Češi odmítají tlustou čáru

19. 11. 2007 | 12:29
Přečteno 4170 krát
Podle průzkumu agentury Median, zveřejněného v sobotních Lidových novinách, je jen každý šestý Čech přesvědčen o tom, že vyrovnání s minulostí se nám podařilo. To je dobrá zpráva. Každá tlustá čára totiž znamená vivisekci: dobrovolné vyříznutí kusu paměti. Takto poškozený člověk ztrácí schopnost své chování korigovat. Necítí odpovědnost vůči předkům a ještě nenarozeným vnoučatům a pravnoučatům.

Stanfordské pokusy
Profesor Philip G. Zimbardo ve svých výzkumech předvedl, že i chytří univerzitní studenti, pokud se ocitnou v situacích, kdy se snaží racionalizovat vymáhaný souhlas s hodnotami, o nichž vědí, že jsou falešné, přijímají pošetilá a často i sebezničující rozhodnutí. Je-li nějaká populace jako ta naše po pět generací (počítáme-li za generaci lidi narozené v dekádě, tedy spojené podobnou zkušeností) vystavena deformacím, začnou se sebezničující vzorce chování předávat dalším generacím již i geneticky. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo několik generací mimo jiné nuceno souhlasit s okupací Československa v roce 1968 a za rok nato byl každý občan této země, který zastával nějakou odpovědnější funkci, nucen předstoupit před komisi, kde - pokud nechtěl opustit práci - musel vyjádřit souhlas s tímto násilným vpádem cizích vojsk. Byl brutálně ponížen před komisí chladnokrevných zrádců vlasti či lišáckých lhářů. Protože šlo vesměs o vzdělané lidi, popsaný proces „kognitivní disonance“ přetvořil značnou část naší společnosti. Učinil z racionálních bytostí jen racionalizující reaktory. Biologický organismus ponížených přemohl mozek v domnění, že si tím zachraňuje existenci, zatímco experimenty dokazují, že v důsledku byl poškozen mozek (naučil se sebeobelhávat), a tím poničil i způsob existence. Lidé u nás příliš často neříkají, co si myslí, ale o čem se domnívají, že od nich chce někdo slyšet, nebo co se má říkat. Strach z toho, že občan nenaplní očekávání mocných je u nás dokonce větší než strach ze lži.

V USA, kde osmdesát procent lidí věří v Boha, je tomu opačně. A opačně myslí i politici: u politiků je poškozeno vnímání výkonu svého řemesla do té míry, že nesouhlas se způsobem výkonu úřadu berou jako urážku instituce, kterou zastupují a o které se domnívají, že má být sama o sobě důvodem k jejich adoraci.

Profesor Zimbardo na své univerzitě vytvořil ve sklepě experimentální věznici a uzavřel v ní mladé muže, studenty vybrané z univerzit po celých Spojených státech, kteří se k experimentu dostali, protože patřili mezi nejnormálnější, fyzicky i psychicky byli zdraví a na pokus se přihlásili dobrovolně. Adeptům byly náhodně přiděleny role vězňů a dozorců. Vězení v simulovaných celách mělo trvat dva týdny. Experiment ale musel být ukončen dřív, protože se začal vymykat kontrole. Téměř polovina dobrovolníků prožívala nebezpečné „emociální zhroucení“. Studenti, kteří se stali dozorci, se začali chovat sadisticky a nalézali zálibu v ponižování, degradaci a trestání „svých vězňů“. Každým dnem byly jejich praktiky horší a horší. Za jejich chování, dle pana profesora, mohlo odindividualizované prostředí, nehumánní okolnosti a anonymita. S podobnými parametry pracuje ve větší či menší míře ve společnosti i každá totalita: proměňuje ve vězení celou společnost.

