(Jedno datum a dva letopočty: 1943 a 1968)

Sama prozřetelnost nám připravuje osudové otázky. Mám na mysli datum 21.srpna. Ten den v roce 1968, kdy nás „zpřátelené amády“ Varšavského bloku připravily na 20 let o svobodu.

To bylo před 43 léty.

Ale v tentýž den, před 68 léty v roce 1943, v době války, byli vězňové z protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu ( podobný tábor byl v Letech u Písku) odsunuti do Osvětimi ke „konečnému řešení“ jejich otázky. V tento den se již delší dobu na tomto místě koná pietní akt k uctění památky těchto romských obětí.

Byla to jen náhoda, která připravila časovou shodu těchto tragických událostí? Snad. Rozhodně však vyvolává řadu naléhavých otázek. Existuje tu nějaká souvislost v okolnostech těchto událostí a jejich reflexí do současnosti? Soudím, že ano.

Tady řekl své jasné slovo listopad roku 1989. Jediným okamžikem bylo zřetelné, co je pravda a lež, co je zlo a dobro. Hranice mezi těmito pojmy byla definována přesně.Mysleli jsme si naivně, že to tak zůstane. Nezůstalo!

Staly se dvě věci: svobodu jsme získali a i dnes po 20 létech si ji můžeme užívat, často plnými doušky. A to i ti, kteří se domnívají být zastánci dobra a pravdy, i ti, kteří jsou spíše jejich opakem. Hranice mezi dobrem a zlem je zastřena, pravda a lež se nedají definovat.Ztrácí se smysl pro slušnost a věci, které by před časem byly považovány za nepřípustné, jsou dnes bezmála hrdinstvím, nazývány dokonce osvíceným, a to i docela významnými autoritami.

Co se to s námi stalo?

Romové nějaký čas po „sametové revoluci“ byli v rámci obecné euforie přijímání všemi a sami se stali součástí revolučních ozdravných procesů. Konečně nastal čas jejich rehabilitace a morálního odškodnění za staletí křivd a za holocaust. Osud Židů a Romů se konečně setkal ve stejné záležitosti v Osvětimi jejich společnou likvidací. Jaká absurdnost! Osud dvou tak rozdílných skupin.

Netrvalo však dlouho a brzy jsme se dočkali aktů popírání romského holocaustu, jako by nebyl, nebo zdaleka ne takový, jako ten židovský, řekla dokonce jedna význačná autorita.Při pietních aktech, o jednom se zmiňuji, se ozývá slogan: Není piety bez reflexe do současnosti.

Jakoby romské oběti mezi všemi oběťmi neměly srovnatelné místo a nepřispěly svým dílem k velkému osvobozovacímu boji. Tím i jejich smrt nemohla být považována za marnou.

Proto si myslím, že svoboda a holokaust mají souvislost velmi blízkou.

Holokaust má i jiný nedocenitelný význam a ten je spojen právě s pietními akty za milionové oběti Židů, Romů a dalších, třeba homosexuálů, nebo tělesně a duševně postižených, které čekal za války také těžký osud. Ukazuje totiž, kde je pravda nebo kdo se pravdě blíží. Ukazuje nebezpečnost názorů těch, kteří volají po ochraně vlasti a národa, kteří vyvolávají duchy minulosti, jako jedinou pravdu. Tak to přece začínalo ve 30 létech v Německu. Z jedněch se pak stávali občané privilegovaní a druzí, zpočátku druhořadí, až posléze končili v plynových komorách.

Jak je lákavé vzývat vlast a národ a jak těžko ukazovat veřejnosti omezenost těchto hesel. A jak snadno se ukazuje na nepřítele a generalizuje na celou skupinu pro chyby, které jsou nepochybně na obou stranách. Pak už je jen krůček k odvetě, nejprve administrativní a pak …

Poučení z minulosti je zapomenuto.

Na tyto scestné teorie není pádnější odpovědi než holocaust v jeho důsledcích a příčinách. Jasně definují pomýlenost a omezenost těch, kteří se považují za nositele těchto teorií. Ať už se nazývají národovci nebo konzervativci.