Nedávno jsem v Literárních novinách zaznamenal rozhovor redaktorky Evy Mihočkové s respektovaným kanadským komentátorem Dougem Saundersem. Ve zkratce se jednalo o přiznání omylů kanadské vlády, jichž se dopustila při naplňování integrační politiky s původními obyvateli Kanady Inuity a Indiány. Celým rozhovorem jako červená nit se vine srovnávání s evropskými Romy.

Zdá se mi rozumné právě nyní poukázat na kanadské zkušenosti v okamžiku, kdy bude konečně jmenována nová vláda, která by se měla věnovat i problematice vztahů mezi romskou menšinou a většinou a to nepochybně v situaci, kdy po více než dvaceti létech musíme konstatovat, že dosavadní výsledky integrační politiky státu českého vůči Romům jsou více než žalostné.

Tyto vztahy výrazně poškozují celou společnost a to jak na poli společenském, politickém tak i hospodářském. Je užitečné udělat si jasno v této záležitosti.

Stejné, ne-li dokonce horší výsledky zaznamenala i kanadská vláda v programu vůči svým původním obyvatelům a důsledky tohoto postupu nese dodnes. Přesto nemá vůbec žádné potíže s imigranty, přicházejícími z Evropy a dokonce ne ani s Romy, kteří tvoří nezanedbatelnou část této skupiny. Všichni se do společnosti zařazují bez potíží, nacházejí pracovní příležitosti a zvládají řeč. S úřady, s lidmi kolem spolupracují, nestaví se proti. Problém soužití s Inutity a Indiány trvá, stále žijí na okraji společnosti, byť se situace zlepšuje.

V čem byl problém?

Kanada až do osmdesátých let minulého století přijímala spoustu opatření, především v oblasti vzdělávání, a snažila se dostat děti původních kmenů do škol, v nichž by došlo k jejich převýchově. Pokud rodiče dětí nesouhlasili, byly děti odebírány násilně a umisťovány do tzv. „rezidenčních škol“. Tím došlo k nejhorší národní katastrofě, považované dnes za zločin, přiznávají Kanaďané. Dokonce se za něj omluvil původním obyvatelům i kanadský premiér.

Kanadská zkušenost spočívá v tom, že řešení problémů s původními obyvateli mělo vzejít z jejich vlastní vůle a rozhodnutí. To se nestalo. Nebyla akceptována jejich jinakost a společně nalézán způsob řešení, který by byl v souladu s jejich kulturou. Ani náznakem se nepřipouštěl program, ve kterém by ve vzájemných vztazích mělo platit pravidlo:„Chceme-li, aby se změnili oni, musíme se změnit i my!“

Jako bychom přenesli kanadskou situaci osmdesátých let s Indiány a Inuity do dnešních českých poměrů,a odvážím se tvrdit, že i do poměrů panujících v celé Evropě.

Ani ověřená zkušenost vzdálené země, po všech stránkách nesrovnatelně vyspělejší a úspěšnější než naše země nezabrání tomu, aby byly okamžitě vznášeny výhrady ve smyslu, že osud Indiánů a Inuitů v Kanadě nelze přenášet nekriticky do evropských podmínek a já budu pokládán za nenapravitelného idealistu a nekritického ochránce Romů, vznášejícího se někde v oblacích, pokud bych zde určité souvislosti shledával.

Jistě: srovnání Indiánů a Inuitů v Kanadě tak docela nesedí při srovnávání s evropskými Romy. Indiáni a Inuité byli původními obyvateli Kanady. Předkové dnešních Kanaďanů „ohněm a mečem“ si vytvářeli vlastní životní prostor bez respektu k nikomu a ničemu, se všemi dalšími negativními důsledky.

