Absurdní zvolání? Posuďte se mnou.
Na velikonoční svátky jsem se vypravil na hory. Na krkonošské, tedy sudetské horské boudě mi padla do ruky kniha občanského sdružení Antikomplex Proměny sudetské krajiny. Po přečtení historie Sudet a vývoje jejich „spolupráce“ s administrativním centrem, tedy s Prahou jsem si s hrůzou uvědomil, jak plochý byl dosud můj názor na chytlavé politické téma – odsun Němců. Němci začali válku, mají na svědomí miliony jejich obětí a ti sudetští jim v tom pomáhali. Tak proč o tom pořád ještě diskutujeme. Jsem z generace, která se neměla o excesech čtyřicátých a padesátých let ve školách nic dozvědět. A pokud, tak ve zmiňované kauzalitě. Rodiče také nejevili zájem o poznání dětí v tomto směru. V profesním životě už na to, co bylo „nebyl čas“. Našel jsem čas teď. Sice pozdě, ale přece.

Hutný extrakt: obyvatelé Sudet, v průběhu věků českými králi povoláváni z Rakouska, Švýcarska a Německa, aby často svým umem a pracovitostí zkulturnili krajinu pokrytou hustými lesy obepínajícími Čechy, si po staletí podrželi kulturní a tedy i jazykovou identitu. Po r. 1918 v opojení z nově nabyté samostatnosti se v novém Československu na vše německé jaksi programově pozapomínalo a volání ze Sudet o tamních problémech bylo zhusta přehlíženo. Nikdo tehdy netušil, že tento nedostatek naslouchání zneužije jeden kaprál s patkou a knírkem. Když nebyly uši obyvatel Sudet naplněny odpověďmi z Prahy, začala je plnit propaganda šíleného kaprála. A oni naslouchali. Zněla jim jako rajská hudba. Konečně se zdálo, že je někdo bere vážně. Navíc ne všechno o svých plánech jim ten malý muž řekl. Mnozí podlehli tak, že kromě jeho uctívání se dali i do jeho služeb. Nikoli však všichni. Skončila válka. Nebylo praktické rozlišovat, kdo za co mohl a vzalo se to šmahem. Jedním vrzem přišlo o střechu nad hlavou na tři miliony lidí.

Střih: sedmdesátá a osmdesátá léta. Za uplynulých dvacet-třicet let jiná rajská hudba opět omámila uši statisíců nebo milionů. Desetitisíce podlehli tak, že kromě jejího uctívání se dali i do služeb StB. Nikoli však všichni…
V obou příbězích se hlavní charaktery opakují: manipulující, zmanipulovaní, prodejní i neprodejní, tiše trpící i sympatizující. Jenom ten odsun „en bloc“ se v druhém případě nekonal. Přirozeně to nebylo praktické. Ale možná už zní titulek alespoň malinko méně absurdně. A přitom je ten druhý příběh opět pouhou zkratkou, která má čtenáře zmást.

Ty příběhy samotné nejsou podstatou toho, co chci sdělit. Tím je: jak to, že jsem se nikde mezi záplavou vyslovovaných pro a proti při diskusi o omluvě za odsun Němců nedozvěděl ten příběh celý? Je velmi pravděpodobné, že stejnou primitivní cestou jako byla ta moje se dnes ubírají soudy statisíců nebo milionů jiných lidí.

A je velmi pravděpodobné, že vědom si této skutečnosti ohání se statisíci a miliony lecjaký politik (nebo skupina lidí), který si na „populárním“ vymezování se vůči Němcům (či jinému tématu) dělá ostruhy. Jak nebezpečně zrádné je formovat osobní postoje k zásadním otázkám současnosti na základě deníkových titulků nebo třicetivteřinových zpráv v televizi. O fungování médií v dnešním světě bylo napsáno mnoho kritických knih a studií. Člověk podvědomě cítí, že ona zkratkovitost a absence vysvětlení podstaty problémů a slov je matoucí a mnohdy nadělá víc škody než užitku. Ale skutečně zasažen se cítí teprve tehdy, když si uvědomí, že takto prefabrikovaným názorem, opřeným o méně než je znalost, pochopení nebo alespoň základní orientace ve věci mohl poškodit nevinného nebo, nedej pánbůh, již dokonce někoho poškodil.

Zásadních témat, která jsou dnes viditelně zkratkovitě podávána, je dnes dost a dost. Příkladem z nejzářnějších je současné informování o americkém radaru. Chce-li někdo dosáhnout jeho umístění, návod obsahuje poměrně málo kroků: aby si obyvatelé apriori vybavili například Irán jako zdroj všeho zla, není nic jednoduššího, než opakovat stále dokola několik idiomů z politického slovníku presidenta Bushe, přisolit je vidinou raket letících na Prahu, okořenit třiceti pracovními místy a „podstata“ problému je na světě, dovážená nutnou dávkou strachu. Nic o nabídkách k jednání předložených Iránem dávno před současnou krizí, nic o konečné podobě systému (zbraně na oběžné dráze), nic o porušování bezpečnostních smluv ze strany jaderných velmocí a hlavně nic o jiných cestách k odstranění hrozeb. Takto ořezané „vysvětlení“ nutnosti radaru zamlčuje podstatnou část skutečnosti. Aby se k ní člověk dobral, musí číst i něco jiného než titulky a krátké sloupečky nebo sledovat večerní zprávy. Neočekávejme, že nám podstatu problémů někdo strčí pod nos. Zdrojů je dost: časopisy, knihy, internet, dokumentární filmy. Jenom se zajímat. Aby se zase náhodou neobjevil někde nějaký pán s knírkem. Kdo se chtěl před 18 lety zajímat, neměl příliš možností. Ten správný titulek tedy alespoň závěrem: Zajímejme se, dokud můžeme!