Zlá situace v těchto podmínkách vítězí nad velkou částí lidí, kteří z ní nevystoupili. Většinou proto, že přecenili své síly, nebo proto, že doufali, že podobná krutost nemůže dlouho trvat (Bůh nebo příroda to přece nemůže dopustit). Trvá-li ale tento stav delší dobu, léta, vládnoucí nenormalita deformuje vše postupně, velice záludně a systematicky, že si to člověk ani sám úplně a do všech důsledků neuvědomí.

Jedna z nejkrutějších deformací, která nás potkala, spočívala v tom, že řada lidí nesměla po roce 1968 v zaměstnání pracovat: buď byla odsouzena ke zbytečné práci, nebo byla dokonce zaměstnávána ničením své předešlé a hodnotné práce či práce jiných lidí: nakladateství po roce 1970 nějakou dobu pouze připravovala jen reedice klasiků a likvidovala knihy připravené k vydání, které už nevyhovovaly nové ideologické linii. Tito lidé byli nuceni nejprve veřejně zradit sami sebe a teď museli ještě navíc ničit svou předchozí práci, o níž ale věděli, že byla správná a mnohem kvalitnější a poctivější, než práce, která od nich bude vyžadována. A podobně tomu bylo po roce 1948, kdy byla řada lidí po znárodnění nucena ničit svou práci. Tyto brutální činy činily z obětí spolupachatele. Trest si mohl hledat viníka náhodně, protože všichni cítili permanentně vinu. Došlo k porušení očekávání vlastního fungování: tento moment dle psychologů často spouští psychosomatické poruchy různých druhů šílenství od fobií, přes paranoi až po deprese a vede hlavně ke zkreslení časové perspektivy.

Item
Kdyby studenti ve Stanfordu strávili v univerzitním sklepení padesát let, jako my, byli by na tom podobně. Byl by v jejich genech a genech jejich dětí a vnuků zpochybněn čas a byla by tam zakódovaná obava z většího prostoru. Nejlépe by se cítili v jakékoliv cele. Do plného života by se ale mohli vrátit jen s pomocí literatury a jazyka, v nichž je ve slojích nejpřesněji uložená paměť. Pomohla by jim např. Bible a Shakespeare - protože tyto hodnoty jsou v jejich civilizaci nezpochybnitelné. Náš problém je, že Bibli neznáme a Shakespeare nám chybí. Zřejmě proto i dnes, jak napsal Pavel Janoušek, chybí ten, kdo by nesl normu a komu se vyplatí spílat. Malý prostor, který obýváme a který jsme si dokonce zmenšili nám znemožňuje zahlédnout lidi, kterým se podařilo z něj vykročit a pohybují se v širším (větším) kontextu.

Snaha odmítnout tlustou čáru je tedy snahou po tom dozvědět se, jací jsme, neopakovat staré chyby a vrátit slovům původní váhu. To je ta nejlepší zpráva, kterou jsme se mohli k osmnáctému výročí listopadu 1989 dozvědět. Stará zkušenost praví, že minulost je buď živá tím, že ji živou udržujeme, nebo ožije sama a my se jí lekneme. Tlustou čáru nevymysleli Češi, ale 17. března 44 před naším letopočtem Římané, tedy dva dny po vraždě Caesera, vyslovil takový požadavek zřejmě poprvé Cicero v senátě: prohlásil, že veškeré vzpomínky na konflikt, jenž vyvrcholil imperátorovou smrtí, je nutno odsoudit k věčnému zapomnění. Na tento postup sám za rok doplatil, když ho Antonio nechal zavraždit.

O zapomnění v Evropě hovoří i dvě francouzské ústavy z let 1814 a 1830. V Anglii byl po skončení občanské války dokonce přijat Zákon o zapomenutí a promlčení. Tyto snahy nebyly nikdy korunovány úspěchem. Zločiny a špína minulosti skoro vždy vyhřeznou na povrch - a to v době, kdy to nečekáme. Je dobře, že to v roce 2007 většina národa tuší či dokonce ví.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

tenisak napsal(a):

Zajímavé pane Karle. Nicméně bych uvítal, třeba zveřejnění jmen lidí, kteří vedli revoluci celosvětovou, k pádu komunismu. Komunismus nepadl najednou jen tak, někdo musel tahat za nitky. Berte to jen jako námět.
19. 11. 2007 | 12:50

Taoiseach napsal(a):

Vážený pane Hvížďalo,

klasik praví "nic nebude odčiněno a všechno bude zapomenuto", ale vztahuje to na veškeré dějiny, nikoli jen na totalitní režimy.