To není případ evropských Romů. Ti přišli do Evropy před staletími, stali se trpěnou, byť nechtěnou její součástí, ale vždy jen na okraji, ve vzájemné utkávání, ze strany Romů stále jen v obranném postavení, které se za ta staletí změnilo v pasivní resistenci, která je charakteristickým výsledkem těchto staletých vztahů. A to trvá ještě dnes, i když se do značné míry mnoho věcí zlepšuje.

Ze strany Romů tu nikdy nebyl důvod podporovat stávající poměry a vládnoucí struktury, stejně jako tomu zpočátku bylo i u původních obyvatel Kanady. A stejně jako tam, i celé evropské společenství, zaujalo vůči svým Romům nastavení programů, spočívajících v jejich změně, ve školení romských dětí podle osnov většiny, aniž se kdokoliv a kdykoliv zamýšlel nad tím, že ve vztahu dvou naprosto různorodých etnik je nutné vzájemné přiblížení. Řešení nikdy nevyužívalo do všech důsledků vzájemné dohody těchto dvou skupin a nerespektovalo přání té skupiny menší. Řešení bylo vždy jednostranné„tvrdě administrativní“, troufám si pro stručnost použít tento výraz.

Tím se dostáváme k nepopíratelné souvislosti mezi původními kanadskými obyvateli a evropskými Romy, tentokrát v neúspěšnosti současných integračních programů evropských (českých), zatímco v Kanadě již dávno odmítnutých.

V čem je ta podobnost?

Je v zachování jinakosti Romů, v přijetí názorů nejlepší části respektovaných romských osobností evropských, nejen českých - a tím je zachování jejich identity, tedy jazyka, historických souvislostí, romské kultury, která se vyvíjí stejně tak, jako se kdysi vyvíjela kultura česká.

Rozhodně nemíním zpochybňovat dobrou vůli nastolených programů v rámci integrace Romů do společnosti, vývoj prostě nelze zastavit. Poukazuji pouze na nedostatek, na který ovšem romská reprezentace ukazuje od samotné sametové revoluce, totiž, neschopnost, ať už v rámci celé společnosti či v rámci „autorit“, přijmout do řešení „romský prvek“ – personální, programový, mocenský (účastí v politice) a já nevím ještě jaký!

Politické strany suverénně a namyšleně, bez důvěrné znalosti celé problematiky soužití, vyjadřují své názory na řešení, které spíše představují katastrofu, podobnou té v Kanadě, kterou jsem popsal. Naposledy nám to předvedl pan Okamura, který v současné situaci je představitelem „chytrých blbů“, jinak to nemohu nazvat, dokonce v pozici nejpopulárnějšího politika. Ani zdaleka není jediný.

Uvedu pouze tři důkazy, že se pohybujeme stále v začarovaném kruhu:

1. České školy a jejich přístup k romskému žákovi – dvacet let řešíme neúspěšnost romského žáka v české škole a ani nový potenciální ministr školství v tomto bodě nevidí problém, ani ho totiž ještě neodhalil.

2. Totální propad části romské menšiny do naprosté pasivity společenské, politické i hospodářské (nezaměstnanost), ať už vinu přisuzujeme komukoliv .

3. Veškeré programy, které mají tuto situaci řešit, jsou programy, které mají v zorném poli jen nanejvýš sociálně slabé Romy, jako by to byla celá pospolitost, žijící v této zemi. Tím je také dán rámec uvažování lidí ve společnosti a také toho, kam je každý Rom zařazen – a taky odsouzen k vyloučení už dopředu.

Vyslovit slovo Rom na úřadě se považuje za tabu a má to být znamením vyššího principu demokratického a jakési občanské rovnosti. Je to přesně opačně. Když nedovedu přesně pojmenovat problém, nedovedu jej ani vyřešit!

Skutečná rovnost je v něčem jiném. Zkusme se zamyslet: rozlišujme člověka dobrého a špatného, třeba jako občana, ale respektujme jeho zvláštnost. To není v žádném rozporu. Kdo v tom vidí rozpor, stává se, bohužel, jasným rasistou.

Ve zkrácené podobě vyšlo v LN