Archiv článků: březen 2015

26. 03.

Je tu čtvrtá revoluce a pátá moc

Karel Hvížďala Přečteno 2262 krát Přidat komentář

Naše vnímavost, naše mentální kapacita je vystavena mediálním procesům, které je nesnadné uchopit a definovat, protože jsou dynamické a tekuté. Ty nastalé turbulence v mezilidské komunikaci pomáhají pochopit mimo jiné termíny, které stojí v titulku tohoto textu.

Termín pátá moc používá mediální vědec a profesor Bernhard Pörksen z univerzity v Tübingenu pro účastníky internetových webů a platforem. Důvod: svrhávají politiky, vynášejí rozsudky, byť nemají soudní pravomoc, idenfitikují zločince, kritizují klasická média, provádějí šikanu, emocionalizují masy, vytvářejí úmyslně falešné obrazy světa.

Děje se tak souběžně s tím, že realitou začínají být technologie schopné samy se spojit s jinými technologiemi a vytvořit „svéprávné“ informační systémy, na lidech v těchto krocích již nezávislé. Luciano Floridi, italský filozof a logik, zakladatel filozofie informace vyučující na Oxfordské univerzitě, to nazývá čtvrtou revolucí: po revoluci neolitické, kdy pěstitelé a chovatelé zvítězili nad sběrači a lovci, průmyslové, kdy průmyslníci a obchodníci se stali silnějšími než šlechta, a po revoluci digitální, kdy pátá mocnost porazila tu čtvrtou, tedy klasická média. Čtvrtá revoluce, pokud se uskuteční, radikálně změní naše vědomí i chápání sama sebe, protože naše inteligence bude konfrontována s inteligencí umělou.

Ostatně před několika měsíci zveřejnila nezisková organizace The Future of Life Institute, kterou založil estonský spoluzakladatel Skypu Jaan Tallinn, otevřený dopis o nebezpečích využití a zneužívání umělé inteligence; podepsali jej mimo jiné právě takové kapacity jako zmíněný programátor Tallinn, slavný britský teoretický fyzik Stephem Hawking, britský kosmolog a astrofyzik Martin Rees, dále jej signovali třeba profesor filozofie Australan Huw Price či švédský filozof a futurolog Nick Bostrom, ale i výzkumníci či studenti přírodních a počítačových věd kupříkladu z Berkeley či MIT.

Kdekdo tě vidí a soudí

Zásadní změnu předjal roku 2006 americký newsmagazín Time. Tehdy při jeho tradičním vyhlášení osobnosti roku (Person of the Year) zvolil namísto konkrétního člověka monitor počítače a nápis You – Ty (či Vy). Ten výrok šel číst například takto: Jsi to ty, kdo může publikovat, co chce, protestovat proti čemu chce, nastolovat agendu svých témat; osobností roku 2006 se stal každý, kdo byl připojen k síti.

Podle německého renomovaného magazínu pro politickou kulturu Cicero jsme aktéry procesu, kdy po moci ústavní, výkonné, soudní a moci klasických médií vstoupila do veřejného prostoru moc pátá - moc sítě. Má mnoho tváří: je ošklivá, krutá, chytrá, morální, někdy projevující zájem o fungující demokracii, jindy zákeřná a projevující snahy demokracii zničit. Alespoň tak ji definuje zmíněný profesor Pörksen. Díky anonymitě vyjevuje pátá moc bezskrupulózněji i tu skrytou, škaredou a nebezpečnou tvář. Nebo také tvář bezprecedentně banální - jako třeba když si devítiletá Martha ze Skotska připálila oběd, nafotografovala tu pánev, nehodičku popsala a poslala po www – a vzápětí s ní sympatizovaly tisíce dětí z různých koutů světa…

Pátá moc je radikální, pluralistická, nikdy se neorientuje pouze na jednu ideologii. Nemá společné téma, má pouze společné platformy a instrumenty: sociální sítě, blogy, webové stránky, smartphony, tablety, notebook, PC počítače. Jde o organizaci bez organizace. Neběží o kolektiv, nýbrž o konektiv, jak tomu říkají politologové Američan W. Lance Bennet a Švédka Alexandra Segerbergová; běží tedy o lidi soustředěné na své vyjadřovací schopnosti a komunikající pod silným vlivem digitálních médií. Mobilizace těchto zástupů-nezástupů je spontánní a těžko lze identifikovat, z čeho vychází. Konektiv umožňuje volná spojení a váže k sobě pocit sounáležitosti se schopností sebevyjádření. Oboje „uživatele“ nic nestojí a ten si tím bezbolestně pěstuje své ego. Konektiv vytváří masu individualit.

Její sílu - ovšem sílu svého druhu! - neradno podceňovat. V Německu se musel v březnu 2011 z vrcholného politického života poroučet ministr obrany v druhé vládě Angely Merkelové Karl-Theodor zu Guttenberg, do té doby miláček a hvězda strany CDU. Studenti totiž rozcupovali na internetu jeho disertační práci vypracovanou na univerzitě v Bayreuthu o vývoji ústavy v USA a v EU - dokázali, že jde o kompilát.

