Dopis z dovolené

Jak tak trávím krásnou, placenou dovolenou u celkem milých - ač občas drzých - protinožců v Austrálii, svět se nám hned zdá hezčí.

Včera večer jsme měli večeři spojenou s autogramiádou, za níž jsem si naúčtoval více, než domorodci zaplatí za prestižní rugbyový zápas a účast byla velmi uspokojivá. Všichni mně ukazovali své hojně podtrhávané kopie 'Blue Planet In Green Shackles' a svěřovali se, že nikdy neslyšeli o žádném Havlovi a jeho falešných a prázdných slátaninách. Jeden člověk žijící někde v 'bushi' , tisíce mil od nejbližšího města, mně dokonce diskrétně pošeptal, že se u něj kdysi několik měsíců skrýval levicový alarmista Albert Gore, jen aby se vyhnul debatě se MNOU. Pod vlivem všech těch endorfinů si dovolím nechat se trochu unést a napsat pár vět sám o sobě. Jistěže nebudu úplně objektivní, mám se, zcela oprávněně, a to skutečně stojí za zamyšlení, opravdu, ale opravdu rád. Je to přece jen však taková óda na sebe. Ale kdo jiný mne zná líp než já ...

Celý svět ví o mých schopnostech, encyklopedických znalostech ve všech sférách lidského úsilí a o mém renesančním vzdělání. I ti nejslovutnější televizní komentátoři na světě nejsou schopni se mnou intelektuálně a argumentačně udržet krok, a když něco řeknu, tak na mne pouze nevěřícně zírají s otevřenými ústy. Mám i spoustu krásných a milých vlastností. Mám i pár špatných, ale do těch nikomu nic není a ani si momentálně žádné nevybavuji. Možná, že mě něco napadne, jak si tady budu vylévat srdce, ale být vámi, tak bych nezadržoval dech. Forejt a Ochvat také na žádné nemohou kápnout.

Ochvat je poslední dobou vůbec nějaký divný. Je vybledlý a neustále škube pravou stranou úst a vzhledem mi trochu připomíná onoho zdeptaného policejního šéfa z prázdné a falešné komedie Růžový panter. Před každou oficiální akcí se prý na dlouhé hodiny zavírá na toaletách a pláče. Nerozumím tomu a myslím, že by měl více sportovat.

Přiznám se také k určitým slabostem a zálibám, ale velice si vážím svého soukromí a z toho důvodu se jim oddávám diskrétně a v přestrojení - většinou, ale ne vždy, za Láďu Jakla. Stojí za vážné zamyšlení, jak kompletní anonymitu vám propůjčí robustně mužný vzhled s prořídlým ohonem a našedlým strništěm. Všem, kdo si občas přejí vyrazit mezi poddané, aniž by riskovali, že budou poznáni, to vřele doporučuji.

Jsem k sobě nesmírně pozorný a galantní. Když se chystám v hotelové zahradě uhnízdit se v lehátku a lebedit si s von Hayekem, nebo mi právě volá někdo z Lukoilu, a náhodou mně z ruky vyklouzne propiska, jíž si znovu a znovu podtrhávám ve stěžejních pasážích, stačí jen významně pozvednout obočí a hned je u mne Forejt s protokolárním perem posázeným polodrahokamy, které mi kdysi při návštěvě Turkmenistánu věnoval nyní již bohužel zesnulý Veliký Turkmenbaši.

To je prozatím všechno. Doufáme, že se nám podařilo předat i vám pár z našich endorfinů. Již brzy se však opět vrátíme do reality, mezi všechny ty chytrolíny ; různá Šídla a Pehe, Fridrichové , Štindly a jim podobné, kvůli nimž si chudák Ochvat musí připadat jako hasič na mejdanu žhářů.

Snad to nikomu nepřijde infantilní. Je taková óda na sebe, protože se máme rádi a kdo nás zná líp než my sami. Ale to už jsme, myslím, říkali.