V nadpise a v úvodu používáte oblíbená cliché, která by bylo třeba definovat, abychom je vůbec mohli použít. Pokud se nemýlím, "tlustou čáru" použil (těmito slovy) poprvé Tadeusz Mazowiecki, když chtěl zdůraznit, že jeho vláda, která právě přebírala moc, nenese odpovědnost za minulé vládnutí. Vy tento pojem ve shodě s pokleslou částí české žurnalistiky používáte ve smyslu "generálního pardonu" - to byste ovšem měl předem jasně říci.

"Vyrovnání s minulostí" používal Václav Havel původně v tom smyslu, že vztah k minulosti nemá spočívat ani v zapomnění, ani ve mstě, nýbrž v kritickém vnímání minulosti včetně přiznání vlastního podílu ("takoví jsme byli"). To sice koresponduje s Vaším diskursem, ale běžně je vyrovnání se s minulostí zaměňováno s potrestáním viníků; u některých lidí bohužel i s fanatickou snahou minulost zpětně předělat. Proto je třeba to také definovat.

Přestože opakovaně mluvíte o "genetickém předávání", pořád doufám, že to nemyslíte doslova - jinak se poraďte s odborníky. Vzorce chování se předávají prostředím, resp. výchovou.

Pokud jde o poměry v práci, které líčíte, určitě takové existovaly - hlavně v humanitních oblastech. Za typičtější bych ovšem považoval situaci, kdy v nějaké instituci drží klíčové posty asi třetina zaměstnanců patřící k partajní a vnitrácké nomenklatuře a ostatní více či méně kádroví kriplové na ně pracují jenom proto, že můžou dělat zajímavou práci ve svém oboru. Sám jsem v takové instituci pracoval (můžete hádat, ke které části jsem patřil).

Jinak docela dobré. Zdraví T.
19. 11. 2007 | 14:24

Saliven napsal(a):

Velice děkuji pane Hvížďalo za zajímavý článek. Já osobně si ovšem myslím, že se tu nemůžeme donekonečně dohadovat kdo za co mohl nebo nemohl, či kdo je dědicem minulosti, či kdo není. V jistém ohledu je třeba udělat tlustou čáru - odpustit, ale nezapomenout. Naše společnost totálně selhala v potrestání komunistických zločinů, smiřme se s tím a dbejme na to, abychom staré chyby neopakovali a pomalu spěli ke slušné společnosti, ke společnosti, kde např. není žádné straně (pokud neporušuje zákony) upíráno práv. Mně totiž přijde, že pořád koukáme do minulosti, místo abychom koukali do budoucnosti. Přeji Vám hezký den.
19. 11. 2007 | 14:35

Ládik napsal(a):

Křiváctví a "levota" se staly podmínkou "úspěchu" v dnešní ČR. Současný křivák převážně o své deformaci už ví, proto ji vydává za přednost (slyšel jsem od instalatéra "co je křivé, to je drahé"). U politiků je lež podmínkou jejich existence, novináři zpívají podle toho, koho chleba jedí... atd. Za komančů ale nebyli všichni prasata - ani mezi těmi, kteří neodešli. Člověk s rovnou páteří se nezlomil a snažil se vychovávat své děti k obrazu svému. Tlustou čáru odmítám - ale mám obavu, že právě teď (nynějších 18let) prožíváme období tlusté čáry.
19. 11. 2007 | 14:45

Bobo E napsal(a):