Stejně známý je případ odstoupení německého prezidenta Horsta Köhlera v květnu 2010: rezignoval kvůli vynechané pasáži z jednoho rozhovoru, když hovořil o nasazení německých vojáků v zahraničí; ta partie se nedostala do klasických médií, což objevili blogeři a malér byl na světě…

Nebo lidé na síti dejme tomu pomohou identifikovat zločince či teroristy a mohou v tom být rychlejší než policie, pokud třeba náhodou se ocitli na inkriminovaném místě. Jindy stejným způsobem mohou agilní „síťaři“ zostudit nevinné lidi: po atentátu na účastníky maratónského běhu v Bostonu (duben 2013) se na platformách Twitter, Reddit či Facebook objevily tipy na lidi podezřelé z toho atentátu; list New York Post dokonce zveřejnil fotku falešného atentátníka na titulní straně. Tihle hobby detektivové jsou nebezpeční právě díky páté moci. Ještě před pár lety si jich nikdo nevšiml, nebo dokonce ani neexistovali: neměli se kdy a kde pochlubit se svými podezřeními nebo tak činili nanejvýš ve své knajpě.

S tímhle se nepočítalo

Dřívější moc byla příčinná a lineární: příčina měla následky, a čím byla příčina silnější, tím větší byl účinek. U páté mocnosti příčinný model neplatí: i ty nejmenší události mohou něčím přitahovat hodně lidí a zrodí se explozivní účinek. První podnět přitom často nelze personifikovat a jedinec, který ho do veřejného prostoru vypustí, nemůže odhadnout účinek svého konání. Nicméně víme už, že explozivní účinek se dostaví tehdy, pokud se mikroskupina spojí s makroskupinou či obecně s veřejností. To nastane pouze tehdy, převezmou-li dané téma klasická média. Explozivní účinek zkrátka má jen mediální mix a jeho recyklace pracující s navršováním emocionálně nabité přidané hodnoty.

To už velmi dobře vědí PR agentury jak velkých firem, tak států. Tudíž výše řečené platí, ale zároveň pátá mocnost nepředstavuje hlas lidu. Profesionálové vyrábějí materiály, napouštějí je do sítí a vyvolávají umělé kampaně. Ty ne vždy explodují, ale skoro vždy vnášejí do proudící mediality zmatek: fungují jako virus. Američané k pojmenování tohoto efektu zvolili slovo ze zahradnictví a říkají tomu astroturfing, což je označení pro uměle pěstovaný trávník. Jako výrazný příklad jsou v poslední době uváděni Putinovi trolové, tedy blogeři, které zaměstnává kremelská administrativa, aby ovlivňovali veřejné mínění ve světě ve prospěch Moskvy. Sociologové hovoří o digitální protiveřejnosti, která relevantní informaci obalí irelevantními sděleními.

Moderní demokracie včetně médií se plně konstituovala v 19. století - za účelem rozumné organizace národních států. Předpokládala vzdělaného a loajálního občana. Netušila nic o dnešní páté moci, jejíž kontrola - pokud nechceme jít například čínskou cestou a Facebook, Twitter či Google vyhledávání cenzurovat – je provozně nemožná. Jak ale civilizovat pátou mocnost? - tak zní jedna z mnoha otázek nastolená vzpomenutým profesorem Pörksen. Odpověď zatím neznáme.

Data důležitější než věci

Synergie páté moci a čtvrté revoluce může mít v dohledné době za důsledek, že mezi fyzickým světem a informačním univerzem přestaneme dělat rozdíl. Vznikne informační sféra skládající se z lidí, z algoritmů, z přístrojů a z jejich vzájemných vztahů. Člověk si, jak říká profesor Floridi, najednou uvědomí, že ve spolupráci se stroji dosáhne většího úspěchu než při spolupráci s lidmi, což ho nutně povede k tomu, aby znovu definoval svoji roli ve společnosti. A změní to i politiku a ekonomiku (a potažmo vše ostatní), neboť zásadním způsobem ubude pracovních míst v nejvyspělejších krajinách. Podle studie oxfordských výzkumníků Carla Benedikta Freye a Michaela Osborne je ohroženo v blízké budoucnosti 47 procent současných pracovních míst ve vyspělých zemích nejen v průmyslu, nýbrž rovněž ve službách. Zmizí třeba taxikáři, budou-li se umět auta sama orientovat v provozu – a všechno nasvědčuje tomu, že takto automatická auta se zanedlouho skutečně již vřadí do provozu.

Data budou důležitější než věci, protože budou představovat moc. Naopak věci budou stále rychleji ztrácet hodnotu. Zrodí se zřejmě nová třídní společnost, v níž fyzický majetek nebude hlavním měřítkem všeho. Informační sféra bude generovat s bezprecedentní rychlostí důležité poznatky, v nichž se člověk, který nebude chtít být ovládán, bude muset umět orientovat.

Naše naděje leží snad v tom, že lidská bytost navzdory čtvrté revoluci, kterou si přivodí, zůstane i v oné hyperinformační sféře jedinečným tvorem, který má schopnost transcendence. A bude to právě zase jen on (pokud bude mít na to vzdělání), kdo bude novým technologiím zadávat příkazy a důsledky této revoluce bude schopen reflektovat.

