Dne 2. září 2008 se objevila v novinách tato zpráva: Literární noviny jsou na prodej. Jejich šéfredaktor Jakub Patočka potvrdil, že jedná s několika zájemci. Jasno by mělo být během několika týdnů, ve hře ale zůstává i varianta, že by se týdeník vůbec neprodával, uvedl Patočka. Podle některých spekulací mají o noviny zájem sociální demokraté, ti to však popřeli, projekt je pro ně moc finančně náročný. Patočka se ke jménům zájemců odmítl vyjádřit.

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, zní: Jaká tradice by po jednasedmdesáti letech, kdy vycházely s různými přestávkami, zmizela se zánikem této obchodní značky? A je vůbec tato značka prodejná?

Na první otázku není vůbec snadná odpověď, protože tento literární časopis od roku 1927, kdy byl založen, prošel různými obdobími a každé z těchto období má úplně jinou charakteristiku. Pro tuto minirecenzi bychom tedy mohli jejich vydávání rozdělit velice rámcově asi do pěti etap: od roku 1927 do roku 1941, od roku 1946 do roku 1967, pak dramatické období let 1968 a 69, kdy se tato tiskovina přejmenovala na Literární listy a později Listy, a pak na dvě etapy po roce 1990. První končí rokem 1999 a druhá zřejmě v těchto dnech.

První Literární noviny vycházely od zmíněného roku 1927 a od roku 1930 s podtitulem Kulturní zpravodaj moderního člověka, pak bez podtitulu, pak zase jako Čtrnáctideník kulturního člověka a nakonec jako Měsíčník pro literaturu a kulturní reportáž. Kulturní zpravodaj byl orgánem spisovatelů legionářů, později přešel list pod nakladatelství Sfinx-ELK a redaktorem se stal Václav Cháb, bývalý ruský legionář, který usiloval o rozšiřování čtenářské obce, propagoval umělecky hodnotnou knihu, šlo tedy o literárněkritické periodikum, jehož spolupracovníky byli: Kaplický, mimochodem otec architekta Jana Kaplického, Hora, Hoffmeister a Mathesius, a v redakční radě zasedali pánové Hora, Píša, Tetauer, Tille a Vachek. Přispívali tam ale i pánové Černý, Eisner, Götz, Kovárna, Mahen, A. C. Nor, Seifert, Stašek atd. Sám Václav Cháb mimo jiné vydal v roce 1932 jednu z prvních prvorepublikových učebnic žurnalistiky s názvem Jak se dělají noviny.

V prvních poválečných letech po roce 1945 měly Literární noviny charakter nakladatelského časopisu, vedle ukázek a recenzí na nové knihy uveřejňovaly i další beletristické, publicistické a odborné příspěvky o literatuře, divadle, filmu, výtvarném umění, hudbě a tanci, redaktory byli pánové M. Novotný a Jiří Weil. Po roce 1948 se Literárních novin zmocnili komunisté a až do šedesátých let se nijak nelišily od ostatního tehdejšího ideologického a propagandistického tisku.

Od poloviny šedesátých let se situace začala měnit a do redakce se postupně dostalo i několik lidí z mé generace. Jako první tam nastoupil v šestadvaceti letech básník Antonín Brousek v roce 1967. Když jsme na tuto dobu vzpomínali, řekl mi: “Já jsem se nikdy nemohl identifikovat s Literárními novinami do té míry jako Antonín J. Liehm a řada jiných. V podstatě Literárky v tomto období byly kolektivním dílem jediné generace, kam ještě patřili lidé jako Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a Dušan Hamšík. V redakční radě udávali tehdy tón protagonisté této generace Kosík, Kundera, Procházka či Putík. K této generaci, která si své literární a i jiné ostruhy vydobyla v letech revolučně-romantického třeštění, měla generace naše, generace Gottwaldových vnuků, jak zpíval Karel Kryl, vztah dosti rezervovaný až kritický.”

