NATO má šedesát let, my jsem v něm deset let, ale není moc času na oslavy. Žijeme v době krize a není dobré příliš dlouho krájet dorty. Když dnes pozoruji slavnostní konferenční řečníky, jak si notují a libují, jak je to dobře, že dnes spolehlivě spočíváme v náručí Aliance, připadá mi, že už dlouho nesledují světová média. Jsme v situaci, kdy hrozí rozpad světového ekonomického a finančního řádu. Všechny otázky se dnes téhle hrozbě podřizují. Ekonomická krize se dnes stává prvořadou bezpečnostní hrozbou. Poradce Baracka Obamy pro národní bezpečnost generál James Jones před pár dny v Mnichově řekl: „Strávil jsem podstatnou část své kariéry ve vojenské uniformě. Ale dnes musíme jít dopředu a uvědomit si, že otázky světové bezpečnosti dnes nelze omezovat na otázky spojené pouze s ministerstvy obrany nebo zahraničí.“ Gen. Jones zdůraznil, že dnes se dostávají do popředí otázky ekonomické a sociální. Ekonomická krize je podle něj základ, na němž musíme prokázat, zda jsme opravdu silní.

Nejde přitom jen o ekonomickou krizi, další faktor jsou klimatické změny a celkově se měnící charakter bezpečnostních hrozeb. Potřebujeme zcela nové koncepce a vize, jak zvládnout, co se na nás valí. Ekonomická krize je erupcí reagující na neudržitelnou ekonomickou a sociální nerovnováhu ve světě. Vznikla nová centra a dochází ke změnám topografie moci ve světě. Není divu, že J.Jones na mnichovské konferenci předložil svou klasifikaci hrozeb a priorit a řekl napůl žertem, citujíc Groucho Marxe:“ Toto jsou naše principy. Pokud se vám nelíbí, nevadí, přijdeme s jinými“.

Změny, ke kterým dnes kolem nás dochází, jsou mimořádné. Potřebujeme plány a programy toho, jak se vypořádat s novými situacemi. Instituce, které to nedokáží, zaniknou nebo budou upadat. To se samozřejmě týká i NATO. Není divu, že takovéto nové představy dnes přinášejí jak Němci, tak Francouzi, kteří se vracejí do vojenských struktur Aliance. Své představy dnes formulují i Italové a Španělé. Premiér Zapatero se právě přihlásil k nové architektuře evropské bezpečnosti, která by měl zahrnovat Rusko jako strategického partnera EU a USA.

Německo přichází s ideou integrované bezpečnosti ( „vernetzte Sicherheit“). Berlín navrhuje, aby se NATO stalo reálným fórem konzultací mezi USA a Evropou. Evropa má být pokládána za rovnocenného partnera USA. Požaduje se posílení vojenských i civilních zdrojů EU. Mluví se o posílení nevojenského komponentu – složky policejní, justiční, ekonomické a rozvojové.

Prostě na stole je toho hodně, k čemu bychom se měli vyjádřit.

Možná by bylo lépe si místo slavnostního krájení dortů a udělování vyznamenání také ujasnit, co na to všechno říkáme. Teď to vypadá, že se evropská debata odehrává bez nás. I když jsme předsednickou zemí EU, nikdo z oslavujících členů vlády ani nekomentuje vyhlášení Vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU J. Solany, který řekl: „Země EU neuvažují o zvýšení počtu jednotek v Afghánistánu. Situace v Afghánistánu se nedá řešit jenom vojensky.“

To je přesně náš sociálně-demokratický požadavek, který uplatňujeme vůči koalici při jednání o zahraničních misích ve Sněmovně. Mlčí se o tom, že dnes existuje spor mezi EU a NATO. Mlčí se o tom, že NATO chybí nová strategická koncepce. Nikdo dost dobře neví, co přesně děláme v Afghánistánu.

Chce-li NATO přežít, musí vytvořit nové rozhodovací mechanismy. NATO nemůže být hlouček států, který pouze následuje jednu supervelmoc. Pamatujeme ještě, jak za G.Bushe USA suspendovaly článek 5 a nahradily ho „koalicí ochotných“ v duchu hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Tento postup dokonce rozštěpil Evropu a Donald Rumsfeld začal mluvit o „staré“ a „nové“ Evropě.

Dnes, když si v Afghánistánu nevíme rady jak dál, je asi pozdě se ptát, jestli v boji proti teroru jsme neměli použít úplně jinou strategii (kombinace speciálních komand a zpravodajských služeb).

Je ale nejvyšší čas si ujasnit naši pozici, co se týče například dalšího rozšiřování Aliance. Ani politické strany v tom nemají jasno. V jednom dni jsem zaregistroval vyhlášení Přemysla Sobotky z ODS , který by přijal do NATO každého, kdo o to požádá, zatímco jeho stranický kolega Jan Vidím říká, že čím víc se jde na východ, tím víc přicházejí země, které toho moc nepřinášejí, spíše naopak.

Rozšiřování Aliance v době , kdy nemáme nový strategický koncept a dohodnutou budoucí vizi, je neodpovědné. Je to podobný omyl, jako když se rozšířila EU masivně o deset zemí a pak začala řešit svou institucionální reformu.

Je velká chyba, že v NATO byly opuštěny principy, které byly podmínkou pro naše přijetí před deseti lety. Připomínám, že jejich součástí bylo přihlášení se k určitým hodnotám liberální demokracie, lidských práv a civilní kontroly ozbrojených sil. Dnes bychom sotva něco podobného prokazovali v zemích jako je Albánie, Ukrajina nebo Gruzie. Bojím se domýšlet, k čemu nám může být dobré mít za partnera zemi, kde k vyslání ozbrojeného komanda kamkoliv není potřeba žádný souhlas parlamentu ani celé vlády.

Takže v souvislosti s výročími NATO je o čem se bavit a vláda by nám pro začátek mohla říci, s čím hodlá jet na summit NATO 3.-4. dubna do Štrasburku a Kehlu.