Pane Hvížďalo, jste genetik, nebo katecheta? Je vědecky dokázáno, že vnější vlivy, byť sebedrastičtější, potřebují mnoho a mnoho generací (mnohem více, než 5) na to, aby vyvolaly sebenepatrnější změnu v genetické výbavě savců, tedy i člověka. Je jiná věc, že po narození (s nepoznamenanou genetickiou výbavou), získý člověk od svého okolí návyky, žebříčky hodnot, atd. Žití ve zvrácených hodnotách nemůže vyvolat změnu v genetice, ale v sociálních hodnotách společnosti.
Nemohu souhlasit s tím, že bez Boha (nebo Shakespeara) je společnost horší, nebo dokonce odsouzena k zániku. Každý, kdo si nechce nic nalhávat, ví, že ve jménu Boha (i jiných bohů) bylo na světě napácháno více zla, než dosud stihly veškeré totalitní režimy.

Odmítám tezi, že ti, co prožili nebo zažili komunismus, jsou nějakým způsobem "deformovaní" v negativním slova smyslu.
19. 11. 2007 | 16:53

Petr napsal(a):

Souhlasim s Vami, ze desitky let totality drasticky poznamenavaji spolecnost. Nicmene bez patricne znalosti bych se neopovazil diskutovat ani o EPIgenetickych vlivech na lidskeho jedince. Verim ze omyl vznikl jen chybnym prekladem puvodnich zdroju, jinak by se prirodovedne vzdelany clovek musel domnivat ze se snazite vzkrisit sovetskou biologii 50. let. Pevne verim ze Micurin a Lysenko ve Vas nezakorenili tak hluboko :)
19. 11. 2007 | 17:19

Vico napsal(a):

Úroveň Vašeho článku je výborná, ale to neznamená, že se vším souhlasím.Především by bylo potřebné si ujasnit některé pojmy - zejména čemu rozumět vypořádáním se s minulostí. Mnozí pod tímto pojmem rozumí jakýsi opožděný revanš, který musí setsakramentsky bolet. Podle mého má však vypořádání s minulostí význam jen tehdy, pokud je namířen směrem dopředu do budoucnosti.Zároveň by jsme se měli i smířit sami se sebou i se svými selháními, kterým jsme neunikli a, i podle Vás, skoro ani uniknout zcela nemohli.Pokud však převládne názor, že celé generace jsou vlastně ztraceny, bude tento národ jen těžko sbírat ze země střepy svého pošramoceného sebevědomí.
19. 11. 2007 | 17:26

Josef napsal(a):

Elegantně sepsané myšlenky vypadají mnohdy jako pravda. Přesto pravdou nebývají a nebo jen velmi zřídka. Pane Hvížďalo, ujal jste se úkolu odpovědět na otázky, které přesahují schopnost elegantně psát a vyžadují schopnost hledat pravdu. Zdá se mi, že jste ji nenašel, jen opakujete pravdy cizí - vyčtené.Je mi to líto, sám tu pravdu o svém životě hledám. Víte, měkdy mně napadá jaká škoda je , že jsme tak ateistická společnost a necítíme
hodnotu compassion. Možná, že bychom našli instinktivně a emocionálně odpověďi, kterou neumíme poznat racionálně. Novináři a mladší lidé stále opakují něco o poznání minulosti. Všiml jste si jak málo se jim do toho poznání vejde ? Jak pro život obyčejných lidí mají jen jednoduché ustálené formulky. Zřeba to jsou arogantní odsudky jímž budou, u´ž jako staří, vinni. Nevím, proč jste článek napsal, ale nic jste v něm, pane, obávám se nenašel.
19. 11. 2007 | 17:54

vlk napsal(a):