A v takovém procesu by ležela ještě jiná naděje - pro prestižní a veřejnoprávní média. Nová témata a dilemata, skutečně se dotýkající nás všech, mohla by v budoucnosti (možná nepříliš vzdálené) tvořit obsahy těchto médií - ať už šířených na papíře nebo digitálně. Privátní osvícená média (financovaná pomocí nadací či bohatými sponzory) budou za této situace mít jedinečnou historickou šanci přitahovat progresivní mozky, vědce, filozofy a novináře a nastolovat podstatnou agendu, nikoliv pouze kopírovat aktuální politiku. Tím by nastalo vzkříšení role žurnalistiky coby autonomní profese hájící primárně zájem veřejný, a nikoliv zájmy partikulární – třeba oligarchů, kteří ve střední Evropě začali v posledních letech skupovat vydavatelské domy.

Bude to boj

Obsah těchto „nadějných“ médií by však měl být i formálně zásadně jiný než nabízejí média dnes. Nejspíš tyto úvahy vedou historicky první šéfredaktorku New York Times Jill Abramsonovou (vydavatel deníku Arthur Sulzberger ji z funkce loni v květnu odvolal pro konfliktnost) k přípravě nového produktu, který prý bude mít v čísle pouze jeden materiál - měl by být delší, než jsou všechny texty v běžných magazínech, a kratší než román. A podobně německý list Süddeutsche Zeitung startuje od konce března 2015 projekt Longreads, který bude vycházet jednou za čtvrt roku a předkládat publiku nejlepší a nejdelší rozhovory, reportáže a eseje svých autorů. Jenže takto nastavená média čeká tvrdý boj s infantilizovanými konzumenty zvláště televizních stanic, z nichž prakticky vymizela kritická analýza.

Seriózní média, která na čtvrtou revoluci nebudou s to reagovat, tedy nesoustředí kolem sebe špičkové mozky, jež o nastalých změnách budou referovat a pomohou občanům se v nich orientovat, stejně tak ovšem státy, které na tyto změny nebudou s to odpovědět novou pružností, čeká marginalizace. A tady opět jedna středoevropská vsuvka: za této situace oligarchové, kteří média kupovali kvůli získání vlivu, se jich zřejmě začnou zbavovat - stejně jako to udělali před nimi zahraniční investoři: ti je původně koupili jen a pouze kvůli zisku, bez ambicí obecně kulturních.

Tohle všechno je ovšem ta optimističtější varianta. Ta škaredější by mohla vypadat třeba tak, že ve čtvrté revoluci zvítězí nad člověkem umělá inteligence a pátá moc ztratí pozitivní část svého náboje a redukuje se na pouhopouhou zábavní platformu masy bezmocných a nezaměstnaných.

(Psáno pro LN – přílohu Orientace)

25. 03.

Americká vojenská kolona projede Českem: Víme, kam chceme patřit?

Karel Hvížďala Přečteno 2725 krát Přidat komentář

Koncem tohoto týdne vjede do České republiky v rámci akce Atlantické odhodlání konvoj americké armády, který vyrazil minulý týden z Estonska. Projede baltskými státy a Polskem a k nám dorazí tři oddělené kolony 29. března.

První projede přes Liberec, druhá přes Pardubice a třetí přes Olomouc a Brno. U Prahy se setkají a pak budou pokračovat přes Plzeň, kterou Američané osvobodili a kde se pokloní padlým americkým vojákům, ke své posádce v Německu.

Kolem průjezdu se rozvířila ve veřejném prostoru vášnivá debata, přestože jsme v NATO od roku 1999, tedy více než 15 let, a přesuny spojeneckých armád, které spolu s naší armádou mají zajišťovat naší bezpečnost, by měly být samozřejmostí. Zvlášť když dvě třetiny občanů považují NATO za potřebnou organizaci.

Můžeme si za to ale sami a nemůžeme to svádět jen na twitterový účet nejmenovaného zastupitelského úřadu, který i podle Práva patří velvyslanectví Ruské federace a na němž se vyzývá k protestním akcím proti průjezdu, stejně jak to dělají komunisté. Kdyby sociální demokraté nebyli před lety proti stavbě radaru v Brdech a kdyby ještě před časem současný ministr obrany Martin Stropnický z ANO 2011 nebyl hlasitě proti umísťování základem NATO na našem území s odůvodněním, že patří ke generaci, která si pamatuje na 80 000 dočasně umístěných sovětských vojáků na našem území, neměli by to lidé, na jejichž mentální mapě stále patříme k ruskému bloku, tak snadné.

A také současný premiér Bohuslav Sobotka by vypadal důvěryhodněji, když vyzval veřejnoprávní média, aby čelila ruské propagandě i té vedené s pomocí domácích odpůrců NATO a stoupenců Kremlu. A to už nehovořím o Miloši Zemanovi, kterého Západ považuje za nejhlasitějšího spojence Putina v Evropské unii. Když nyní prezident řekne, cituji "průjezd kolony vyvolává zbytečné emoce, zneužívá to ruská propaganda," je těžké mu uvěřit.

Dokud se naši čelní političtí představitelé budou domnívat, že na členství v Evropské unii stejně jako na válce mezi Ukrajinou a Ruskem se dá jen vydělávat, budou naši lidé zmatení a spojenci nám nebudou důvěřovat. Tímto postojem totiž jen ukazujeme, že nevíme, kam chceme patřit. Nechápeme, že závazně žitý život se neobejde bez rizika a že jsme již staletí zvyklí jen přežívat: je nám jedno pod kým.

