V nedávné době proběhlo „slyšení“ v Senátu Parlamentu ČR ke shora uvedenému tématu. Měl jsem tu šanci se k problému vyjádřit jako jediný „slyšený“ z oblasti nevládní sféry.

V dalším uvádím podstatnou část svého příspěvku.

Politické strany v ČR se zabarikádovaly ve stranických sekretariátech a nepustí nikoho k tomu, aby se podílel na rozhodování. Má to několik nepříjemných důsledků s dopadem na celou společnost. Především se jedná o straničky, které mají jen několik desítek tisíc členů v lepším případě a to často i strany, které se stávají vládními. Na kandidátní listiny sekretariáty ve vnitřním řízení nominují kandidáty průměrné, často podprůměrné s morálními a lidskými hodnotami někdy i velmi pochybnými, ne-li přímo kriminálními.

Voliči svoji nespokojenost občas při volbách dají najevo, ale strany se obratně umí zařídit a spíše dříve než později se opět objevují na scéně. Volič obvykle rezignuje a zapadá do pasivní role kritika, který je si vědom své bezmoci. Na nejvyšší úřední místa v administrativě se pak dostávají díky této stranické praxi lidé nehodní, kteří užívají své téměř bezmezné moci k obrazu svému.

To je obraz, jehož rámec se snaží čas od času někdo uvnitř strany narušit k lepšímu, ale neúspěšně, protože je osamocen a obvykle pro svoji snahu, hodnou obecného ocenění, je ostatními členy strany stíhán a ohrožován ve svém postavení. Případ pučistů v sociální demokracii je notoricky znám včetně jejich lží a popírání, které svědčí o tom, že si byli vědomi hanebnosti svého počínání. Smutné je, že našli podporu prezidenta Zemana, který dal ode všeho ruce pryč, když se celá ta trapnost provalila. Taková je naše politika.

Prvním úkolem každé strany je získání moci nebo aspoň podílu na ni. Bez voličské přízně to nejde. Jsou tu témata, před kterými strany stoji a musí se k nim postavit, protože hýbou společností a představují pro společnost zátěž. Najít vyvážený postoj k řešení, který by vyhovoval voličům a který by zase byla strana, která se stane vládní, schopna plnit vzhledem k okolnostem, jako jsou limity státního rozpočtu, mezinárodní situace, personální možnosti apod., je obtížné Tyto postoje jsou obvykle v přímém rozporu, tedy voličů a těch, kdo mají realizovat slibované programy. To je vždy alfa a omega celého přetahování. Jde o to, jak je která strana sjednocena ve svých zámyslech a jak je schopna nastolovat i řešení krajně nepříjemných otázek s odhodláním je naplnit i za mnoha nepříznivých okolností, které přicházejí pravidelně.

O tom mnozí z nás mají dobré vědomosti i při všech ceremoniích a tanečcích politiků, které musíme zažívat. Jak se říká, známe své pappenheimské.

Jedním z nepříjemných problémů je extremismus a vše, co je s ním spojeno. V každé společnosti lidé vždy hledají někoho, kdo je odpověden za potíže, které momentálně zažívají.

Tím je poměrně hluboký propad dosti velké části střední vrstvy. Lidé jsou naštvaní a svůj hněv si tak vylévají na těch, kde očekávají nejmenší odpor.

Vidí celkem malé a oddělené skupiny Romů, kteří nedodržují pravidla hry a už se nesnaží vidět ty ostatní, se kterými problémy nejsou. Lidé vědí, že úřady jsou na jejich straně. A extrémisté směřující k neonacismu, při svých pochodech dobře vědí, že v tom okamžiku řeší zástupně problém za ty, kteří si netroufají, ale zatleskají jim. A úřady tu roli klidně přijímají. Díky špatné legislativě a díky skutečně vážné a obtížně řešitelné situaci činí rozhodnutí, která problémy jen dále zhoršují.

Řekl bych, že dosavadní politika našich samospráv byla tím největším extremismem v rámci EU, který stát poškodil daleko více než veškeré akce neonacistů, pasivita a resistence Romů a akce policistů s jejich mohutnými manévry na ochranu těch, kteří byli ohrožení.
Pro každou stranu je nejdůležitější získání voličské přízně, aby byla získána politická moc a dobré, připusťme, že i upřímné úmysly, že po získání moci zahájíme řešení palčivých problémů, jsou obvykle zapomenuty.

Je tu jedna cesta, jak na tyto dobré úmysly nezapomínat: mít v řadách politické strany lidi, kteří jsou zapáleni pro řešení určitého problému a nehodí ho za žádnou cenu za hlavu.

Pokud se týká problémů soužití Romů ve společnosti a společnosti s Romy není lepší cesty, než Romy do této problematiky přijmout. Obecné názory „Bez Romů to nepůjde“ jsou jen planou a pokryteckou rétorikou politických stran a to bez výjimky. Strany jsou si dobře vědomy faktu, že Rom v popředí kandidátky strany znamená odliv hlasů.

Dokud tu nebude silná, autoritativní a důvěryhodná politická strana, která bude schopna tento handicap překonat bez újmy na voličské přízni a přijmout Romy na kandidátní listinu s šancí, že i oni získají mandát, do té doby se nedočkáme zlepšení situace na politickém poli i v celé společnosti na poli extremismu a s ním spojené problematiky soužití.

Tím se dostávám k roli romských elit. Ta je uvnitř romské komunity mimořádně významná. Ukazuje totiž, že dostat se na výsluní ve společnosti je umožněno každému, kdo o to usiluje a systematicky a programově na sobě pracuje. Po 25 létech budování demokracie je situace mnohem nadějnější, přes veškeré nářky. Nelze sice mluvit o masivním vzrůstu elit mezi Romy, ale je tu již dobře identifikovatelný počet vzdělaných romských osobností, které jsou schopny se dobře včlenit do struktur společnosti. Rozhodně dost velký výběr i pro umístění na kandidátky politických stran, pokud by z jejich strany byla ochota a vůle je tam zařadit. Mnozí romští kandidáti by tam zářili jako hvězdy mezi těmi, které tam vidíme nyní a při tom by plnily úkol, který zatím nikdo neplní.

Z poslední doby zaznamenáváme jen sporadické a ojedinělé pokusy politických stran zařadit romské kandidáty na své kandidátní listiny ze strany sociální demokracie, Zelených a snad i TOP 09. Od časů Občanského fóra a Občanského hnutí, které byly vůči Romům mimořádně vstřícné a kdy se ve tří tehdejších parlamentních tělesech objevilo 11 Romů se 20 let nic neudálo. Kromě jedné krátké episody jediné úspěšné romské poslankyně Moniky Mihaličkové (Horákové) v ODA.

Je tu ještě jeden moment, na který je nutno upozornit. Romská populace žije stále v hluboké izolaci od ostatní společnosti. A co horšího: momentálně žije v naprosté apatii, pokud nemluvíme o pasivní resistenci bez jakékoliv aktivity. Ať už hledáme viníka na straně státu, který nastolil prostředí, umožňující nezodpovědné živoření, ať už připustíme vinu Romů, že se tomuto bezpříkladnému systému bez motivace přizpůsobili, nebo globální krizi, či obecné nenávisti lidí vůči všem Romům, berme to jako fakt, který je nutno změnit. Součástí té změny může být jedině důvěra Romů ve státní systém, tvořený mimo jiné politickými stranami,
a úsilí o začlenění Romů do společnosti. Nastolení této důvěry bez účasti příslušníků romských elit je nemožné a nutně skončí neúspěchem, pokud se někdo o tento způsob řešení pokouší.