Víte paneHvížďalo, jak Vás čtu rád,tak nad tímhle kroutím hlavou.
Najedné straně, byl zřejmě startovacím momentem průzkum Lidovek, n druhé straně stojí Vaše interpretace tohoto průzkumu. Moje interpretace je, že sice 5 ze 6-ti Čechů není srozuměno s tím, jak se zůčtovalo s minulostí, ale to sotva znamená, že stejných 5 ze 6-ti Čechů má permanentní zájem na řešení kauz , většinou však pseudokauz souvisejících s režimem, který po zásluze zmizel ze scény a už nemá reálnou šanci se vrátit.
Lidé mají jiné starosti. V té souvislosti si vás dovoluji upozornit na průzkum dělaný pro Hospodářky, který dnes vyšel, kde lidé říkali s čím jsou a nejsou spokojeni. Takže nejspokojeni jsou zejména s tím, že jsou vystaveni šikaně v zaměstnání - hodně přes 70% a šikanováni svými domácími - Procento si přesně nepamatuji, ale myslím rovnež okolo 70%.
Pokud srovnám ty dva průzkumy vedle sebe, řekl bycjh, že lidé mají o dost větší denní starost z faktů, které zkoumaly Hospodářky než z těch, co měřily Lidovky. Historii už nezměníme. Měli bychom měnit budoucnost a současnost.
A soudím, že lidé z průzkumu Lidovek jsou ohledně vyrovnánís minulostí nespokojeni zejména s tím, že ti, kteří jim přikazovali, je ponižovali atd. atd. , všechno co jste uvedl, dnes patří do značné míry k ekonomickému establishmentu. Jakto chcete napravit,když karty jsou už rozdány?
19. 11. 2007 | 18:50

petra napsal(a):

Dobrý večer pane Hvížďalo,
nejprve jsem si přečetla komentáře a pak teprve Váš článek.Nestotožňuji se s Vašimi názory, jsou příliš černé a spíše pasují na celý svět.Více se shoduji s těmi komentáři a hlavou se mi promítá , že Milan Machovec by pravděpodobně dokázal situaci mistrně popsat bez emocí a jeho definice by byly jednoznačné.Bez odklonu nalevo nebo doprava,prostě jasné a čisté.
Omlouvám se,dnes mi formulace moc nejdou ale musela jsem se vyjádřit.
Hezký večer, Petra
19. 11. 2007 | 21:51

Vladimír napsal(a):

Stupidní intelektuálský blábol. Jestli nic lepšího neumíte, radši nepište. Ušetříte spoustu času těm, co se to snaží pochopit a svůj pocit méněcennosti kompenzují ještě stupidnějšími komentáři.
19. 11. 2007 | 22:20

Tomáš J. Kliment napsal(a):

Já si na rozdíl od většiny komentujících myslím,že článek Karla Hvížďaly je pravdivý a inspirující.Naprosto nesouhlasím např. s "vlkem".Pkud chceme hledět do budoucnosti a nějak pozitivně měnit přítomnost,nemůžeme jen starat se teď o sebe a na všechno ostatní nebrat zřetel.Nevěřím také průzkumům HN,který je zde uváděn.Průzkumy tohoto typu jsou zavádějící a tvrzení,že 70 procent občanů je šikanováno v zaměstnání,mi připadají úsměvné.Skutečně šikanováno bude naprosté minimum zaměstnanců,pokud je ale myšleno šikanování jako požadování určitého pracovního výkonu,pak se průzkum nemýlí,ale hovoří to spíše o přístupu zkoumaných k práci.Stejně tak nevěřím tomu,že 70 procent občanů je šikanováno svými domácími.Spíš 70 procentům vadí,že nájemné už není regulované,že se blíží tržnímu atd.To ale není tématem blogu.Důležité je,že Karel Hvížďala má podle mého názoru pravdu.Jenom nám ta pravda nějak moc nevoní...
20. 11. 2007 | 00:05

Karel Vomacka napsal(a):

Jako optimista se domnivam, ze vyvoj bude podobny jako v Nemecku v 60. letech. Nejdrive spolecnost dosahne relativniho blahobytu a pak se zacne mlada generace ptat, co se to vlastne za komunismu delo. Priklad Nemecka jasne ukazuje, ze vyrovnani se s minulosti bez nove genrace neni mozne, jelikoz ti, co to zazili, se v tom porad akorat dokola babraji. Pro zacatek by se napr. mohlo ve verejnych institucich zavest, ze u jmenovky kazdeho bude doba jeho clenstvi v KSC, treba: Ing. Jan Novak, 1975-1990 v KSC. Nabizi se spousta dalsich zajimavych moznosti :-D.
20. 11. 2007 | 06:23