Velice přesně to řekl v sobotním rozhovoru pro Právo náčelník generálního štábu generál Petr Pavel: "Intenzivní boj jako na Ukrajině by česká armáda vydržela jen několik týdnů." Pokud je současné vládě skutečně jedno, kam budeme patřit, měla by to otevřeně přiznat a volby by ukázaly, jestli občané takovou vládu chtějí.

18. 03.

Stane se z ministerstva spravedlnosti divize Agrofertu?

Karel Hvížďala Přečteno 2401 krát Přidat komentář

To je otázka, kterou si v těchto dnech kladou nejen novináři, ale i někteří politici. A je legitimní, protože ministr Robert Pelikán i jeho první náměstek Michal Franěk přišli na ministerstvo spravedlnosti z ministerstva financí, tedy od Andreje Babiše, majitele Agrofertu, který chce řídit stát jako firmu. Pan ministr si jako první úkol klade vypracovat nový zákon o státním zastupitelství.

Jenže problémy s tímto zákonem již trvají od listopadu, kdy bývalá ministryně Válková seznamovala ve Sněmovně přítomné se svým návrhem: chtěla převzít tzv. rakouský model, který je centralizovaný a staví zástupce do role státních úředníků. Proti tomu se postavil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Její návrh by totiž podřídil státní zástupce ministerstvu.

Tehdejší náměstek a dnešní ministr návrh tehdy tvrdě hájil s tím, že jde o to náš model zbavit centrálně řízeného sovětského modelu a že ve světě existují různé modely. To je sice pravda, ale také tam existuje jiný historický vývoj.

Ve Velké Británii je prokuratura řízena sice vládou, ne ministrem, ale současně generální prokurátor je osoba nezávislá a odpovědná přímo parlamentu a mimo jiné odpovídá také za to, že nedojde k politickému zneužití prokuratury, připomínal profesor Jiří Přibáň. U nás je tomu jinak: Tady je třeba naopak se zbavit podřízenosti, a to by šlo jedině tím, že by se státní zastupitelství vyjmula z přímého vlivu výkonné moci a patřila by pod justici. Výkonná moc by do jejich práce nemohla hovořit, starala by se jen o rozpočet, budovy atd.. A koncem minulého roku ještě pan Pelikán v rozhovoru s Martinem Veselovským prohlásil, že jistá podřízenost ministerstvu je důležitá i kvůli trestní politice. I proti tomuto výroku se právníci ostře ohradili, protože v zemích, kde platí princip legality, je třeba stíhat všechny přestupky a trestné činy. Trestní politika je jen věc legislativy.

Po jmenování ministrem Robert Pelikán řekl, že se jeho představy na podobě normy až na detaily shodují s Pavlem Zemanem. Ten ale mlčí, takže lze tento výrok zatím považovat spíše za rétorickou figuru. Zmíněné detaily jsou totiž zásadní: ministr sice může přistoupit na to, jak to stojí v návrhu, že nejvyšší žalobce je neodvolatelný, ale bude-li mluvit do obsazení jeho zástupců, může si tam dosadit své lidi. A kdyby, jak si přejí někteří advokáti, měl ministr navíc právo trestat žalobce, měl by nástroj na jejich ovládání.

Jenže volání po vyšší odpovědnosti státních zástupců nesmí vést k tomu, aby jim vzalo odvahu. Připomeneme-li si ještě to, co o svém nástupci řekla minulý týden v MF Dnes bývalá ministryně, cituji: „Můj nástupce se mi zdá v nadšení z přípravy posílení soudcovské samosprávy zdrženlivější“ - a i proto, že přiznala, že se jí nepodařilo pana Babiše přesvědčit, o čem je nezávislost justice, je dost pravděpodobné, že rozhodující bitva je teprve před námi.

13. 03.

Šimkovi by bylo 75 let

Karel Hvížďala Přečteno 2641 krát Přidat komentář

Kdyby Miloslav Šimek v únoru 2004 nezemřel, dožil by se býval 7. března 75 let. Nejslavnější dobu prožil na jevišti Semaforu v šedesátých letech, kde deset let účinkoval s Jiřím Grossmannem.

Když jsme spolu pracovali v létě roku 1973 na knize Šimek, Grossmann Návštěvní dny pro nakladatelství Albatros, vzpomínali jsme na jejich začátky v roce 1960. Původně totiž spolupracoval s Vladimírem Bystrovem, s kterým napsal kabaret Polotrapno. V divadelní partě byl s nimi ještě student Petr Zuna, pozdější rektor ČVUT.

Šimek mi tenkrát řekl: "Vzpomínám si jako dneska, že jsme seděli jednoho odpoledne v klubovně ČSM, na strojní fakultě, kde Zuna studoval, když někdo zaklepal a do místnosti vstoupili dva chlapci. První lehce nazrzlý s tváří Fernandela, v modrém kabátě. To byl Jiří Grossmann. Přišli nám oznámit, že mají na stavební fakultě dixielandovou skupinu Dixieparty a že jsou ochotní s námi hrát."