Toto období, kdy z naší generace tam ještě nastoupil Zdeněk Pinc, Petr Chudožilov, a nakonec i Eda Kriseová, bylo ale velmi krátké. Na podzim roku 1967 po IV. sjezdu Svazu spisovatelů byly Literárky zastaveny, či lépe řečeno ukradeny jistým redaktorem Zelenkou, který se za doby tuhé normalizace stal ředitelem Československé televize, a mezi lidmi se jim říkalo Lžiliterárky. Jenže ani toto období netrvalo dlouho, padl Antonín Novotný - a Jiří Hendrych, tehdejší ideologický tajemník ÚV KSČ, který týdeník zastavil. Doufaje, že se zachrání (což se mu ale nepodařilo), slíbil tehdejšímu předsedovi Svazu spisovatelů Eduardu Goldstückerovi, že Literárky obnoví, a to se skutečně v únoru stalo. Začaly vycházet pod novým názvem Literární listy. Ty ale zase nepřežily srpen 1968, tedy sovětskou okupaci. Obnoveny byly až na podzim pod provizorním jménem Listy, a ty vycházely jen do června 1969.

Je třeba říci, že toto periodikum již od druhé půlky šedesátých let mělo pro literaturu mnohem menší význam než pro ostatní oblasti kultury, důležité bylo zejména pro sociologii, filozofii a politologii. Dalo by se dokonce říci, že formulovalo politickou kulturu šedesátých let.

Antonín Brousek mi řekl: “Literárky byly bezkonkurenční podnik, protože byly s to na přijatelné intelektuální úrovni zastávat celou řadu náhradních výkonů a funkcí, které jiné stávající společenské instituce, kupříkladu parlament, strany a spolky, plnily – když vůbec – jen v podobě značně parodistické.” Bylo ale již tehdy zřejmé, že kdyby společnost řádně fungovala, nemusely by některé elementární věci prosazovat Literární noviny, a jejich význam by byl samozřejmě mnohem menší.

Další etapa začala v dubnu 1990, tedy po pádu totalitního režimu, který byl definován vládou jedné strany, neexistencí svobodných voleb a tržního hospodářství, kdy všechna media podléhala řízení z jednoho centra. Literární noviny začaly znovu vycházet v nakladatelství Lidové noviny jako příloha Lidových novin. Samostatně vycházejí až od roku 1992 a od roku 1993 je vydavatelem Společnost pro Literární noviny. Šéfredaktorem až do roku 1999 byl Vladimír Karfík, bývalý šéf literární rubriky těchto novin, a hlavními redaktory Dušan Karpatský, Jan Lopatka, Ivan Wernisch, Sergej Machonin, paní Jacobsonová a z mladších Přemysl Ruth, Jiří Cieslar a Ondřej Vaculík. Dalšími autory byli i původní přispěvatelé jako Ludvík Vaculík či Milan Jungmann, jeden z bývalých šéfredaktorů, stejně jako Ivan Klíma či Alexander Kliment. Jenže čas ukázal, že na starou tradici už nelze navázat, doba se silně změnila a náklad Literárních novin povážlivě klesal až na nějakých dva tisíce prodaných výtisků. Noviny se staly zcela závislými na dotacích buď od státu, nebo od soukromníků. Jedním z posledních sponzorů byl Michael Kocáb.

V posledním období, tedy od roku 1999 do dnešních dnů, po odchodu celé staré party, vedl Literární noviny Jakub Patočka, který je po odchodu jedenácti dalších už mladých redaktorů, kteří později založili týdeník A2 pod vedením Libuše Bělunkové, přestěhoval do Brna. Pod jeho vedením se pak tyto noviny začaly věnovat převážně aktuální politice, ekologickým otázkám, jaderné energetice, jiným kulturám, otázkám nacionalismu, přinesly asi nejobsáhlejší a nejdůkladnější reflexi událostí roku 1968, ale přestože tam psali dál pánové Vaculík, Trefulka či Bělohradský, náklad nadále klesal.

Literárky se v této poslední fázi staly časopisem marginální sekty. Z tohoto důvodu se lze s velkou pravděpodobností domnívat, že Literární noviny i jako logo se staly neprodejným zbožím.

Karel Hvížďala