Dupor napsal(a):

Nemusí to být Shakespeare, či Bible. Stačí, když se dítěti od narození na dále v příštích 15 let při každé kritické situaci řekne: "I v nejhorších časech se smí být člověkem.", anebo "Když všichni skáčou do studně, ty nemusíš.".
20. 11. 2007 | 07:44

Teo napsal(a):

Po pročtení příspěvků k blogu p. Hvížďaly jsem nabyl dojmu, že ti co v minulosti nedopustili, aby jim lež vstoupila do života, jsou srozumnění s p. Hvížďalou. Jistě že v 70. letech bylo takové činění sebevražedné, co se týče ekonomiky rodiny, ale na druhou stranu dnes nemají problém s vyrovnávání se s minulostí. Pravda takovým nedělá jakýkoliv problém.
Lidé, kteří v minulosti nedokázali se stavět na stranu pravdy, pro které byla finanční situace jejich a jejich blízkých důležitější než pravda, dnes s pravdou stále mají problém. Pravdu je si totiž třeba přiznávat a to nejde s tlustou čárou za minulostí. Pokud si budou lidé cokoliv nalhávat, nikdy nedojdou k úspěchům v jakékoliv oblasti, protože prostě budou vycházet ze špatných dat. Vstupní data jakéhokoliv rozhodnutí v životě musí být nutně pravdivá, jinak očekávaný výsledek vlastního rozhodnutí je nesouhlasný s realitou - pravdou. Je to tedy potom nereálné očekávání výsledku vlastního snažení! Proto je v zájmu KAŽDÉHO jedince přiznávat si pravdu celoživotně, aby i jeho cíle a snažení bylo reálně možné.
20. 11. 2007 | 08:05

Taoiseach napsal(a):

Tak tedy: tento příspěvek pana Hvížďaly poněkud zavání manicheismem a komentář pana/paní Teo tomu nasazuje korunu. Je pravda, že se režim systematicky snažil lámat charaktery, ale je také pravda, že výhody z aktivní služby režimu měla jen menší část lidí, ještě menší část lidí aktivně vzdorovala. Těm patří úcta i přesto, že až do příchodu Maichaila Sergejeviče na scénu se jejich počínání rovnalo bušení hlavou do zdi. Většina lidí prostě chodila do práce a doma, v hospodě nebo mezi přáteli nadávala na režim. Znamená to, že ti všichni byli "sebeobelhávajícími racionalizujícími reaktory" (KH) nebo že jim "lež vstoupila do života" (Teo)?

Zkušenost s totalitním režimem má i výhodu, a sice že (už beztak skeptické) Středoevropany naučila nevěřit. Nevěřit politikům, nevěřit médiím. Problémem Američanů není to, že věří v Boha, nýbrž to, že věří v podstatě čemukoli (včetně G.W.Bushe) a dost draze za to potom platí.

Pokud jde o změnu myšlení lidí, v 90. letech se u nás kombinovaly dva vlivy. Svoboda a otevřenost, která přišla s novým režimem, přišla současně s rozvojem komunikace (internet, satelitní TV, snazší telefonování atd.). Zčásti to byla náhoda, zčásti byla komunikace jedním z faktorů (byť ne rozhodujícím), které pomohly změnit režim. Rád konstatuji, že pro mou generaci (v roce 90 nám bylo 40 let) ještě nebylo pozdě a že okna do světa necháváme dokořán otevřená.