S prvním pásmem vystoupili v klubu Olympik, což je tam, kde dnes sídlí divadlo Ypsilon, a v divadle Sluníčko, v bývalém Dětském domě na rohu ulice Havířské a Na Příkopě. Druhý pořad s názvem V tomhle teta nehraje už napsali spolu a vystupoval s nimi dnešní biochemik Tomáš Pačes, který četl své povídky.

Všechny spojoval společný humor a velká vnitřní energie, kterou pak uplatnili různě. Z pánů Zuny a Pačese se stali slovutní profesoři a akademičtí funkcionáři, z Šimka a Grossmana komici, kteří svého času překonali v popularitě i Suchého a Šlitra, do jejichž divadla přešli s programem Návštěvní dny. Na jeviště si zvali hosty. V Semaforu dostalo jejich představení v režii Jána Roháče vybroušenější styl a jako hosté se tam objevili lidé, s kterými si tato dvojice chtěla vždycky poznat: Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott či Miroslav Horníček.

Celkem Šimek s Grossmannem napsali asi sedmdesát povídek a více než deset her a sedm návštěvních dnů pro televizi a jejich pokračování Show dva tři Š + G. Dva z těch pořadů se vysílaly, třetí, vzhledem k nemoci Jiřího Grossmanna, už zůstal v archivu.

Po smrti Jiřího Grossmanna spolupracoval Šimek nejprve s Pavlem Bobkem a když jsem ho seznámil s Luďkem Sobotou, který tehdy hrál v Liberci v Ypsilonce, začali psát i hrát spolu. Později k nim přibyl ještě Petr Nárožný. A když Nárožný odešel do Činoherního klubu a Sobota se osamostatnil, pokračoval Šimek s Jiřím Krampolem.

Po listopadu 1989 Šimek ze Semaforu odešel a založil na Václavském náměstí v Paláci Jalta Divadlo Jiřího Grossmanna, v němž účinkoval se Zuzanou Bubílkovou: etablovali se politickou satirou hlavně v televizi, kde se jejich pořad jmenoval S politiky netančím. Hrál skoro až do své smrti a zemřel na stejnou chorobu jako jeho první partner: na leukemii. Politická satira tu od té doby zřetelně chybí.

10. 03.

Dva roky Miloše Zemana

Karel Hvížďala Přečteno 2712 krát Přidat komentář

V neděli uplynuly dva roky od doby, kdy se ujal prezidentského úřadu v České republice Miloš Zeman.

Na samém počátku se jeho preference dle prestižních agentur CVVM a STEM pohybovaly mezi 49, respektive 45 procentními body, nejvyšší podporu měl v říjnu minulého roku 58, respektive 57 procentních bodů a nejnižších hodnot dosáhl koncem minulého roku, kdy měl 34, respektive 43 procentních bodů. V těchto dnech má 44 procentních bodů. Nižší podporu měl jen Václav Kalus po poslední amnestii: 26 procentních bodů.

Miloše Zemana podporuje méně než polovina obyvatel, odklonili se od něj i jeho bývalí voliči. Jsou překvapeni nejen jeho vulgárním slovníkem, ale i některými jeho názory. Podporuje Putinovo Rusko a zlehčuje válku na východě Ukrajiny, kde tzv. separatisté a ruští vojáci na dovolené de facto nebojují s Ukrajinou, ale s celou Evropou, jak zdůrazňují někteří západní politici a u nás třeba Karel Schwarzenberg.

Jenže podíváme-li se bedlivěji do minulosti, zjistíme, že se zase tak moc nezměnil. Již v červenci roku 1998, kdy poprvé díky tzv. opoziční smlouvě nastoupil do Strakovy akademie, Jan Ruml, jako bývalý ministr vnitra, upozorňoval, že sociální demokracie už v devadesátých letech byla podezřelá. Tvrdil, že by mohla ve střední Evropě zastupovat zájmy Ruska.

BIS tehdy získala zápis z uzavřeného jednání špiček ČSSD, na němž Pavel Dostál sděloval, že si Rusové vytipovali Lidový dům a budou mu chtít pomáhat. Útvar pro odhalování organizovaného zločinu monitoroval od poloviny devadesátých let styky Zemanových lidí v Rusku. Podle Daniela Kaisera se tehdy odborníci domnívali, že jim styky zajišťoval především bývalý ředitel pražské kriminálky Josef Doucha, jehož advokátní kancelář pak zastupovala členy solcevské mafie. A na Václava Grulicha, který byl ministrem vnitra v Zemanově vládě, dokonce brněnská BIS vedla obsáhlý svazek, v němž monitorovala jeho styky s pracovníkem ruského konzulátu. V sídlech BIS či ÚOOZ před jmenováním Zemanovy vlády skartovali materiály ze strachu, že by mohly padnout do rukou napojených na Rusko či organizovaný zločin.

Odborníci tvrdí, že do roku 1998 tajným službám do práce nikdo nemluvil, ale pak se to změnilo. Po nástupu ČSSD k moci tato strana začala do práce policistů i těchto služeb zasahovat a na BIS koloval žert, že rozbory a analýzy už není pro koho psát, poněvadž Zeman těžko bude mít zájem dočítat se v nich o sobě a svých známých. A jak před pár týdny sdělila Sabina Slonková aktualne.cz, dnešní pracovníci BIS raději některé informace vládě ani nesdělují z obav, že by se mohly dostat do nežádoucích rukou.

