Český volič a patologičtí géniové
"Český volič, píše v MFDnes Martin Komárek, "sice miluje schopného úředníka Fischera, ale v čele strany chce mít silnou až někdy patologickou osobnost." Srovnávaje Zemana s Kalouskem poukazuje na ty jejich rysy, které jsou pro široké masy údajně atraktivní, jako například "jadrný humor, velké ego a vysoká a poněkud trapně na odiv stavěná inteligence."
Ne že by historie nenabízela dost odstrašujících příkladů, kdy se výrazné patologické osobnosti dostaly k moci. Dnes jsou ovšem ve většině tradičních západních demokracií - snad s výjimkou Itálie - atributy jako patologický narcismus a arogance u politiku etablovaných stran handicapem, který by je spíše než na vysluní katapultoval do brzkého důchodu. U nás ovšem, jak píše Komárek, značné části elektorátu takové chování naopak zřetelně imponuje. Otázkou je proč. Martin Komárek zastává názor, že je tomu tak, protože našinec má rád "show a chce mít na koho nadávat".
To je ovšem hrubé zjednodušení.
Pravděpodobnější příčinou je, že stále ještě lehce přihrbený a ustrašený 'homo sovieticus', podřimující v našich post-totalitních dušičkách, je na takové chování od bolševických úředníků a mocipanů zvyklý, má z něj respekt a podvědomě je očekává i od politiků současných.
Na takového člověka (čti: poddaného) nutně působí arogantní narcis jako dominantní, silná, charismatická osobnost. Té pak stačí osvojit si základy populismu a demagogie a s agresivně vystrčenou bradou vytrubovat do světa svou maskulinitu (ženský rod je zde užit úmyslně), genialitu, případně renesanční vzdělanost a věhlas a nadávat všem, kdo se jim odváží oponovat, do debilů a kreténů nebo škůdců a nebezpečných živlů ohrožujících naše bytostné zájmy, svobodu a samostatnost. Může se spolehnout na to, že u určité části voličů vždycky zaboduje. To, že se za alfasamcem nebo samozvaným géniem často skrývá osobnost, jež by se místo politiky měla raději léčit na psychiatrii ze svých komplexů a mindráků, je pro mnohé ztraceno v překladu.
Člověk nemusí být vystudovaný psycholog, aby věděl, že politika takové typy (a ještě horší) bohužel láká. Nemusí být také ale psycholog, aby věděl, že skutečně silní a sebevědomí lidé obvykle netrpí narcistní úchylkou a arogancí, ani nemají zapotřebí neustále zdůrazňovat svou inteligenci, sečtelost a úžasné schopnosti. Sebevědomí lidé s čistým štítem a s čistým svědomím nemají zapotřebí urážet a ponižovat druhé, vztekle kolem sebe kopat, nebo někoho každý týden žalovat u soudu.
Někdy to jsou právě takoví ti nevýrazní úředníčci. Možná by nebylo tak úplně od věci volit je, a ne ty druhé.
Ne že by historie nenabízela dost odstrašujících příkladů, kdy se výrazné patologické osobnosti dostaly k moci. Dnes jsou ovšem ve většině tradičních západních demokracií - snad s výjimkou Itálie - atributy jako patologický narcismus a arogance u politiku etablovaných stran handicapem, který by je spíše než na vysluní katapultoval do brzkého důchodu. U nás ovšem, jak píše Komárek, značné části elektorátu takové chování naopak zřetelně imponuje. Otázkou je proč. Martin Komárek zastává názor, že je tomu tak, protože našinec má rád "show a chce mít na koho nadávat".
To je ovšem hrubé zjednodušení.
Pravděpodobnější příčinou je, že stále ještě lehce přihrbený a ustrašený 'homo sovieticus', podřimující v našich post-totalitních dušičkách, je na takové chování od bolševických úředníků a mocipanů zvyklý, má z něj respekt a podvědomě je očekává i od politiků současných.
Na takového člověka (čti: poddaného) nutně působí arogantní narcis jako dominantní, silná, charismatická osobnost. Té pak stačí osvojit si základy populismu a demagogie a s agresivně vystrčenou bradou vytrubovat do světa svou maskulinitu (ženský rod je zde užit úmyslně), genialitu, případně renesanční vzdělanost a věhlas a nadávat všem, kdo se jim odváží oponovat, do debilů a kreténů nebo škůdců a nebezpečných živlů ohrožujících naše bytostné zájmy, svobodu a samostatnost. Může se spolehnout na to, že u určité části voličů vždycky zaboduje. To, že se za alfasamcem nebo samozvaným géniem často skrývá osobnost, jež by se místo politiky měla raději léčit na psychiatrii ze svých komplexů a mindráků, je pro mnohé ztraceno v překladu.
Člověk nemusí být vystudovaný psycholog, aby věděl, že politika takové typy (a ještě horší) bohužel láká. Nemusí být také ale psycholog, aby věděl, že skutečně silní a sebevědomí lidé obvykle netrpí narcistní úchylkou a arogancí, ani nemají zapotřebí neustále zdůrazňovat svou inteligenci, sečtelost a úžasné schopnosti. Sebevědomí lidé s čistým štítem a s čistým svědomím nemají zapotřebí urážet a ponižovat druhé, vztekle kolem sebe kopat, nebo někoho každý týden žalovat u soudu.
Někdy to jsou právě takoví ti nevýrazní úředníčci. Možná by nebylo tak úplně od věci volit je, a ne ty druhé.