Právě teď se blížíme k závěrečnému hlasování o Komisním návrhu Unijního klimatického zákona. Večer po finálním hlasování (on-line fungování vše trochu natahuje) vznikne parlamentní „vklad“ do jednání o definitivním textu s představiteli členských zemí v Radě.


Hlasujeme stovky pozměňovacích návrhů, ale hlavní pozornost směřuje na zahrnutí cíle trochu vzdáleného CO2 neutrality od roku 2050 (tedy stavu, kdy emise, které bude lidská činnost tvořit, budou lidskou činností – technologií – pohlcovány), a cíle bližšího, pro snížení objemu emisí v roce 2030.

Parlament zřejmě potvrdí v konečném hlasování zvýšení cíle, proti Komisnímu návrhu, z 55 % na 60 %. Velmi vysoká čísla vyžadují vysvětlení, o které se v pár bodech pokusím:

Nejprve z pohledu světa a EU:

1. Rizika, že změny klimatu budou mít opravdu velký dopad, nejen na životy dalších generací, ale i na stav planety v pouhém horizontu několika desetiletí, výrazně rostou. Zejména bohaté země (nejvíce USA a Austrálie) produkují, i přes viditelné zlepšení, obrovský objem emisí (na hlavu). Jakkoliv se třeba EU snaží emise snížit, třeba Čína (s podobným objemem emisí na hlavu) zastavila růst svých emisí již před lety, na změnu to nestačí. Pokud by další země svou emisní stopu postupně na tuto úroveň zvyšovaly (emise třeba Indie či Brazílie jsou o násobky nižší než naše), klimatická katastrofa bude jistotou.

2. Země Evropské unie v minulé dekádě stanovily pro Unii cíl snížení emisí do roku 2030 o 40 % oproti roku 1990. Zatímco řada zemí již dnes velkého dosáhla, neplatí to všude (průměrně, do roku 2018 klesly evropské emise o více než 20 %). A z pohledu současných dat není cíl pro rok 2030 dostatečným příspěvkem našeho velmi bohatého kontinentu ke snížení rizik. Mimochodem, v úsilí o snížení emisí nejsme sami – kromě závazků z Pařížské konference přibývá zemí, které určují pro sebe další, striktní cíle – včetně rozhodnutí Číny, že bude směřovat k CO2 neutralitě jen o dekádu později než EU (a navíc nízkoemisní technologie jsou jedním z motorů tamní ekonomiky).

3. Cestu k podstatně vyššímu poklesu emisí přitom otvírá masivní nasazení emisně příznivých technologií v minulých letech. Rostoucí podíl obnovitelných zdrojů výroby energie, energetické úspory, chytré sítě, příprava na využití vodíku, emisně mnohem šetrnější doprava, to vše jsou trendy rychle se, nejen v zemích Unie, rozvíjející. Přinesou změny, které emise zásadně sníží (právě ve chvíli, kdy píši tento text, třeba Španělsko, které dříve vyrábělo elektřinu s vysokým podílem uhlí, vyrábí 64 % elektřiny s nízkými emisemi a 43 % z obnovitelných zdrojů).

4. Pokud třeba průmyslové země, jako je Velká Británie či Německo dokázaly své emise skleníkových plynů snížit již mezi roky 1990 a 2015 o 39 % respektive 26 %, nezdá se být podstatné snížení v další dekádě, kdy budeme naplno využívat dnes levné a velmi efektivní technologie, nejen neproveditelné, ale možná ani nebude tak obtížné, jak se na první pohled jeví.

5. Čísla ukazují, že průměrný pokles emisí na přelomu první a druhé dekády, byl v Unii i většině zemí, mírně přes 1 % za rok. A to bez využití technologií, které dnes máme za nízkou cenu k dispozici. Výrazné zvýšení tohoto čísla je proto (dle mého soudu) poměrně snadné, a s ním i výrazný pokles emisí ve startující desetiletce.


A co s tím my? Jak obtížné by to mělo být pro nás? Odpověď je docela překvapivá.

1. Nejprve pár faktů. Ne moc radostných. Z hlediska tvorby emisí patříme mezi „špinavé země EU“. Naše emise na hlavu (10,4) jsou vyšší než Německé (9,1), Slovenské (7) či Maďarské (5,4). A dokonce vyšší než emise Číny (8).

2. Vysoké jsou i poté, co od roku 1990 výrazně klesly. Pokud dnes, před zvýšením cíle, EU usiluje o snížení emisí do roku 2030 o 40 %, my jsme do roku 2018 emise snížili o 35 %. Povedlo se nám to nikoliv velkým úsilím, ale tím, že nemalá část postkomunistické ekonomiky zanikla. Při nastavení zmíněného cíle se země EU dohodly na tom, kolik vynaloží každá z nich „úsilí“ o snížení emisí. Na nás (jako jednu z chudších zemí) připadlo snížení o 14 % úrovně roku 2005 do roku 2030. A k němu jsme se (dle mých hrubých výpočtů) dostali již v roce 2018. Bez větších investic do obnovitelných zdrojů, bez snahy o zvýšení efektivity v ekonomice, bez snížení emisí v dopravě. Výroky o tom, jak nás klimatická politika EU zle zatěžuje (ne-li, že je pro nás nereálná), se tedy zcela míjí s realitou.

3. S dohodou na vyšším unijním cíli budou spojené i požadavky na „vyšší úsilí“ jednotlivých zemí. Je zcela fér, pokud část z toho připadne i nám. Potenciál ekonomiky, která dnes disponuje minimálním podílem obnovitelných zdrojů (právě nyní vyrábíme 50 % elektřiny z uhlí, s minimálním příspěvkem plynu) a která v řadě oblastí ignoruje to, že minulé dekády přinesly nové, šetrné technologie, je totiž značný. A využití tohoto potenciálu zajistí nejen náš férový příspěvek ke snaze ostatních, ale i investiční impulz, pracovní místa a růst ekonomiky. A to bez ohledu na to, že podstatnou část investic navíc nebudeme platit z peněz našeho rozpočtu, ale dostaneme je z rozpočtu EU.


I když v parlamentním hlasování neprošlo to, jaký cíl jsem v textu upřednostňoval („komisních“ 55 %, zatímco prošlo 60 %), věřím, že večer společně text schválíme. A jednání s Radou dále regulaci „doladí“ tak, abychom měli jasný, realistický, střednědobý plán, kam z pohledu emisí naše ekonomiky směřovat a hlavně, jak pomoci světu udržet klimatická rizika pod kontrolou.

A jako vedlejší přínos poslouží jako impulz proto, aby naše země konečně vstoupila do 21. století. Což nese zlepšení kvality života – dnes totiž životní prostředí díky zastaralé struktuře části ekonomiky, ke své velké škodě, zle poškozujeme.
Jasnost plánu je jednou ze zásadních podmínek proto, aby firmy i lidé mohli efektivně pracovat na změnách, které tento plán, k našemu prospěchu, naplní. I proto doufám, že se k definitivní dohodě dobereme rychle.