Sněmovna se sešla na mimořádné schůzi a mělo to být mimořádně důležité jednání s mimořádně důležitým bodem. Datum všichni znali dlouho dopředu. Měl to být první velký strategický koncepční krok vlády.
Kdybyste u toho byli, nevycházeli byste z úžasu. Člověk měl dojem, že předáci vládních stran jsou myšlenkami úplně někde jinde. Vystoupení premiéra prozrazovalo, že se do svého baťohu ani pořádně nepodíval. Mluvil tak, jako by vzpomínal, co o tom říkal v červnu. Ostatní šéfové koaličních stran nevystupovali prakticky vůbec. Jednání Sněmovny se muselo uměle protahovat, protože se na poslední chvíli teprve hledala dohoda mezi koaličníky. Po klopotných schůzkách koalice nám nakonec vyžvýkli šedesát dva stran naprosto nepřehledného pozměňovacího návrhu, který postrádal jakoukoliv obecnou zdůvodňovací pasáž. A ve kterém – za to ručím – se sotva mohla vyznat drtivá většina poslanců, ať už koalice, nebo opozice. Krátce potom, co premiér tento pozměňovací návrh Sněmovně předložil, se zjistilo, že některé pasáže jsou tak problematické, že je třeba je znovu upravit. Rozprava se musela znovu přerušit a my jsme museli čekat na další korekci pozměňující pozměňovací návrh, kterou předložil předseda klubu ODS Petr Tluchoř.
Pochopitelně chaotická debata nad těmito pozměňovacími návrhy ukázala, že ani členové vlády nemají jasno, co je přesně výsledkem celé šarády. I když ještě v úterý odpoledne premiér v úvodní řeči hovořil o tom, že budeme daně snižovat, na druhý den po všech pozměňovácích jsme spočítali, že příští rok ve skutečnosti daňoví poplatníci odvedou do státního rozpočtu o osmnáct miliard víc. Po všem slavném troubení o snižování daní se nakonec daně zvýší. Čemu v téhle reformě se dá ještě věřit? Ale především – rozumí tady něčemu sami koaliční poslanci? Vědí, co budou schvalovat? Je to vůbec to, co chtěli? Do úterý mají čas, aby si to sami srovnali v hlavě. Ptal jsem se některých, jaký je smysl tohohle chaosu a jaký cíl sledují. Mávli většinou rukou a říkali: „No jo, je to strašné. Ale hlavně, ať už to projde.“ Když jsem se ptal, jestli jim nevadí, jaký je to všechno chaos, že ani na otázky, které mají hlavu a patu není nikdo schopen odpovědět, že tenhle premiér na nějaký cíl evidentně kašle, že je mu obsah reformy ukradený, tak na to odpovídají: „Ano, ale když on nakonec stejně všechno vyhraje. I tohle nakonec Sněmovnou protlačí.“ Prostě hlavní je, že se narodil na šťastné hvězdě a počítají se ty čárky vítězství, že se to nakonec proválcuje.
Pan premiér nám to oznámil v úvodu. Mával nějakým výzkumem a říkal: „Většina lidí v této zemi chce reformu.“ Má ji tedy mít. Co to dál udělá, zřejmě teprve uvidíme. V každém případě ti bohatší na ní neprodělají. To je skoro jediná jistota.
Rozumím pravicovému týdeníku Respekt, který napsal v tomto týdnu ve svém editorialu, abychom se učili mít chladný odstup od politiky a svého premiéra. Je to sice divoká jízda z kopce, ale některým se může zatraceně vyplatit. Respekt se nechal inspirovat textem známého francouzského krasořečníka Bernard-Henri Lévyho, jeho textem Novodobý Bonaparte, o současném francouzském prezidentu Sarkozym. Je to kuriózní věc. Lévy si hraje na kritika Sarkozyho - a vlastně mu pochlebuje. Možná právě prázdnota, absence paměti a cynismus patří do politiky tohoto věku, ba přímo na prezidentský trůn. Respekt tohle plácání nabízí i české intelektuální pravici. V tom je elegance dnešní doby, že dokážeme, že nám nebude vadit premiér, který ani nedokáže vysvětlit, co je to ta reforma, kterou předkládá. Který se obklopuje lidmi bez zábran, lidmi, kteří nedokáží rozlišit, kde končí podnikání a začíná kriminální činnost. Který možná vyhrává, přitom ale netuší k čemu má to vítězství sloužit.