To vše jsou zřejmě důvody poklesu preferencí dnešního prezidenta republiky: Lidé si sice takové detaily, o kterých hovořím, nepamatují, pokud si jich vůbec tehdy všimli, ale instinkt a představa, že prezident má být vzorem a ne hovořit jako v hostinci, je přirozeně varuje. Situace potvrzuje jen staré pravidlo, že výrazné morální autority se dostávají u nás do čela státu jen v okamžicích dějinných zvratů. Jinak vítězí zdatní manipulátoři a straničtí harcovníci.

08. 03.

Podnikatelé, politika a kultura otevřenosti

Karel Hvížďala Přečteno 1879 krát Přidat komentář

Čínská zeď, která dříve dělila politiku, byznys, společnost a média, se drolí, nicméně průnik podnikatelů do politiky zatím u nás ani u rakouských sousedů není dlouhodobě příliš úspěšný. Proč tomu tak je? A pomůže nám kultura otevřenosti? Bude válka proti chamtivosti stejně důležitá jako válka proti terorismu?

Rakouský Team Stronach, který vedl stejnojmenný osmdesátiletý miliardář žijící převážně v Kanadě, vstoupil do politiky nejprve razantně a v některých zemských volbách před pár lety rázem posbíral deset procent s heslem: Pravda, transparentnost a férovost. Sliboval převrátit rakouskou politiku vzhůru nohama a vyzýval k vystoupení z EU. Předloni se však dostal do parlamentu jen s 5,7 procenty a nyní jeho hnutí stojí před krachem. Sám se mandátu vzdal hned po dvou zasedáních parlamentu: byla to pro něj prý žvanírna - stejně pro pana Babiše, jak ten to řekl v Inteview 24 v srpnu roku 2014.

Pořád lidé určitého ražení

Hnutí ANO 2011 v průzkumech dosud získává nejvyšší volební preference a jeví se jako momentálně nejsilnější subjekt na české politické scéně. Jenže podíváme-li se na monitorování preferencí z dlouhodobějšího hlediska, konkrétně z posledních čtyř měsíců včetně února, zjistíme, že největší pokles zaznamenalo právě ANO, a naopak ČSSD preference narůstají.

Při standardním volebním modelu, který ukazuje pohled na rozložení voličských hlasů rozhodnutých voličů a počítá i s nejpreferovanější volbou váhajících voličů, ANO nadále těsně poráží ČSSD – tedy alespoň dle zprávy společnosti SANEP ze 16. února 2015. Avšak na druhé straně má Babišovo hnutí už největší počet váhajících voličů. ANO tedy trpí nejen celkovým poklesem voličů, ale i nárůstem těch váhajících. Důvodů je víc, ale jedním z nich nemůže nebýt fakt, že se tento subjekt profiluje coby strana jednoho muže, jak ukázal třeba způsob nynějšího odvolání ministryně Heleny Válkové či pokus o odvolání Jiřího Zlatušky vlastními lidmi ze školského výboru parlamentu.

Podíl na počínající voličské obezřetnosti samozřejmě nesou také předvolební sliby a hesla nikoliv vzdálená rakouskému panu Stronachovi: Nejsme jako politici, makáme či Stát budeme řídit jako firmu atd. S obdobnými slogany se přitom marginalizovaly Věci veřejné podnikatele Víta Bárty, které slibovaly: Vyženeme z politiky dinosaury. Ostatně sotva může být náhodou, že po ANO má nejvíce váhajících voličů produkt podnikatele Tomia Okamury zvaný Úsvit přímé demokracie. Ten, troufám si předpovědět, v příštích volbách už nebude mít šanci uspět.

Na rakouském a i na českých příkladech lze ukázat důvody trendů voličské obezřetnosti a nestability. Podnikatelé sice čím dál víc myslí politicky, neboť jsou nuceni zvažovat odpovědnost za obec, za město, kraj či dokonce za stát, v němž podnikají, a to je přirozeně tlačí do politiky. Ale jak zdůrazňuje německý politolog Johannes Bohnen, aby byli politizující se podnikatelé přesvědčiví, musí být jejich jak politický program, tak podnikatelské záměry zcela transparentní. Pakliže jejich politická hesla jsou vágní, triviální a nahrazují skutečné politické program, a ani o jejich podnikatelské strategii nic pořádného nevíme, ztrácejí rychle důvěryhodnost. Vždyť jimi založené politické subjekty záhy trpí týmiž neduhy jako ostatní strany, protože do hnutí vstoupili stejní či podobní lidé jako do ostatních partají; lidé v nadprůměrné míře toužící po moci a penězích, které by mohli získat z veřejných financí.

Není náhodné, že při podobné komunikační strategii, jako mají tyto politické subjekty, zkrachovaly některé pokusy velkých firem se přiživovat na módních politických trendech, viz třeba americký McDonald's. Ten roku 2009 vyhlásil, že žluté M posadí na zelené pozadí. Akci doprovodil vyjádřením, že se chce přihlásit k respektu k životnímu prostředí. Úmysl byl jasný: krev hovězího měla překrýt barva dešťových pralesů, rostliny měly nahradit maso zvířat. Jenže kampaň působila nedůvěryhodně a byla stažena.

