Autor: Tomáš Lindner
„Řekl jsem jednou lidem v hospodě někde na vesnici, že u nás v Zambii jíme bělochy, že maj v krvi tolik alhoholu, že ani nemusíme přidávat koření. No a oni mi to věřili! Tos nás dostal, křičeli pak, a zvali mě na panáka!“ vypráví Zushi Sibbili ze středozambijského Kabwe. V Praze sedm let studoval elektrotechniku na ČVUT a představy mnoha Čechů o Africe ho rozesmívají dodnes.

I po mě chtěli kamarádi v žertu závěť. A sám jsem, upřímně řečeno, před odletem počítal s nebezpečím na každém rohu. Když čteme o Africe, tak čteme o krizích. A zapomínáme, že uprostřed mnoha potíží pořád žijí lidé, kteří mají podobné sny, strachy a tužby jako my. Afrika v médiích, to jsou obrazy hladomoru, rozvrácených států, dětských vojáků, nemocí. Ne že by tyto „trable“ neexistovaly, ale Afrika není jen Súdán, Somálsko a Kongo. Afrika je i Darius, třicátník, jenž začal podnikat s jedním šicím strojem a dnes vlastní mimo jiné farmu a obchody s kopírkami a výrobou razítek ve třech městech. Nebo Keagan, sedmadvacetiletý účetní s podílem ve farmě a v hostelu, který rozjíždí popovou kapelu a byznys s rybami. Anebo „Benjo“, který po dvanácti letech v Čechách neodolal volání domova a teď pomáhá rozvíjet zambijské telekomunikace.

Tři měsíce práce v místní nevládce Fodep nám (německé studentce a mně) ukázaly různé tváře Zambie, pomalu se skládala mozaika jednoho málo známého státu na jihu Afriky. Úhledné čtvrti, hlučné chaotické trhy, dotěrná nádraží hlavního města Lusaky. Bílí farmáři v prostorných koloniálních domech a jejich nevzdělaní rolníci v malých boudách. V chýši sedící moudrý starý farmář, kterého se světem spojuje čínské solární rádio. Údiv, když se na korbu zdánlivě plného auta vejde ještě celý církevní chór a polovina z šedesáti cestujících spustí gospelové songy. Obýváky, ve kterých je nahromaděno tolik kýče, že celek vypadá přímo umělecky. Demokraticky naladěný náčelník soudící čarodějnictví. Manželský pár poskytující už dvacet let pocit domova sirotkům, které propadly hustou sítí tradiční rozvětvené rodiny. Východ slunce při čekání na ponton přes Zambezi.... Mozaika, ve které se střídají barvy, které Evropanovi připadají temné, s barvami pestrými a zářivými, po kterých se mu doma bude marně stýskat. Spoustu lidí by cestovalo kamkoli, jen ne do Afriky. Mohu jim dát jen jedinou radu - v Zambii bělochy nejedí!