Jak uvádí tento článek, dva naši ministři se rozhodli ukázat, že jejich srdce bije pro čisté technologie. Jsem tomu moc rád. Bohužel mám ale pocit, že čísla úplně nesedí.


Vodíkové Toyoty Mirai si naše ministerstva pronajala za velmi vstřícný operační leasing (byť jen na rok), za 240 tisíc (předpokládám bez DPH). To je o trochu více, než za kolik nabízí domácí Škoda na webu k pronájmu svůj elektrický Enyaq poskytující obdobnou užitnou hodnotu (za nižší cenu, což mimochodem ukazuje, že dodavatel vodíkového auta s leasingem možná trochu „kouzlil“, na webu jsem tuto nabídku nenašel).

Fajn, neřešme detaily. Ale ministři se chlubí tím, že ušetří na palivu. A to se mi zdá trochu optimistické.

Cena vodíku je kolem 260 korun za kg, data o spotřebě jdou od 0,6 (kg na 100 km, oficiální) do 1,1 (testy dálnice), tedy od 1,5 koruny do 2,9 korun na 1 km. Proti tomu spotřeba Enyaqu jde od 17 kWh po, řekněme, 23 kWh (na 100 km, dle norem a dat uživatelů). Cena elektřiny je dnes při domácím nabíjení cca 6 korun za kWh, při nabíjení přes kartu ČEZ od 6 do 13 korun za kWh. Pouze nejhorší možná kombinace je zhruba stejná jako vyšší odhad u auta na vodík, nižší ceny jsou výrazně nižší. Při domácím nabíjení s uvedenou spotřebou mezi korunou a 1,5 koruny na 1 km. Není pochyb, že ministerský elektromobil by přitom mohl hodně elektřiny nabít v garáži a jezdil by tedy za tuto nízkou cenu.

Ke kilometrovým nákladům na vodíkové auto je ještě nutno přidat cesty k „nabíječce“. Zatímco bateriové auto (BEV) by se asi nabíjelo přímo v garáži ministerstva, otočka třeba z MŽP k nabíječce na Barrandově dělá 30 km, což jsou zcela neproduktivní kilometry (pokud zrovna ministr nejede tím směrem). Přičemž je bude třeba ujet každých, tipuji, zhruba 300-400 km, v závislosti na míře akceptování adrenalinu panem řidičem a pasažérem . Ale to není hlavní trabl.

Spiše tápu nad tím, jak chtějí toto (technologicky) skvělé auto ministři používat. V ČR jsou nyní pouze 2 veřejné nabíjecí stanice, které jsou od sebe skoro 400 km jízdy po dálnici (Praha - Vítkovice, pokud nejedete mimo dálnici). Dle testů to je na hranici (a dle počasí možná za hranicí) dojezdu tohoto auta na dálnici.

Ani cesta do Brna není bez rizika. Otočka dělá přes 400 km, takže by to byl fakt adrenalin (a
při rychlosti, dle mých zkušeností s BEV tipuji, do 100 km/h), neb nabít není kde. Na rozdíl od bateriového auta, které jde nabít skoro všude. Navíc, snaha ujet 400+ km znamená, že cesta začne na čerpačce na Barrandově, a tam též skončí (nikoliv v úřadu nebo u ministra doma).

Auto je tedy dle dat odsouzeno na „ježdění kolem komína“ (pardon, Prahy). Na Moravu se podívá jen stěží (leda, kdyby jelo fakt pomalu, s odjezdem a příjezdem na Barrandov a s vážením každého kilometru navíc). Do Znojma dojede stěží (což by po výměně ministra zemědělství mohlo umožnit opravit úlet s nulovou spotřební daní na tiché víno, neb do Znojma by se ministr vybavený vodíkovým autem nepodíval).

Ale aby mi nebylo neporozuměno, jsem rád, že české úřady pomalu vstupují do 21. století. Jen to bohužel dělají, jako tak často, trochu moc „po česku“ (či bez znalosti věcí). Zda jde o produktivně vynaložené peníze (přes dvě stě tisíc na auto „jezdící kolem komína“), ať posoudí každý sám.

PS: jsem samozřejmě rád, že některé automobilky, stejně jako Toyota, vodíková auto vyvíjí a vyrábí. Kdyby u nás bylo více čerpacích stanic, dával by počin ministrů větší smysl. Nicméně, ač je fajn, že je to další volba pro čistou mobilitu, u osobních aut si myslím, že neuspěje.

Především, na čerpačce dnes není „čistý vodík“ (ten pražský je vyroben při zpracování ropy). Ten by musel být vyroben z OZE (elektrolýzou vody) a nikoliv dnes nejrozšířenějším parním reformingem zemního plynu, který produkuje značné množství CO2 (cca 1 kg vodíku/ přes 7 kg CO2). Pokud dojde na čistý nebo čistší vodík, ztráta při výrobě energie na dopravu a stlačení, či eventuální uložení CO2, to vše palivo pro vodíková auta zdraží a zhorší efektivitu využití energie. Efektivnější bateriová elektroauta proto nabídnou levnější mobilitu. Vodíková doprava bude hrát velkou roli tam, kde baterie nebudou dávat smysl – u části dopravy zboží, na železnici a u lodí či letadel. Zkušenosti, které dnes výrobci přes vodíková auta sbírají, mohou jejich pozici na trhu v budoucnu posílit.