Pan Hvížďala bohužel nereaguje ani na velmi konkrétní připomínky, a pokud není schopen uvést na pravou míru své "genetické" úvahy, přímo se tím zesměšňuje. Pokud jde o résumé jeho příspěvku (první a poslední odstavec), podobné "průzkumy" jsou naprosto k ničemu, pokud se klade jen jedna otázka, kde je navíc použit výraz ("vyrovnání se s minulostí"), pod kterým si různí lidé představují velmi různé věci.
20. 11. 2007 | 11:54

insurgentes napsal(a):

Pane Hvížďalo, už je to poněkolikáté, co jsem dočetl do půlky druhého odstavce a dál jsem prostě nemohl, abych neztratil své dobré mínění.

Jestliže mi někdo naservíruje informaci, že nějaký složitý psychosociální vzorec chování se začne přenášet "geneticky" (tedy dědit) po 5 generacích, tak už vážně nemá smysl číst dál.

Pan Darwin by opravdu žasnul, jaké obrátky ta evoluce dneska nabrala...
20. 11. 2007 | 13:26

bezvýznamnýbambula napsal(a):

Hmmm, ano, pane Hvížďalo, dle mého názoru je to přesně tak jak říkáte, akorát s tím rozdílem, že věřím tomu, že takzvaná rezidua charakterových pozměn nejsou uložena v mozku, nebo snad v genech, ale v jednom z funkčních těl duše, které se při vtělení Oddělené Entity Osobnosti do dělícího se vajíčka lidského zárodku k této kolektivní Informaci vibrací Mentálního obalu psychického těla duše Matky plodu a jejího Kmene prostě a jednoduše přimkne, "přifázuje", ztotožní. Ztotožní se do té míry, do jaké míry je frekvence jeho vybrací shodná, podobná. Pokud ji převyšuje, nepodléhá tolik dědičnosti povah, neboť nese naopak kmenu tu svou, aby ho napravil, zušlechtil, podaroval zažehnáním úpadku. Či-li, nebyl bych tak skeptický, neboť DNA a geny, to není nic statického, uzavřeného, naopak, stačí malá chybička a je všechno jinak, ...navíc, povaha se netýká genů, nýbrž obráceně, podle toho, jaké jste povahy, podle toho si vybíráte své rodiče, národnost, podnebí, geny, a následně si je svým vlivem ještě můžete nepatrně "upravit".
To se ale neděje v nějakém velikém měřítku, neboť drtivá většina lidských bytostí se nepřevtěluje vědomě vědomá, ale v polospánku, a spíše za trest, resp. jsou jako magnetem přitahování zpět ke světlu a zvuku své vlastní mentality, zpět ke svému lidu. Proto se dějí změny povah tak strašně pomalu, neboť kdo si ve spánku je vědom toho, že spíce bdí?
20. 11. 2007 | 15:42

vlk napsal(a):

Tomáši J. Klimentovi
klidně si věřte čemu chcete. Průzkum pro HN dělala agentura Sofres Factum. To na okraj.
D8lejenchci konstatovat,že já si budu dál klidně pochybovat o vypovídací hodnotě průzkumu , na kterém postavil svůj článek pan Hvížďala. A mám pro svá tvrzení dost dobrý důvod. Lidem prý vadí nedostatečné vyrovnání s minulostí. Nohavica byl odhalen a je momentálně medializován jako dost hnusný práskač. Přesto jsem dneska v radiu slyšel, že jeho chystaná šňůra koncertů na Slovensku je bznadějně vyprodaná....Pokud by ono vypořádání s minulostí bylo tak horkým tematem, o vyprodání na Slovensku se nejspíš postarali bývalí StBáci a jejich konfidenti.
20. 11. 2007 | 20:29

pedagog napsal(a):

Jestliže budeme pojmenovávat a vyrovnávat chyby minulosti,tak se budeme trvale babrat jenom ve špíně a hnusu,protože minulost lidí je bohužel taková.Můžeme se z ní chtít poučit, pokud jsme schopni zjistit její příčiny,ale co člověk, to jiný názor, takže jakápak shoda?Nejlépe je žít ku prospěchu sebe i společnosti v míře na jakou stačíme a neškodit ani sobě ani jiným.
21. 11. 2007 | 10:09

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy