Není mnoho témat, jež jitří emoce a rozdělují společnost více než téma bratří Mašínů. Každý má na ně, zdá se, jasný - většinou diametrálně odlišný - názor.

Já tedy tak jasno nemám. Nemíním nudit soudy, k nimž se necítím oprávněn, ale velmi stručně asi takto. Klobouk dolů před jejich odvahou a rozhodností při útěku do západního Berlína. Na druhou stranu jim nic jiného nezbývalo, nechtěli-li dopadnout jako jejich dva zajatí spolubojovníci. Ale ještě jednou a s obdivem. Klobouk dolů.

Pokud se týče jejich předcházejících akcí na domácí půdě, není vůbec jasné, zdali si smeknutí zaslouží. Na to, že nejméně kontroverzním výsledkem jejich odboje byl zapálený stoh slámy a jedno vystřelené oko, za sebou zanechali 'bodycount' jako z westernu; a to lidí, jejichž největším prohřeškem bylo to, že se zrovna nacházeli ve špatný čas na špatném místě. Bude-li někdo tvrdit, že si v 50. letech člověk zasloužil smrt jen proto, že měl na sobě uniformu SNB, vyvolá tím, mírně řečeno, živou diskusi.

Co je na Mašínech a Milanu Paumerovi ale nejvíce zarážející, je absolutní absence pokory. Jejich styl myšlení, který zjevně fosilizoval někde v éře senátora Joe McCarthyho a který by se dal shrnout do nepříliš sofistikovaného axiomu, že 'každý, kdo nezabíjí komunisty, je sám komunista', sice některým lidem zjevně imponuje, ale je stejného ražení jako myšlení a slovník bolševiků. Žádná nuance, vše je buď černé, nebo bílé. Kdo není s námi, jde proti nám.

Mašínové se tak nechtěli vracet do vlasti, kde byl prezidentem Václav Havel, v jejich světě " zločinec a zaprodanec komunistů ", který nezakázal KSČ. ( Milan Paumer se sice vrátil, ale jen pro to, aby propůjčoval své jméno a tvář různým extrémně pravicovým exotům a spolkům). Národ, jenž je odmítl jednomyslně vzývat a vyznamenávat jako hrdiny, byl pro ně víceméně národem zbabělců se shrbenou páteří a komunistickým myšlením. Ne že by neměli v mnoha věcech pravdu, ale ve své umanuté a prostinké připravenosti vše a všechny soudit - nebo spíše odsuzovat - a cejchovat, se oběma Mašínům opravdu vyrovná málokdo.

Ve stejném duchu se tak nese i poslední výrok Josefa Mašína ohledně smrti Jana Palacha. Jan Palach byl podle něj slaboch a psychicky labilní člověk; zbabělec, který místo toho, aby zvedl zbraň proti okupantům, zvolil sebevraždu. Pohrdavý úsměv jednoduchého kovboje nad rozpolcenou duší útlocitného intelektuála. Představa, že bojovat se dá i jinak než se zbraní v ruce, nebo nějaká abstraktní myšlenka sebeobětování jiného než kulkou do hlavy, jsou Josefu Mašínovi zřejmě cizí. To by ani tak nevadilo. Mašín však (opět) promarnil dobrou příležitost mlčet. Zlí jazykové by totiž mohli říct, že to, co udělal Jan Palach, vyžadovalo neskonale více odvahy než podříznout krk svázanému policajtovi.

P.S. 25. 1. 2012. Spletl jsem si pokladníka Rošického s esenbákem Honzátkem. Za svou chybu se všem čtenářům velice omlouvám. KM