Německý energetický koncern RWE vyrukoval s reklamním trikovým filmem, v němž monstrum sází jako stromy větrné elektrárny; marketérům však nedošlo, že monstrum zároveň produkuje zplodiny, které právě životní prostředí poškozují.

Stará pravda nerezaví

Podnikatelé už z podstaty věci jsou politickými aktéry tím, že nabízejí lidem práci či mají vliv na inovaci technologií i společenských struktur v místě svého působení. Svůj reálný politický vliv nechtěli a mnozí nadále nechtějí přiznávat, k výkonu svého vlivu používali a používají lobbisty.

ANO 2011 je příkladem konceptu, který na to jde opačně: Andrej Babiš se rozhodl politickou odpovědnost otevřeně převzít. Jeho hnutí vstoupilo do vlády, on se stal ministrem financí a vicepremiérem. Avšak namísto transparentního politického programu, který je pro něho nejvyšší čas představit (jestli už není pozdě), česká společnost vidí, že Babiš především dosazuje do státní správy své lidi; pod triviálními hesly o obecném zájmu uskutečňuje sledování pouze svých cílů. A to je další důvod, proč hnutí ztrácí - byť zatím „měkce“ a nenápadně - příznivce. Jakkoliv se totiž může zdát, že “stará politika” přestává být funkční, nadále platí „stará pravda“, že nejasně definované cíle vzbuzují nedůvěru a dovolují občanům se domnívat, že vše, co takový politický subjekt činí, dělá pouze proto, aby zvýšil své příjmy bez ohledu na občany

V politologii se začíná prosazovat termín Corporate Political Responsibility, politická odpovědnost firem. Tato odpovědnost musí být transparentní a politický aspekt veřejně formulovaný, tedy bez vytáček přiznaný a konkrétními firemními kroky neustále stvrzovaný. Kdyby se tohle povedlo a politikum se stalo součástí každé významné firmy, stoupl by i kredit politiky jako takové ve společnosti. Vlastně by se firmy přiznaly k tomu, že jsou součástí fungujícího státu, do něhož patříme všichni, kteří v dané zemi žijeme. Podnikatelé by tím přijali skutečnou politickou odpovědnost, protože každý podnikatel nakonec profituje na fungující obci, na právním státě, na bezpečnosti, na vzdělaných lidech, dobré dopravě či na kvalitní internetové dostupnosti.

Takzvaná governance má především dva úkoly: dohlížet na závazná pravidla v obci, a pečovat o kolektivní hodnoty, jako je třeba vzdělání. Stát za tyto věci nese odpovědnost, avšak historickým vývojem (například s nárůstem sociálního zabezpečení) začal být přetížen. Proto by přiznání a převzetí částečné odpovědnosti za tyto hodnoty a služby ze strany podnikatelů mohlo zvýšit jejich společenskou prestiž a zefektivnit fungování státu.

Bývalé striktní oddělení politiky, podnikání a společnosti zkrátka neodpovídá dnešní žité skutečnosti. Velcí podnikatelé totiž disponují historicky bezprecendetními finančními, komunikačními a vědomostními poznatky. Jak a zda je využívají pro blaho společenství nejen ve formě filantropie, to je velké politikum dneška. Zatím takto uvědomělých firem a takto zacílených podnikatelských kroků není příliš, nicméně existují. Kupříkladu proslulá značka Adidas prosazuje vstřícnější pracovní podmínky, než jí předepisují zákony, a daří se jí. Americký Microsoft spolupracuje s vládou na odhalování botnetů, které používají hackeři k napadání počítačů.

Jestliže se z podnikatelů stanou vůdčí osobnosti, které nereprezentují výhradně své finanční zájmy, nýbrž prokáží vysokou výkonnost i ve sledování veřejného zájmu, pak naše civilizace bude mít šanci přežít a může znovu nabýt inspirující sílu.

Něco ze světa sci-fi

Jenže aby se něco takového mohlo stát, zdůrazňuje již zmíněný německý politolog Johannes Bohnen, který zároveň funguje ve své berlínské poradenské firmě, musí se ve společnosti prosadit kultura otevřenosti. To například znamená: když podnikatel vstoupí do politiky, musí být jeho podnikatelské záměry i politický program jeho subjektu průhledné. Jen a právě takové chování by mohlo mít blahodárný efekt: všichni zúčastnění hráči na veřejném a politickém dění (včetně profesních organizací, odborů, církví atd.) pod tlakem této otevřenosti by byli nuceni veřejně více odkrývat své karty, přiznávat svoji barvu. Tím by se také oslabila moc lobbistického příšeří, které nečitelně manipuluje s částí veřejných financí.

A ještě něco by to přineslo: velcí podnikatelé by dali k dispozici společnosti své kompetence. V praxi by taková firma uvolnila své kapacity k tomu, aby mohla analyzovat, jak by která rámcová chystaná vládní rozhodnutí ovlivnila jejich byznys, aby se výsledky daly optimalizovat ku prospěchu všech zúčastněných. Takové zdůvěryhodnění politiky by zřejmě vedlo i k tomu, že by se o ni zajímalo více lidí a přicházelo by do veřejného prostoru více podnětů od občanů. Synergie probuzené společnosti s transparentními podnikateli by logicky vedla i k podpoře investigativní žurnalistiky, na které by měli politici i podnikatelé zájem a zvyšovala by prestiž médií. Ta by razantněji mohla odhalovat nekalé praktiky z přítmí. Navíc by miliardáři měli na chod společnosti přímější vliv, než když lijí své peníze do nadací, které podporují vzdálené a těžko kontrolovatelné projekty.

