Ministr vnitra Ivan Langer Mladé frontě Dnes přiznal, že v roce 2000 lobboval za zájmy podnikatele Luďka Sekyry. Ten udržoval úzké kontakty s mafiánem Františkem Mrázkem kvůli chystané koupi největší české stavební firmy Inženýrské průmyslové stavby, zkráceně IPS. Činil tak prý z patriotismu, aby pomohl české firmě a tento podnik nepadl do zahraničních rukou. A ještě Ivan Langer dodal: „To, že byl on – dodejme my: pan Luděk Sekyra - v kontaktu s lidmi jako František Mrázek, je pro mě absolutní šok.“

Jenže problém je v něčem úplně jiném. Tomu, že Ivan Langer nevěděl, že je pan Sekyra napojen na nebezpečného mafiána Františka Mrázka, lze do jisté míry věřit jako i jeho patriotismu a rovněž i jeho odůvodnění, že byl naivní či v tomto směru hloupý, ale těžko už je možné s ním souhlasit, že za takové kroky nemůže být skandalizován.

Když totiž vzniká velmi vážné a důvodné podezření, že současný ministr vnitra – byť nevědomky a nepřímo – pomáhal záměrům krále podsvětí, je to samozřejmě velice vážná věc a skoro s určitostí lze říci, že v Německu či ve Velké Británii by takový ministr musel ve velmi krátké době sám opustit úřad. U nás ale platí jiná politická kultura, proto k odstoupení ministra nejspíš nedojde, vedení ODS se také za něj postavilo. Zároveň ale celá situace ukazuje na hlubší nepochopení role politiků ve veřejném prostoru, když se Ivan Langer jako poslanec bez uzardění přiznává, že lobboval za firmu pana Sekyry, a v tom je kořen současné vládnoucí nenormality: nerespektování dělby rolí ve veřejném prostoru, které proměnilo poslaneckou sněmovnu a její kanceláře v lobbistické centrum republiky.

V řádně fungující společnosti je tomu jinak: Poslanecká sněmovna vymýšlí a prosazuje pravidla a exekutiva dbá na jejich dodržování. Aby k takovémuto prolínání rolí nemohlo docházet, je snaha prosazovat kodexy lobbistů, které musí být pro všechny, kdo smějí do sněmovny chodit, závazné a politici se vyhýbají soukromým stykům, tedy stykům bez svědků, s podnikateli, aby nemohli být podezíráni, že ovlivňují účelově legislativu či nějaká rozhodnutí. Proto i soukromá schůzka Martina Peciny, šéfa Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, bez svědků – tedy dalších úředníků - s podnikatelem Babišem je ve standardní zemí nemyslitelná a šéf takového státního úřadu by byl nucen odstoupit.

Podobně si politici u nás proti evropským zvyklostem přivlastnili roli politických komentátorů, která jim rovněž nepřísluší: Politik politiku dělá, vystupuje ve zpravodajství a jeho činy mají komentovat výhradně analytici a komentátoři, a to jen na základě jejich činů a nikoliv slov. Jak řekl kdysi šéfredaktor prestižního listu The Guardian: U nás smí politici psát jen do rubriky “dopisy čtenářů.“

Toto přísné dělení rolí u nás nechápe ani prezident, který si přisvojil jako nejvyšší exekutivní úředník země nejen moc, ale chce mít i autoritu, která mu nepřísluší: moc míval dříve král a autoritu měla církev. V nové době má mít prezident moc a autoritu justice a univerzity.

Dělba rolí v demokracii, jak říkají mnozí politologové, je mnohdy důležitější než volby, protože až ona zaručuje skutečnou pluralitu ve společnosti, tedy dělbu moci. Pokud se u nás budou politici cítit i lobbisty, byť za jakkoliv bohulibou věc, pokud budou vykládat sami sebe a ještě si k tomu budou chtít přivlastňovat autoritu, která jim nepatří, vždycky se budou dostávat do pastí jako Ivan Langer. Nejde tedy o naivitu, ale systémovou chybu.

Napsáno pro ČRo6