Právě se mi narodilo dítě (knižní). Nebyl to nejlehčí porod, a tak se nedivte, když se rodič začne chlubit, i kdyby mimino bylo chcípáčkem.

Můj čerstvý knižní novorozenec je ale překvapivě životaschopný. Nejspíš proto, že čerpal energii z příběhů zakladatelské, odborně řečeno gründerské generace pražských průmyslníků, praotců továrníků. Je totiž třetím, závěrečným dílem série Zmizelá Praha. Továrny a tovární haly. To, co zde ale teď píši, nepovažujte prosím jen za špatně skryté selfpromo, já se chci hlavně podělit o několik poznatků z industriální historie, které mne překvapily a zaujaly.



Díky této práci jsem měla možnost plošně nahlédnout z dostatečného historického odstupu na důsledky dvou protikladných osudových zlomů, které podvakrát zcela změnily hospodářské vlastnické vztahy v naší zemi. Podniky rozvíjené a hýčkané často již v třetí přímé generaci zakladatelské rodiny, byly v letech 1945-1948 majitelům nejen brutálně odebrány, jak všichni víme, ale pak zcela necitlivě reorganizovány do národních podniků, výrobně slučovány, oddělovány, přemísťovány, rušeny na jednom místě a obnovovány v jiném. Slavné značky zanikaly, hodnotné budovy se devastovaly účelovými přístavbami a bezbřehou lhostejností k obecnému majetku. Když pak přišel rok 1989, bylo příliš pozdě na to zařadit zpětný chod. Tehdy došlo k druhému majetkovému zlomu cestou kupónové privatizace, který, ať si to chceme, nebo nechceme přiznat, v praxi nasadil tomu teoreticky snad dobře míněnému záměru jen šaškovskou korunu a mnoha podnikům v následném vývoji jen ránu z milosti.

Příčinou zániku mnoha podniků, závodů a továren s mnohaletou tradicí totiž nebyly jen globální přesuny výroby do teritorií s levnější pracovní silou, drtivá konkurence a nepřejícná ruka trhu, kterými se krachy průmyslových podniků zpravidla zdůvodňují, ale obrazně řečeno i obsahový rozdíl mezi archaickým významem slova továrník a jeho soudobým významovým ekvivalentem majitel či majitel balíku akcií. Ten první v sobě totiž nese i prvky emoce, snahu po vlastní podnikatelské seberealizaci či naplnění podnikatelského snu, sentiment k výsledkům své práce, a proto i schopnost vyvinout nemalé úsilí za udržení továrny i v hubenějších letech, utkat se s nepřízní trhu, hledat nová výrobní uplatnění a za zachování firmy tvrdě bojovat i za cenu osobních rizik. Do těch by ale ten druhý nikdy nešel, ten emoce nezná, nebo je považuje za slabost, zná jen racionální kalkul, měřítkem smysluplnosti je pro něj výše zisku, a proto nemá důvod ztrácet čas s firmou, která je v úzkých a v tu chvíli generuje jen malý nebo žádný zisk. Výrobu zastavit, stroje a zařízení prodat a prázdnou továrnu v lepším případě pronajmout jako sklady, nebo rovnou hodit na realitní trh jako parcelu.

To, co se s českým (pražským) průmyslem stalo zhruba za půlstoletí mezi lety 1945-1995, lze srovnat snad jen s počínáním bláznivého hodináře, který rozebral tucet přesných kapesních hodinek na součástky, ty vložil do plechové krabice a s krabicí notně zatřásl. Z původních dvanácti pak složil čtvery hodinky, z nichž se mu podařilo rozchodit jen jedny, ale ty se stejně výrazně zpožďují.

A teď jeden za všechny, příběh vinohradské Orionky:



První česká továrna na cukrovinky A. Maršner, Vinohrady.
Nejstarší podoba továrny na reklamním tisku z roku 1898

Úspěšná výroba pouťových orientálských cukrovinek přiměla manžele Albínu a Františka Maršnerovy založit a postavit tuto továrnu v Praze na Královských Vinohradech v Korunní třídě. K tradičním pouťovám cukrovinkám zde přibyl bohatý čokoládový sortiment a též oblíbené šumivé bonbóny. Před první světovou válkou zpracovávala továrna celou desetinu dovozu kakaových bobů do Rakouska-Uherska. Od roku 1914 používala značku Orion.



Orion. Továrny na čokoládu, a.s.
Přístavba do Korunní třídy z roku 1925 (Foto neznámého autora, poskytlo VCPD ČVUT)

Meziválečný rozmach vedl k velkému stavebnímu rozšíření a zavedení nových výrobků, bonbonů a dezertů, oplatek, sušenek, karamel měkkých, tvrdých, ovocných a mléčných, zboří vánočního velikonočního a mikuášského. Novinkou byly také čokoládové tyčinky, mezi nimi i dodnes oblíbená kávová Kofila. Budova na snímku hlásící se zdobnými prvky k tzv. národnímu stylu či rondokubismu byla dílem arch. Otakara Novotného.



Budovy bývalé Orionky v pohledu od vinohradské vozovny v roce 1972.
(Foto neznámého autora poskytl archiv DP hl.m. Prahy)

Slavná historie této továrny byla po znárodnění ukončena v roce 1952, kdy byla výroba přemístěna do modřanského podniku RUPA. Naopak do budovy bývalé vinohradské Orionky byl umístěn národní podnik Biogena a Ústav sér a očkovacích látek. Tovární budovy byly přestavěny a zbaveny veškeré osobitosti. Když se firmy v roce 2000 z budovy odstěhovaly, byla přirozeně odsouzena k zániku. Demolice byla provedena v roce 2008 a pozemek zastavěn developersky podobně jako na sousední parcele vyhořelého vinohradského pivovaru.



Pražské čokoládovny, n. p., závod Orion, Modřany, v roce 1962
(Foto neznámého autora poskytla MČ Praha 12)

V novém národním podniku Pražské čokoládovny, který vznikl po znárodnění ze slavné pražské předválečné čokoládovny RUPA v Modřanech (zkratka dle jména zakladatele Rudolf Pachl), se postupně rozplynuly všechny pražské továrny na cukrovinky, bonbóny a čokoládové zboží. Po mohutné přístavbě v roce 1952 podnik vsákl i výrobu z Vinohrad včetně značky Orion. V 70. letech vyráběla modřanská Orionka polovinu veškeré produkce čokoládového zboží v Československu. V roce 1992 byl Orion transformován na akciovou společnost, do níž vstoupila společnost Nestlé, ta ji časem ovládla a rozhodla se výrobu přenést mimo Prahu. Tak se také stalo. Továrna byla demolována a její pozemky jsou postupně developersky zastavovány. A to je definitivní konec tradice pražského čokoládového průmyslu.


Popravdě řečeno, milí čtenáři, kteří mne nyní v diskusi nejspíš osočíte z pravičáctví (možná i z levičáctví), staromilství, konzervativismu a kdoví z čeho ještě, chtěla jsem naznačit jen to, jak obyčejné místopisné zkoumání může názorně ilustrovat nepřirozené momenty historického vývoje (plošné znárodnění, překotná privatizace) a jejich smutné, leč přirozené důsledky.