Jiří Dienstbier ml. se minulý týden stal oficiálním kandidátem naší nejsilnější politické strany na funkci prezidenta. Rozhodnutí to příliš překvapivé nebylo, neboť soupeře ve volbě neměl, nebereme-li tedy v potaz různé zákulisní manévry několika Zemanových vnuků a vnuček, jimž se zjevně stýská po jistotách idylických letech opoziční smlouvy. Ale zpět k Dienstbierovi. Ještě před rokem jsem o něm toho příliš nevěděl. Občas mě zarážely jeho silně prokomunistické postoje, ale na druhé straně mně imponoval svým razantním vystoupením proti 'šibalům' na pražském magistrátu.

Nedávno jsem měl konečně šanci 'zažít' jej osobně a zblízka a dovolil bych si tak pár poznámek. Jiří Dienstbier sice je, jak známo, momentálně nejpopulárnějším politikem v zemi, ale zatím toho, upřímně řečeno, moc konkrétního neudělal. Zde by možná nebylo tak úplně od věci zmínit se o Stanislavu Grossovi, jenž byl též pravidelně volen nejoblíbenějším, ba i 'nejužitečnějším' politikem, ale nechme toho. Problém je, že Dienstbierovu osobní popularitu zatím vůbec nereflektují průzkumy preferencí ve volbě prezidentské. Má tak reálnou šanci se v prvním kole maximálně probojovat do osmifinále a umístit se někde mezi šestnácti nejlepšími kandidáty. Hlavní překážkou je samozřejmě věk a ona absence zkušeností a výsledků.

Někteří lidé v ČSSD, kde Dienstbier není zdaleka tak oblíben jako ve volebních průzkumech, navíc sarkasticky komentují skutečnost, že se 'našel' v politice až poté, co byl pro neschopnost vyhoštěn z advokátní kanceláře. Dělajíc jaksi z nouze ctnost ale nyní rodná strana zdůrazňuje jeho "produktivní" věk, mládí a vitalitu. Také Dienstbier se sám rád stylizuje do role jakéhosi českého Johna F. Kennedyho nebo Barracka Obamy. To je ovšem lehce trapné. Zaprvé, nejsme v USA (ani ve Francii), kde mladý a energický prezident může přinést změnu a zásadním způsobem přetvářet a ovlivňovat politickou scénu.

Zadruhé, tato image je zcela falešná; Jiří Dienstbier není žádný charismatický Kennedy. Značná část lidí ve vedení ČSSD jej, velice mírně řečeno, nemusí. A není to, zdá se, tím, že se, jak Dienstbier naznačuje, snaží rozvířit stojaté vody partajního života, vnést do strany nový a svěží demokratický vzduch, anebo protože ve straně panuje panická hrůza z jeho protikorupčního zápalu. Od kolegů spíše slyšíte, že není týmovým hráčem a že 'hraje jen na sebe' a už se vidí jako předseda strany.

Nejčastějšími výrazy popisujícími jeho politický styl a osobní charakter jsou 'neřízená střela', 'arogantní narcis', 'intrikán' a 'solitér'. Dienstbierovým největším - i když zdaleka ne jediným - spojencem ve straně byl až do minulého týdne jiný 'charismatický solitér', k němuž se teď ale Jiří Dienstbier pochopitelně nezná. Ten s ním sdílel nesmiřitelný odpor ke všem formám korupce (vybavuji si billboard s jeho fotogenickou tváří nad červeným motýlkem a nápisem ' UŽ ŽÁDNÉ ZAMETÁNÍ KORUPCE POD KOBEREC. NEBUDEME KÁZAT VODU A PÍT VÍNO! Čímž chtěl zřejmě říct, že korupce bude zatlučena až pod podlahu a když už víno, tak jedině v krabici, jak je konzumuje OBYČEJNÝ ČLOVĚK.) Oba se též vyznačují nebývalou vstřícností k bratrské KSČM a v duchu slavné fierlingerovské tradice i ochotou s ní spolupracovat na vládní úrovni. Kolega solitér dokonce Jiřího Dienstbiera jako první navrhl na funkci prezidenta. Hlasovat pro něj už bohužel nestihl. Jeho hlasu naštěstí zapotřebí nebylo, neboť pro jediného kandidáta Dienstbiera hlasovala, jak se dalo očekávat, většina grémia.

Na druhé 'aréně' v Plzni, kde se představoval voličům, seděl Jiří Dienstbier jako kůl v plotě sám u stolu, zatímco zbytek vedení seděl na druhém konci sálu a ostentativně jej ignoroval. I to naznačuje, s jakým nasazením a s jakou mírou entuziasmu bude strana bojovat za svého matadora v prezidentské volbě. Mohu se samozřejmě mýlit, ale myslím, že o lvech se mluvit nebude.