Je 7'51 ráno, dopravní špička. Do stanice metra ve Washingtonu vchází nenápadný mladík. Zastavuje hned u vchodu a z pouzdra vytahuje housle. Pokládá otevřené pouzdro na zem před sebe a začíná hrát ...

Hrál přibližně 45 minut, šest kousků od Bacha. Během té doby kolem něj prošlo přes tisíc lidí, většinou spěchajících do práce. Zhruba po třech minutách si jej všimla první osoba, postarší žena, která na něj letmo pohlédla, zpomalila, ale pak pokračovala v chůzi. Za další minutu přišla první odměna; kolemjdoucí žena rychle hodila do pouzdra dolar. Jakýsi vytáhlý mladík se na moment opřel o protější zeď, zaposlouchal se, ovšem pohled na hodinky jej upozornil, že je čas jít do práce. A tak nejvděčnějším posluchačem se ukázal být asi tříletý chlapeček, kterého za sebou vláčela maminka. Zastavil se a s údivem civěl na pána s tenkým klacíkem v ruce vyluzujícím podivné zvuky z nablýskané věci pod bradou. Matka ho okřikla a s nemilosrdným trhnutím táhla pryč. Tato scéna se pak opakovala ještě několikrát; všichni rodiče bez výjimky reagovali se stejnou netrpělivostí.

Za 45 minut se zastavilo a chvíli naslouchalo jen šest lidí. Přibližně dvacet jich dalo muzikantovi peníze, aniž by při tom zvolnili tempo. Mladý houslista vydělal 32 dolarů. Když skončil, nikdo neaplaudoval, nikdo si toho nevšiml.

Oním houslistou byl Joshua Bell - jeden z nejtalentovanějších virtuosů na světě. Právě dohrál několik asi nejsložitějších a nejnáročnějších 'kousků' pro housle v celé historii hudby, a to na houslích za 3,5 miliónu dolarů. Pár dnů před svým vystoupením v metru vyprodal gigantickou koncertní halu v Bostonu, kde nejlacinější lístek stál přes sto dolarů.

Koncert v metru byl součástí experimentu sponzorovaného deníkem The Washington Post, jehož účelem bylo zaznamenat vnímání, vkus a naše priority v každodenním životě. Vnímáme a jsme vůbec schopni poznat krásu ve všedním nebo nevhodném prostředí a v neočekávaném kontextu? Do jaké míry ochuzujeme naše životy tím, že dáváme přednost druhořadým a méně důležitým věcem a aktivitám?

Tolik - poněkud strohý - příběh. Před pár dny mně známý poslal odkaz na videoklip o této epizodě, o jehož existenci jsem dosud neměl tušení. Po jeho zhlédnutí musím přiznat, že bych pravděpodobně reagoval se stejně blazeovaným přístupem jako lidé v metru. Rozdíl mezi géniem a 'pouhým' talentem (v newyorské subway jsou takových desítky, většinou se, mimochodem, jedná o ruské emigranty) je pro mě, musím přiznat, stejně neuchopitelný.

Ve videoklipu má ovšem příběh poněkud jiný konec. Když se Joshua Bell chystá k odchodu, zastaví se před ním atraktivní mladá dívka a zalyká se štěstím. S rozzářenou tváří mu říká: "Já vím, kdo jste. Viděla jsem vás hrát v Knihovně Kongresu. Myslela jsem, že se mi to zdá. To se může stát snad jen v tomhle městě...". "Děkuji," usměje se skromně Maestro.

No, tak vidíte.