých let prezidentství Václava Klause je známá. Rozhodování Sněmovny a Senátu Parlamentu ČR v prezidentské volbě bude mít v tomto kontextu i jiný význam – transformovalo se vědomí společnosti od totality průměrnosti k respektu k hodnotám svobody?!

23. prosince 2007