Nepochybuji o tom, že to, co právě sdělil médiím nový náměstek v NATO J.Šedivý, je pravdivé. Jako by si pomyslel: „Než odejdu,řeknu pravdu. Teď si to konečně mohu dovolit“. To, co prohlásil, takto jasně ještě u nás nezaznělo. Podle Šedivého radar USA, který má být budován v České republice, „nikdy nebude pod rozhodováním NATO“. USA si prý vždy ponechají poslední slovo, zda-li použijí zbraně hromadného ničení. Zároveň Šedivý přiznal, že vůbec nedovede odhadnout, kdy se podaří propojit a harmonizovat protiraketový systém NATO a protiraketový systém USA. Tak konečně je to venku!
Otázka pouze zůstává, o čem se to ve Sněmovně celou dobu dohadujeme. Všechny ty řeči o součinnosti a komplementaritě a začlenění amerického systému pod Alianci. Celé to má posloužit pouze tomu, aby byl radar v ČR stravitelnější. Strana zelených ve vytvořené mlze dostala prostor pro svůj taneček o tom, jak přinutí USA přikrčit se pod společnou střechu NATO. Toliko klamání veřejnosti. Od začátku je zjevné, že radar je součástí systému ochrany území USA a aspoň toto musí být řečeno jasně.
Nakonec i současné dění v Kongresu USA tuhle základní tezi potvrzuje. Vypadá to, že Sněmovna reprezentantů bude ochotna schválit prostředky na přípravné práce na protiraketový projekt v Evropě, kdy kongresmani budou souhlasit s prostředky na radar v ČR, ale zároveň neprojde 139 mil. dolarů na antirakety v Polsku. U nás vždy vláda tvrdila, že systém funguje jako spojené nádoby, antirakety budou chránit nejen radar, ale i území naše a spojenců před raketami dlouhého doletu. Pamatuji na prohlášení náměstka Tomáše Pojara, že jenom radar naši bezpečnost neřeší. Debata ve Sněmovně v květnu vedla k závěru, že radar bez raket by byl nepřijatelný. Přesně tato situace nyní hrozí.
Vláda se ale ani nenamáhá k těmto věcem vyjadřovat. Je evidentní, že se pro radar rozhodla předem. Žádné další podmínky ji nemohou překvapit ani odradit. Nám ale představitelé vlády ve výborech a ve Sněmovně lhali, když tvrdili, že vyjednávání s americkou stranou je standardní vyjednávací proces, který je demokratický a bude velmi tvrdý. Dokonce prý „dokud není nic podepsáno, není nic rozhodnuto“, jak mnohokrát opakoval premiér Topolánek i místopředseda vlády Vondra. Povídali, že mu hráli… Chování vlády ve věci radaru spíše připomíná větu Mirka Topolánka z doby před volbami: „Kdybychom říkali lidem pravdu, nikdy bychom volby nevyhráli“. V radarovém příběhu věří vládě pouze ti, kteří vládě věřit chtějí. Standardního v téhle historii není nic. Ani zmocněnec vlády Tomáš Klvaňa, který stihne pracovat zároveň pro radar i pro British American Tobacco. Aby ulehčil v nevděčné roli ministrům a premiérovi, jezdí sám do Brd ukazovat místo, kde bude stát radar. Jako by říkal, bez ohledu na vaše pocity, pochyby a nejistoty, kdybyste se na hlavu stavěli, petice posílali, radar tady prostě bude.