Bude mít Česká republika někdy jednu zahraniční politiku? Prozatím to tak nevypadá. Prezident Miloš Zeman sice vyvěsil vlajku Evropské unie a dal tak symbolicky najevo, že evropský unijní projekt je dnes součástí české státnosti. Dokonce se vyjádřil, že ČR by měla patřit k tzv. tvrdému jádru evropské integrace. Nicméně premiér Nečas na to lakonicky odtušil, že vlajka EU na Hradě českou zahraniční politiku nezmění.

Tak se nám všichni na tiskových konferencích diplomaticky usmívají, ale budoucnost našeho chování a vystupování v EU jasná není. Barroso svou návštěvou v Praze sice dává najevo, že Brusel registruje změnu na postu prezidenta a kvituje ji zřejmě s povděkem, protože Klausovým programem byla pouze destrukce, ale k tomu, abychom se začali na dění v Evropě skutečně podílet, je ještě daleko. Vlajka na Hradě ani prezident v tom tolik neznamenají - politiku státu dělá vláda. Vlajka sice vlaje na nádvoří Pražského hradu, ale angličtinu našich ministrů to příliš nezlepší. Ministři této vlády jezdí na ministerské rady do Bruselu neradi a někteří tam nejezdí vůbec - a nechávají za sebe účinkovat náměstky. Jakpak to hájí naše zájmy, když tam vůbec nejsou?

V současné Evropě se dá ovlivnit a změnit velmi mnoho. Má to jeden základní předpoklad: musíte tam být, sedět, mluvit a přesvědčovat. Předpokladem ovšem je ujasnit si, co chce tato země, co je její potřeba, mít celkovou koncepci, vyjasněné zájmy. Je nepříjemné zjišťovat, že se takto dnes chovají Slováci i Poláci, ale my to nedokážeme. Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski dokázal říct v Berlíně jasnou větu: Největším představitelným ohrožením bezpečnosti a prosperity Polska by byl dnes rozpad eurozóny. Opačným příkladem je Česká republika, jejíž prezident jako poslední podepisuje tzv. euroval – nástroj, který má v budoucnosti chránit Evropu před finančním a ekonomickým rozpadem. Myšlenka stará už skoro padesát let, která se nakonec realizuje hekticky až uprostřed krize. Na poslední chvíli budujeme podpůrný fond, pět minut po dvanácté stanovujeme podmínky a pravidla hry pro jeho eventuální použití, abychom nehazardovali s nebezpečím krachu evropského projektu.

Sikorski má pravdu. Svět nebude čekat na Evropu, až se vzpamatuje. Státy BRICS se před pár dny sešly v jižní Africe, aby založily společnou rozvojovou banku a vložily do ní padesát miliard dolarů. Podle prognóz se během patnácti dvaceti let čínský juan stane globální rezervní měnou. Evropa, pokud bude váhat, tak se propadne. Náš úděl je s ní spojen. Sikorského věta se týká také Česka. Proto máme sedět u společného stolu. Dosud nevypadáme, že by nás to celé zajímalo. Odmítli jsme Pakt euro plus, odmítli jsme fiskální dohodu, náš minulý prezident odmítal podepsat euroval. Máme nulový vliv na finanční strategii a plán Evropy pro léta 2014-20. Nezajímáme se a také ti druzí se nemusí zítra zajímat o nás. Nedivme se, že veterán francouzské politiky Valéry Giscard d'Estaing řekl před pár dny v Paříži, že po Polsku by se měla eurozóna uzavřít a další členy nepřijímat.

Čas se krátí a připozdívá se. Česko už příliš dlouho stojí opodál. Stále doufám, že nový prezident by mohl být moderátorem jednotné zahraniční politiky. Nový prezident by měl tlačit na to, aby Česká republika začala mluvit jedním hlasem. Proto se mělo začít budováním určité koncepce – jednotné české pozice v Evropě. Zdá se mi neblahé, pokud místo moderace tady máme hašteření o diplomatické posty. Místo snahy se sjednotit tu máme měření sil mezi vládou a prezidentem.

Je pěkné, že prezident vyvěsil vlajku a podepsal euroval, je pěkné, že řekl, že má vizi eurofederace. A teď zbývá to těžší: je třeba říci, co si pod takovou vizí eurofederace máme představit. Kde při jejím prosazování začneme? Kde chceme učinit zásadní kroky ve společné zahraniční politice? V Radě bezpečnosti OSN má Evropa dva stálé členy – Francii a Británii. Budeme se snažit, aby zítra tyto dvě země v Radě zaujímaly jednu společnou evropskou pozici, nebo budeme chtít jednoho evropského zástupce? Budeme chtít jednu společnou evropskou pozici vůči Číně, USA? Naše země není globálním hráčem, ale evropské státy jako Německo, Francie či Velká Británie mají své globální zájmy a jen tak se jich zítra nevzdají a nepodrobí se jednotnému názoru EU.

Eurofederace je možná pěkná vize, ale k jejímu naplnění vede předlouhá cesta. Řekne-li někdo, že se k této myšlence hlásí, musí zároveň říci, jak si tu cestu představuje. Irské předsednictví unie má právě debatu o vnější politice EU jako jeden ze svých cílů. Zúčastní se této debaty od nás někdo? A nestačí jen mluvit. EU dnes buduje svoji službu vnější akce – jakousi zahraniční diplomacii EU. Česká republika v ní nemá prakticky nikoho. Schwarzenberg stejně jako Nečas a celá vláda na účast ČR v této složce naprosto trestuhodně kašlou. Plnou pusu obhajoby českých zájmů, ale skutek žádný.