Ve hmotě je skryto nekonečné množství forem života

Před pěti miliardami let naše země neexistovala. Pak se jeden oblak prachu a plynů začíná vlastní gravitací smršťovat, zahřeje se, ale není v něm dostatek hmoty pro to, aby se zažehly termonukleární reakce. Naše Země se proto nestala hvězdou, nýbrž planetou. Před čtyřmi miliardami let byla Země svítícím žhavým tělesem, teprve později začala vznikat zemská kůra a ještě později teplota poklesla natolik, že mohly vznikat první oceány. Kdybychom sledovali dějiny Země od této chvíle dál jako ve zrychleném videu a dění na povrchu planety by nám zastínila mračna, takže bychom neviděli, co se děje na jejím povrchu, s úžasem bychom po čtyřech miliardách let spatřili raketu Apollo, která vyletí k Měsíci: hmotu začalo zajímat, jak to vypadá jinde. Ať jsme ateisté nebo věřící vznik či objevení se života na Zemi by nás nemělo nechat klidnými.

Podle všeho co o tom dnes víme, je ve hmotě skryto nekonečné množství nových druhů. 99,9% všech organismů co kdy na Zemi žily jsou organismy vymřelé, těch přibližně 30 miliónů druhů živočichů a rostlin se kterými sdílíme planetu je jen jedna desetina procenta všech tvorů, kteří zde kdy žili. Hmota je schopna generovat nové a nové druhy; s příchodem ledové doby se objeví mamut, srstnatý nosorožec, několik druhů jeskynních lvů a po oteplení budou tyto chladnomilné druhy nahrazeny jinými, kteří budou lépe přizpůsobeni novým podmínkám. Z hmoty kvete či prýští pokaždé něco nového, vznikají nové a nové melodie, nové akordy a motivy fugy života.

Kdybychom magnetofonovou pásku života na Zemi převinuli na začátek a znovu pustili, pravděpodobně vznikne naprosto odlišný život od toho našeho a kdybychom pásku pouštěli znovu a znovu, strom života by vykvetl pokaždé jinými květy. Před třemi a půl miliardami let již existovaly první jednoduché buňky, zvané prokaryotické. O více než miliardu let později z nich vzniknou buňky složitější, eukaryotické. Proč se to nestalo dřív, proč ne později, a proč vůbec? Z eukaryotických buněk se za další miliardu a půl let vzniknou těla mnohobuněčných organismů. Jsme potomky těchto složitých buněčných kolonií. Kdybychom magnetofonovou pásku života pustili znovu, život by možná nevznikl vůbec a naše planeta by zůstala pustou a prázdnou, tak jako jsou zřejmě prázdné ostatní planety naší Sluneční soustavy. Kdybychom pásku pustili ještě jednou, možná by vznikly jen baktérie, které by zde přežívaly až do zániku naší Země za dalších pět miliard let. Ale je také možné, že kdybychom pásku převíjeli znovu a znovu, život by kvetl, sílil a bujel do mnoha a mnoha nejroztodivnějších forem. Koho by na úsvitu prvohor v kambriu napadlo, že jednou vznikne společný vývoj hmyzu a kvetoucích rostlin? Je to zvláštní: kdesi ve hmotě je skryto nekonečné množství nových a neznámých forem života.

Musela to být zvláštní chvíle, kdy hmota učinila první nesmělý taneční krok, zazpívala tiše první píseň, na stěnu jeskyně načrtla první kresbu či když onen tvor poprvé zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy s nevyslovenou otázkou. Možná to byla ta chvíle, kdy se z onoho tvora stal člověk, podivuhodná chvíle kdy byl na této planetě poprvé učiněn nezištný dobrý skutek či byla artikulována první modlitba. Jsme kusy hmoty vzniklé evolucí, jsme tančící skály.

Pro Český rozhlas, listopad 2011