Stalo se asi nevyhnutelné. Současná vlna postfaktického myšlení, které obtížná fakta a nepříjemné pravdy, aniž po nich ovšem pátrá, nahrazuje shovívavými polopravdami či myšlenkovými falzy, směle vstoupila i do péče o památky. Jak je možné, že dosud tak přísný svět památkové autenticity otevřel historickým falzům dveře dokořán?

Máme tu za posledních několik let tři mediálně propírané činy, které se týkají obnovy památek a které z hlediska dosud vzývané památkářské etiky představují problematické jevy vykazující zřejmou postfaktickou úchylku.

1. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který je pouze torzem původního díla a nelze ho proto nazvat skutečnou kopií (chybí čtyři skulptury bojujících andělů, představujících podstatnou část ideového vyznění díla). Na obhajobu obnovení sloupu lze však popravdě poznamenat, že zde byla velká objednávka katolické církve a věřících, jejímž prostřednictvím lze byť s výhradami znovuvztyčení sloupu přijmout. Církev totiž vnímá sloup jen jako symbol, otázky památkové pravosti, autenticity či torzovitosti díla jsou pro ni zcela vedlejší.

2. Kopie kalendářní desky Staroměstského orloje, která až po několika letech, během nichž se už na svém ikonickém místě předváděla nic netušícím Pražanům a návštěvníkům Prahy, byla odhalena jako podivný žert svého autora-kopisty. Ten výrazně pozměnil řadu detailů Mánesovy malby, zejména obličejů zobrazených postav. Dodnes není jasné, zda šlo o vtip, sázku, výsměch, nebo co vlastně. Na svoji obhajobu uváděl, že mu nebylo zadáno vytvoření přesné kopie, ale jen kopie technologické. Postfaktická doba takové hrátky umožňuje, proč se trápit s kopií identickou s originálem, když divákům stačí kopie volná a falešný pocit, že vidí věrnou kopii Mánesa. Před krátkým časem se naštěstí magistrát rozhodl, že tento trapas vyřeší novou kopií.

3. Obnova nástěnných maleb v Clam-Gallasově paláci v Praze v Husově ulici.
Uměleckohistorická společnost v těchto dnech zveřejnila na stránkách svého webu několik článků, v nichž kritizuje obnovu Clam-Gallasova paláce ve vlastnictví a v režii Hlavního města Prahy.



Známky postfaktické lhostejnosti k pravdě a bohužel i nedostatku citu pro etiku obnovy památek představují restaurované nástěnné malby Carla Innocenze Carloniho vytvořené po roce 1727. K překvapení historiků umění totiž při probíhající obnově paláce byly objeveny další malby tohoto umělce, o nichž se dosud nevědělo. Bohužel šlo jen o torza, která nebyla v nalezené podobě prezentovatelná. Jak se rozhodne v takovém případě odpovědná osoba v postfaktické době? Zdokumentovat dílo a opět ho skrýt? To by bylo poctivé a památkářsky odpovědné, nicméně dnes nikoliv na pořadu dne. Domalujte to! Ať to tu máme hezké! Co na tom, že to takto nikdy nevypadalo. Kdo to pozná? A není to fuk? Malby byly restaurátorem skutečně domalovány a když se nyní objevila jejich kritika, obhajoba ujišťuje, že se opravdu nebude uvádět, že by byly i tyto malby dílem mistra Carloniho. Tak v čem je problém?

Kopie a restaurátorská obnova uměleckých děl nejsou ničím zapovězeným, ale lhát se nemá, i když tu lež nerozezná každý.