Tato změna zní - zvláště u nás - jako čirá sci-fi či idealistický blábol. Ale pokud veřejnost nebude pozorovat dobrou vůli a reálné kroky motivované alespoň dílčím přiblížením se k načrtnému ideálu, co se stane? Co nastane, pokud hnutí nebudou otevřeně hovořit o podnikatelských cílech svých zakladatelů a „majitelů“, pokud nebudou mít zřetelný politický program v zahraniční, hospodářské, bezpečnostní, energetické, zdravotní, důchodové, kulturní a jiných politikách, jak to vidíme dnes?

Buď společnost rezignuje na tyto hodnoty a možnosti a správa věcí veřejných se pozvolna přesune do poměrů, které už nebudou tím, co dnes rozumíme pod označením euroamerický civilizační okruh. Anebo ty či ony politické subjekty podnikatelů pozvolna vysublimují z politického kolbiště (což samozřejmě nevylučuje, že do politické arény vstoupí jiní podnikatelé s jinými hnutími).

A je tu ještě jeden aspekt, který nelze pominout, tím spíš v takovémhle textu, který vychází v deníku, jenž politickému podnikateli (Andreji Babišovi) patří. Pokud veřejnost ucítí a na konkrétních případech si ověří, že média, která politický podnikatel vlastní, svoji agendu přizpůsobují jeho zájmům, že prostě za něho „kopou“, bude to v důsledku znamenat politickou, potažmo pak i ekonomickou ztrátu pro daného podnikatele, protože význam, společenskou užitečnost svých médií tím marginalizuje. Synergie všech podnikatelových podniků, kam patří i média, vyvolává bumerangový efekt.

Psáno pro Lidové noviny

01. 03.

V Bundestagu sedí věřící muslimka

Karel Hvížďala Přečteno 2085 krát Přidat komentář

V Bundestagu, tedy německém parlamentu, sedí věřící muslimka, šestatřicetiletá Cemile Giousouf. Zasedá v unionistické frakci CDU a CSU. Narodila se však již v německém Leverkusenu. Do nedávna se o ní moc nevědělo, ale od atentátu na karikaturisty v časopise Charlie Hebdo je o ní slyšet stále víc: vede totiž debaty s křesťany, židy i muslimy a zúčastňuje se různých konferencí a to v době, kdy dle Spolkového úřadu na ochranu ústavy, jak sdělil ve středu jejich šéf Hans-Georg Massen, se do Německa vrátilo 200 džihádistů s úkolem Západ destabilizovat a kdy s jednou z žen, která přijel ze Syrie, probíhá právě proces v Mnichově, kvůli přípravě teroristického útoku.

Christoph Purps je krajský předseda za stranu CDU ve vestfálském Hagenu a je moc rád, že právě jeho organizace má v německém parlamentu takovou poslankyni. Jeho zdůvodnění je plausibilní: Každý třetí občan tam totiž má zahraniční původ a každé druhé dítě pochází z emigrantské rodiny. A islám je dle politologů nedílnou součástí současné německé společnosti. Samozřejmě v Německu, ani ve straně CDU, nebyli všichni její nominací v roce 2013 nadšeni a dokonce jí přezdívali Quotenfrau, čímž chtěli říci, že se do Bundestagu dostala jen kvůli stranickým kvótám pro Němce z emigrantských rodin.

Šéfové CDU ale nominaci paní Giousouf obhajovali slovy: Mladá, žena, muslimka a migrantka, to přesně odpovídá profilu naší strany, která bohužel až po dlouhé době objevila, že její voliči mohou pocházet i z emigrantských rodin. A Peter Hintze, šéf skupiny poslanců ze Severního Porýní - Vestfálska, v této dámě vidí dokonce velkou posilu, jak sdělil redakci Cicera. Sama se k Turecku nehlásí, cítí se spíše jako německá muslimka a zastává názor, že emigrantské organizace a spolky při mešitách by se měly politicky, ideologicky a finančně zcela emancipovat od zemí, kde mají původ.

Sice se tato dáma hlásí ke své muslimské víře, ale ostře se distancuje od toho, co se v Německu děje v některých mešitách. Sama se snaží vychovat emigranty k tomu, co nazývá německý islám, a chce založit islámskou akademii, kde by se tito lidé mohli vzdělávat, protože, jak říká, islámský terorismus může být poražen jen tehdy, když sami muslimové za takové činy převezmou odpovědnost a budou proti nim bojovat.

V Německu jsou ale tradičně pro takový přístup podmínky, protože tam existuje partnerská spolupráce mezi státem a náboženskými institucemi. Německý stát platí imámy v německých mešitách, ovšem vyžaduje od nich univerzitní vzdělání včetně znalostí německé kultury, a tudíž má právo kontroly, zda na jejich místo nepřicházejí političtí agitátoři extremismu. Problém však je, že některé univerzity, jako třeba ta v Káhiře, právě tyto extremisty vychovaly.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy