O dezinformacích bývá zvykem přemýšlet zejména v souvislosti s jejich možným dopadem na bezpečnost státu. Je však dobré mít na paměti, že se nejedná o jediný možný úhel pohledu. Naopak nahlédnou na tento problém jinou perspektivou může být velmi přínosné jak pro debatu samotnou, tak pro hledání řešení.

Náhled, mající platformy šířící dezinformace za součást hybridní kampaně s cílem podkopat stabilitu daného státu, s sebou totiž nese nutnosti zapojit určitý typ aktérů se specifickým typem myšlení schopných nabídnout pouze omezený okruh řešení. Jinými slovy ve chvíli, kdy jsou dezinformace chápány jako bezpečnostní hrozba, znamená, že na ně musí reagovat silové resorty (například Ministerstvo vnitra) či nezávislí bezpečnostní experti, které ze své podstaty budou preferovat represivní řešení. I přestože v některých případech – zejména ve chvíli, kdy dochází k překračování zákona – je tato reakce zcela na místě, zdaleka nepředstavuje komplexní odpověď.

Sekuritizace problému dezinformací – v českém případě ilustrovaná ve výzkumu Jana Daniela a Jakuba Eberleho – může z debaty vyloučit aktéry – učitelé, soukromé podniky, neziskové organizace – pro něž nejsou otázky bezpečnosti státu relevantní při každodenním fungování. Reakcí bezpečnostní komunity by však nemělo být pohoršení nad nezájmem těchto aktér, ale spíše hledání cest, jak jim danou problematiku přiblížit a přesvědčit je, že dezinformace mohou ovlivnit i jejich fungování (potažmo osobní život) a ne pouze abstraktní a vzdálené entity jako je stát či mezinárodní prostředí.

Jednou z možných perspektiv, která může oslovit i osoby nemající zájem o problematiku související s bezpečností, může být například poukázání na skutečnost, že řada platforem šířících dezinformace představuje zároveň výnosný a nepříliš etický byznys. Při čtení těchto platforem se lze často setkat s prosbami o příspěvky na fungování či s propojením s e-shopy s rozličnými „zázračnými“ medikamenty. Podstatu tohoto podnikání se svými typickým sarkasmem odkryl americký komik John Oliver, když se zaměřil na fungování známého amerického konspiračního webu InfoWars.

Před několik lety vzbudil pohoršení český veřejnosti případ tzv. šmejdů, kteří seniorům nutili předražené kuchyňské zboží. Není důvod o řadě platforem šířících dezinformace, které mají svůj obchodní model postavený na šíření strachu a parazitování na lidské nejistotě a dezorientaci v dnešním komplexním světě maskované jako ambice přinášet alternativní pohledy (argument Ondřeje Geršla stojícího za populární webem AC24), přemýšlet jiným způsobem. Je otázkou, zda by tento pohled nepomohl více pochopit veřejnosti, že se jedná o fenomén, který je v demokratické společnosti nežádoucí.

Dalším ze zajímavých příkladů, kdy změna perspektivy pomohla při hledání inovativních řešení v boji proti dezinformacím, je slovenský projekt Konspiratori.sk. U vzniku tohoto projektu stáli výzkumníci v oblasti dezinformací, novináři a PR experti. Cílem projektu bylo poukázat na neetičnost platforem šířících dezinformace a přesvědčit soukromé firmy, že spojení s nimi (zejména prostřednictví internetové reklamy) může poškodit jejich reputaci. Právě příjmy z této reklamy přitom mohou představovat důležitou (ne-li hlavní) motivaci pro provozování platformy šířící dezinformace. Apel na sociální zodpovědnost kombinovaný s obavou firem z možného poškození značky přispěl k tomu, že na Slovensku inzerenti mezi lety 2016 a 2017 zakázali v 17 000 případech, aby se jejich reklamy objevily na webech uvedených na seznamu sestaveného týmem Konspirátori.sk.

V České republice nejvlivnější internetový prohlížeč (a zprostředkovatel internetových reklam) Seznam.cz nejdříve oznámil, že bude blokovat reklamu na platformách šířících dezinformace, avšak posléze od svého rozhodnutí ustoupil. Později však inzerentům používajícím jeho služby poskytl možnost zakázat, aby se jejich internetové reklamy objevovaly na webech označených Konspiratori.sk jako problematické. V českém kontextu však logiku možného poškození značky vzaly za svou politické strany, které před parlamentními volbami 2017 v hojném počtu deklarovaly, že jejich reklama se na platformách šířících dezinformace neobjeví.

Příklad webu Konspiratori.sk ukazuje, že schopnost představit problém dezinformací v jiném než bezpečnostním kontextu, může přispět k tomu, aby se v jeho řešení angažovali noví aktéři, kteří mohou přinášet neotřelá řešení. Je proto na místě odpoutat debatu o dezinformacích od úzké perspektivy informační války, která ji omezuje pouze na bezpečnostní experty, a zapojit do ní více aktérů akceptací jiných perspektiv. Konec konců dezinformace jsou problém celé společnosti a je proto na místě, aby se k nim přistupovalo komplexně, což s sebou nesen i nutnost přeložit tento problém do „jazyka“ různých společenských skupin.