Záměrně přeskočím trochu emotivní pohled na věc, který ještě má generace, která zažila hranice částečně či zcela zavřené, asi cítí (i v situaci, kdy není snadné nepodlehnout strachu).

Takže emoce stranou a pár věcí k zamyšlení:

- Jisté omezení mobility v čase epidemie je logické, neb přesuny (hlavně hromadnými prostředky) jsou zdrojem rizika. Ale zákaz těchto přesunů (s minimem výjimek) má smysl jen tam, kde je úroveň epidemie rozdílná. Pokud tedy bylo možno od počátku "uzavření" běžně cestovat z poměrně silně nakažené Prahy do mírně nakaženého Brna, je otázka, zda má smysl v podstatě zakázat i odůvodněné cesty třeba mezi Ostravou a Katovicemi. Tedy za předpokladu, že údaje o stavu epidemie a přijatá (vnitřní) opatření jsou srovnatelná. Nabízí se jiný přístup, kde by silné restrikce spíše kopírovaly vývoj regionální epidemie než plošně státní hranice.
- Díky zcela odlišnému pohledu na přesuny "uvnitř" a "přes hranici" vznikají nesnadno zvládnutelné situace pro ty, co za prací přes hranici dojížděli. Vždy na obou stranách, samozřejmě. Jak chybějící pracovníci, třeba v rakouském domově důchodců či v české továrně, tak výpadky příjmů rodin, kde její člen tímto způsobem pracuje, představují ohrožení fungování podniků či služeb, a zároveň i prohloubení poklesu ekonomiky. Mimochodem, řada zemí si toto již od počátku uvědomila a místní pracovní mobilitu silně neomezila.
- Výrazná omezení na hranici jdou ruku v ruce se značnými kontrolami na hranici. Ty způsobily údajně až 50 kilometrové fronty u některých hraničních přechodů (na něž Komise reagovala návrhem standardu tzv. zelených pruhů pro dopravu zboží). V kolonách uvázly samozřejmě i kamiony se zdravotními potřebami či s léky. Kazily se v nich potraviny a řada firem kvůli neodhadnutelné logistice obchody vzdala. Nad rámec těžko eliminovatelných důsledků epidemie tak došlo k dalšímu přenosu jejich důsledků na řadu firem, ale i spotřebitele či pacienty.
- Specifickým případem je pak zavření hranic pro zdravotní potřeby či léky. Chápu, že část občanů mu tleská (chraňme přece naše lidi). Ale námitky jsou více než logické: pokud regiony epidemií méně zasažené neposkytnou regionům blízkým, kde je nákaza velká, podporu ve formě dodání vybavení, kterého mají dostatek (včetně třeba lůžek v nemocnici), bude se epidemie rychleji šířit a postihne v důsledku nás všechny o to více. Druhý protiargument je ještě silnější – dnes žádná evropská země není ani zdaleka soběstačná v "protiepidemickém vybavení". Pokud se tedy všichni zavřou za své hranice, nebude na zvládnutí epidemie vybaven dostatečně nikdo (pokud samozřejmě nepřejdeme na obchod z doby prvobytně pospolné - vy mně roušky, já vám ventilátor). Navíc, souvislost s fungováním firem v Unii je zjevná – třeba respirátory se ve firmě ze země A vyrábějí ze součástek ze zemí B a C, které mají subdodávky ze zemí D a E. Výsledkem zavření hranic (dokonce jediné) není jen to, že respirátory se nevyrobí, ale i to, že firma ze země X, která je vlastníkem továrny v zemi A, ji zavře, a (po dohodě s pro zavírání otevřenými politiky) přesune výrobu domů. A nikoliv do České republiky, v té nalezneme spíše podniky ze zemí typu B až E.

Popularita "zavírání hranic" je zřejmě důsledkem více skutečností. Je to opatření, které je mnohem snazší než třeba ochránit ohrožené seniory v domovech důchodců nebo zajistit dostatek testů. Vypadá to, že politik aktivně koná a stará se, což lidé cení. Pozitivně je přijímán (někdy dokonce i bez hrozby epidemie) částí lidí, kteří nemají "nový, velký svět" rádi. Těch je v naší části světa více než na západě. "Zavírací" politika hraje i na strunu těch, kteří závidí části lidí, pro kterou je překračování hranic kvůli práci či odpočinku běžná věc.

Toto vše lze vlastně pochopit. Neb reakce na dříve nepoznané ohrožení je logicky strach. A ten hledá často i jednoduchá řešení, která fakticky řešením nejsou. Ale posilovat v tomto prostředí začnou i jiné, již dobře promyšlené politické strategie. Třeba ty, které budou volat po trvalém uzavření. Ne nutně před viry a bacily, ale třeba před vývojem společností či dokonce i myšlenkami. A nabízí se i to, že politici, kteří nezvládnou faktický problém (třeba efektivní opatření proti epidemii a jejím důsledkům) budou toto své selhání kompenzovat právě radikálními a viditelními kroky, včetně všemožného zavírání či omezování (hranic, pohybu, svobody slova, podnikání). Oboje není nic nového pod sluncem a jde jen o využití dnešní těžké situace k recyklaci svého programu.

Ve světě, ve kterém se fungující celky, jako je Evropská unie (ale třeba také platná pravidla pro globální obchod) začnou rozpadat na prvočinitele, budou vítězové ti „velcí a silní“. Poražení budou ti ostatní. Včetně nás. Proto je dokonce více než na ostatních na nás, abychom otevřený a na pravidlech stojící svět podporovali a posilovali. A dobře zvažovali, co kde zakážeme nebo kde co zavřeme. Jinak si řežeme větev, na které sedíme a sedět i nadále chceme.