Autor: Robin Ujfaluši

Už před odjezdem na fotbalový rozvojový projekt do Nairobi jsme tušili, že nás během tří dobrovolnických měsíců potká řada věcí a okolností, které předem předjímat ani plánovat nejde. Jednu věc jsme ale věděli už v Evropě – že chceme dětem z místních slumu zpestřit srpnové prázdniny a uspořádat pro ně fotbalový turnaj. Nakonec to bylo velmi příjemné zpestření i pro nás - oproti očekávání je náš projekt zaměřen víc na management sportu a neziskového sektoru než na vlastní fotbalovou práci s mládeží, takže to byla pro nás vítaná příležitost, jak opustit kanceláře a dostat se do terénu, kde tkví vlastní jádro MYSAckých aktivit a kde má klasicky, spontánně hraný pouliční fotbal své kořeny.



Hrálo se sedm na sedm, paralelně na 3 hřištích, 2 x 15 minut k.o. systémem – jen tak bylo možné během dvou dní rozhodnout o vítězi mezi 32 týmy, z nichž každý čítal zhruba 10 hráčů. Volba věkové kategorie byla celkem jednoduchá – starší kategorie (do 14, do 16 a nad 16 let) jsou v centru pozornosti a mají víc příležitostí, takže volba padla na nejmladší oficiální MYSAckou kategorii – špunty do 12 let. Původně jsme chtěli uspořádat paralelní turnaje pro kluky a holky, a podpořit tak dívčí fotbal. Nakonec jsme to ale museli vzdát a hlavní důvod pro nás byl dost překvapivý – dívky samy by to nepřivítaly, protože by tím pádem bylo jejich kláni ve stínu chlapeckého a bylo by patrně cítit jisté napětí.

Zorganizovat dvoudenní turnaj není se zázemím (hráčským, nikoli materiálním!), které MYSA má, nic tak složitého. Aktuálně přes 10 000 děti z více než 1100 týmu ve zhruba 100 mládežnických ligách. Navíc ti nejmladší jsou vždycky nejhravější a nejvděčnější, takže 32 turnajových týmů jsme rozhodně nemuseli horko těžko hledat po slumu - Thomas, koordinátor fotbalových aktivit v Mathare, druhého největšího slumu v Nairobi (žije zde zhruba 600 000 obyvatel), má týmy velmi dobře zmapované a vždy po ruce.

Turnaj jsme se snažili připravit po evropsku, to znamená s jasně danými úkoly pro organizátory a jasně daným rozvrhem na celý víkend. Leč nakonec to proběhlo po africku, tj. dost improvizovaně: má-li se začít podle rozpisu v 9 hodin, tak rozhodně nepočítejte, že to tak bude - v tu dobu jsou na místě nanejvýš organizátoři (v lepším případě) a začínají se trousit první hráči a týmy…To vůbec neznamená, že by chyběl zájem, jen jsme v jiné kultuře, která má odlišné chápání času a dochvilnosti.

Jakmile se ale párkrát zapíská a začnou první zápasy, během pár minut jsou okolo desítky, či spíše stovky hráčů i diváků. Materiální podmínky jsou minimální, na evropské poměry tristní. Většina hráčů přijde v roztrhaném, ušmudlaném triku a je ráda za zapůjčeny dres. Velká většina hráčů hraje naboso, v lepším případě s jednou botou (záleží na tom, zda je dotyčný pravák či levák), protože druhou botu zaručeně potřebuje jeden ze spoluhráčů. Hraje se na hrbolatém, lehce se svazujícím hřišti, na jedné straně se srázem posílající každý nepřesný míč dolu do slumu v údolí. Sem tam se na hřiště zatoulá koza - leč hra nerušeně pokračuje (vždyť koza zase odejde). A stejně tak v případě, kdy se uprostřed zápasu válí na hřišti ani ne dvouleté, hrající si batole (naprosto netuším, jak se tam dostalo) - hra měla spád, tak jsem ho coby rozhodčí vynesl v jejím průběhu.

Děly se věci nečekané a podmínky zajisté nebyly optimální, ale na atmosféře to neubralo. Ba naopak, Afričani si umí fotbal jaksepatří užít – komentují, fandí, poskakují podél lajny (nebo ještě častěji metr dva ve hřišti), pokřikují na rozhodčího a bouřlivě se radují z každého gólu, často společně s hráči na hřišti, pravidla nepravidla…

Největším svátkem i pozdvižením v jednom byly penalty. V takovém případě se v mžiku a nekontrolovaně (klidně napříč ostatními hřišti) seběhlo diváctvo ze všech hřišť, prožívalo každý kop a vychutnávalo si rozhodující okamžiky. Hrálo se k.o. systémem, takže o vítězích a poražených rozhodovaly poměrně často, včetně semifinále a finále. Byly to tedy penalty, které vynesly na nejvyšší stupínek nejbojovnější tým turnaje – Atlas Lions, rozhodly o stříbru pro Allstars “A” a přinesly bronz snaživým Superscreen.

Ceny jsme naštěstí nemuseli vymýšlet a hledat. K fotbalovému turnaji patří samozřejmě fotbalové ceny a my jsme měli díky podpoře Českomoravského fotbalového svazu všechno v batohu – míče, dresy, plakáty národního týmu i fotky hráčů… Mohli jsme tak ocenit nejen nejlepší 3 týmy, ale i výrazné individuality (nejlepšího hráče, gólmana, střelce) či nejsympatičtější a nejfotbalovější tým turnaje – Black Beavers – který vypadl předčasně a dost nešťastně - na penalty, jak jinak.

Turnaj jsme si plánovali jako svého druhu odpočinkový aktivně strávený víkend. Nakonec z toho sice byla pěkná fuška (hlavně zápasový maraton v sobotu), ale na každý pád v prvé řadě mimořádný zážitek, který by nám v administrativním centru MYSY zajisté dopřán nebyl. Potkali jsme zapálené dobrovolníky, trenéry a organizátory, kteří se snaží dát nejmladší generaci aspoň nějakou šanci a učinit život ve slumu zase o trochu radostnější a snesitelnější… Potkali jsme lidi, kteří věnují mládeži úplně samozřejmě spoustu času a energie a nic za to nečekají.

A zakusili jsme na vlastní kůži kouzelnou moc fotbalového míče: ač to bylo všechno po africku živelné a nespoutané, málokdy jsem se v nairobských ulicích, ne tak v bezprostředním okolí slumu, cítil bezpečněji. Nairobi je velkoměsto s nejvyšší kriminalitou v Africe, a tak tu ke každodennímu životu patří ostražitost – hlídat si svůj batoh, hlídat si svůj telefon, hlídat si své peníze… Nic z toho o víkendu najednou neplatilo, ač jsme byli mezi nejchudšími – veškeré naše věci a vybavení visely v batohu na stromě opodál a strach, že by se něco mohlo ztratit, zmizel velice brzy… Byly tu totiž k vidění zajímavější věci a veškerou pozornost pohltil fotbal a radost z něj.

V neděli navečer po vyhlášení už jsme byli dost unavení, ale dobrý pocit z intenzivně prožitého a vydařeného víkendu, který zdá se položil základ pro novou tradici a další Champions of Mathare, byl určitě silnější… A to nás ještě čekala jedna nečekaná satisfakce, pro každého Evropana v Africe hodně příjemná: za 3 dny, když jsme se při jiné příležitosti vrátili na slumová hřiště v Mathare, už na nás najednou nevolali mzungu mzungu (běloch, běloch!). Poprvé jsme pro ně byli Robin a Andrea…


Robin Ujfaluši je autorem knihy "Jak se hraje fotbal v Africe"