Mírně provokativní náznaky, co by se dalo dělat a co by se dokonce mělo. Taky trochu propagace romského tisku, s laskavým dovolením.

V roce 2009 vstupuje Romano hangos do jedenáctého roku svého vydávání. V okamžiku, kdy píši tento editorial, určený pro 2.číslo Romano hangos v letošním roce ( vyjde až koncem února), jsou známy již dvě velmi významné věci, tedy alespoň pro nás v tom relativně malém světě, jehož součástí jsou i čtenáři romského tisku.

Právě dnešního dne jmenuje prezident republiky čtyři nové ministry vlády a mezi nimi i ministra pro lidská práva a menšiny Michala Kocába. Tento ministr již tradičně drží ochrannou ruku nad svými ovečkami, a má tedy svůj význam i pro vydavatele národnostního tisku.

Změna je život a proto vítám jmenování Michala Kocába ministrem jako pozitivní krok, aniž jej přeceňuji, a současně vyslovuji díky i uznání předcházející ministryni Džamile Stehlíkové, vědom si jejich omezených možností i důvodů, které vedly ke změnám. Jejich kriteriem nebyly schopnosti ani výsledky práce odcházejícího ministra. Už víme jak to v politice chodí!

V těchto dnech jsme se také dověděli, přiznávám že neoficiálně a poněkud pokoutně, že výběrová komise pro národnostní tisk přijala náš projekt vydavatelství Romano hangos , které tedy může letos vycházet s podporou vlády České republiky.

Při tom Česká republika plní již několik týdnů roli předsedajícího státu Evropské Unie. To nepochybně rozšíří činnost ministra této vlády pro lidská práva i do evropského prostoru. Doufám, že to tak bude.

Vydavatel Romano hangos je si této skutečnosti vědom a chce si ve svém zpravodajství všímat i evropských záležitostí v životě Romů. To samo o sobě je náročný úkol, který však skýtá i možnost určitého vlivu na vývoj těchto záležitostí, jak by si je mohli představovat čeští Romové.

Poněkud schizofrenická situace, není-liž pravda? Když uvážíme, že je to právě EU, která silně kritizuje český stát za jeho nepřátelský postoj vůči vlastním Romům.

Právě proto si dovoluji vyslovit ideu, že by se tyto dva rozdílné postoje mohly vzájemně konfrontovat s aktivním přispěním českých Romů. Tato konfrontace, pokud se uskuteční, nebude ničím jiným než tříbením demokratických procesů v životě společnosti a jejich zkvalitňování. Kolikrát jsme už řekli, že vztah vůči Romům je v podmínkách České republiky prubířským kamenem její demokracie?

Tak uvidíme, zda se posuneme dopředu, či nikoliv? Romano hangos chce být u toho a očekává také přínos čtenářů národnostního tisku. A nejen jich!