Barack Obama se ještě ani nestačil pořádně rozkoukat ve své nové roli a již dostal nečekaný zásah zezadu. Musela to být pro něj a jeho tým zřejmě první mezinárodně trapná chvíle, když kancelář polského presidenta pustila do éteru svéráznou interpretaci telefonického rozhovoru o budoucnosti systému raketové obrany, který má být umístěn v Polsku: Američané prý budou pokračovat v budování raketové základny. Barack Obama a jeho tým si budou muset zvyknout na zvláštnosti postkomunistické východní Evropy, kde jsou ohledy na zahraničního partnera a jeho pověst evidentně méně důležité, než manipulace domácí politické scény nebo pocit vlastní bezbřehé důležitosti. Finesy diplomacie jsou přece jen pro mnohé figury našeho středoevropského prostoru poněkud zbytečně komplikovanou záležitostí, jak poznali téměř současně i Irové během návštěvy Václava Klause. Hujerství některých našich politiků ovšem za polským presidentem příliš nezaostává. Možná má pouze pragmatičtější základ než obvykle nábožensky založené názory polského presidenta. Bohužel, sotva lze říci, zda je v tomto případě lepší (či spíše horší) slepá víra nebo zkorumpovaný pragmatismus.

John Biden, Obamův budoucí vicepresident si musel setsakra pospíšit, aby uvedl věci s raketovou základnou na pravou míru: americká strana bude pokračovat v budování protiraketové obrany pouze tehdy, pokud tato prokáže, že je účinná a že její náklady nejsou vyšší, než náklady na vývoj zbraní k jejímu překonání. Kdyby byli bývali čeští vládní hujeři alespoň trochu ochotni naslouchat tomu, o čem v Praze hovořil v lednu bývalý náměstek ministra obrany USA a ředitel oddělení Pentagonu pro vývoj a testování nových zbraňových systémů Philip Coyle, měli by téměř rok na to vymyslet, jak z celé věci vycouvat a přitom si zachovat tvář. Philip Coyle precizně vyjmenoval tzv. Nitzova kriteria, která musí protiraketový systém splňovat dříve, než dojde k jeho rozmístění. Ta byla posléze formálně přijata v podobě Národní bezpečnostní direktivy č. 172 dne 30. května 1985. Vypadají následovně: 1. Systém musí být účinný 2. musí být schopen odolat přímému útoku 3. Musí splnit podmínku efektivity mezních nákladů – to znamená, musí být levnější postavit další obrannou jednotku než pro nepřítele postavit další jednotku útočnou. President Clinton doplnil v prosinci 1999 Nitzova kriteria o další čtyři podmínky: 1.Hrozba se musí stávat skutečností 2. stav technologie založené na úvodní sérii přísných letových testů a operační efektivita plánovaného systém 3. cenová dostupnost systému 4. dopad rozmisťování systému NMD na celkové strategické prostředí a naše cíle v oblasti kontroly zbrojení.

Jak se již čtenář nejspíše dovtípil, žádné z vedených kriterií není dodnes splněno, bez ohledu na to, jaký virtuální test to ministryni Parkanové vlastně v té Americe předvedli. Pokud jde o poslední podmínku, která je tou, jež nás zajímá ze všech nejvíce, je prozatím dopad projektu na procesy kontroly zbrojení tristní. Ruští generálové se rozchechtali nad nahrávkou na smeč a zaharašili svým arsenálem. Zatímco Saša Vondra s úsměvem a ironií zesměšňuje ty, kteří varují před novou studenou válkou, nebo se snad dokonce těší, jak schován za zády USA dostane Rusko na kolena, realita ponechává jeho odborné zahraničně politické mínění a cit pro situaci stát poněkud trapně v koutě.

Nicméně, nabízí se českým dealerům produktů amerických zbrojovek (Boeing, Lockheed Martin, Northop Grumann a Raytheon) ještě pokus o reparát. Příští týden přijede na pozvání Greenpeace do Prahy profesor vědy, techniky a národní bezpečnostní politiky na Massachusetts Institute of Technology (MIT) Theodore Postol. Jádrem jeho argumentace proti realizaci plánu na umístění komponentů NMD se střední Efvropě je hodnocení technických vlastností radaru, který má být umístěn v Brdech a předpokladů jeho zapojení do již existující radarové sítě NMD. Z nich dovozuje, že radar do Brd má mít nejspíše jiné určení než je to, o kterém hovoří generál Obering. V takovém případě se ovšem harašení Ruska stává již podstatně závažnějším, než aby byl jeho výsledek ponechán ke zvážení skupince lidí, která si zprivatizovala českou zahraniční politiku.

Pro osobní růst a reputaci všech členů české vlády a těch poslanců, kteří budou o radaru hlasovat a doposud se o věc téměř nezajímali by bylo více než prospěšné, kdyby se zbavili své předpojatosti a přišli si Postola poslechnout. Třeba je probudí z jejich snu o zajištění mezinárodní bezpečnosti metodami a technikou, které propagoval právě odcházející president Bush. Pokud nepřijdou, sotva můžeme s klidem v duši zkonstatovat: máme přece chytré politiky, kteří jistě zvažují všechna pro a proti a nebudou rozhodovat slepě. Budou.