Poplatky ve zdravotnictví, jistota důchodu a pracovního místa, adresné dětské přídavky, snížení nákladů práce, řešení místo strašení. Před volbami do Evropského parlamentu převažují na plakátech i v diskusi vnitropolitická témata. Logicky se vynořuje otázka, zda a jak se s takovými problémy mohou vypořádat právě budoucí poslanci Evropského parlamentu. Málokdo z kandidátů pak říká narovinu: tam, kde jde o sociální politiku, jsou možnosti tohoto orgánu zatím značně omezené.

Evropská unie vznikla před půlstoletím jako projekt, snažící se především prostřednictvím integrace západních ekonomik zamezit nové válce. V centru pozornosti byl proto dlouho nikoliv občan, ale volný pohyb pracovní síly, nikoliv škola, nemocnice či sociální ústav, ale firma nebo společná měna. Sociálním otázkám se začala Unie více věnovat až pod tlakem praxe: migrující pracovníci chtěli mít nárok na výpočet důchodu i z výdělků v jiných zemích; rostoucí a posléze chronická nezaměstnanost v propojeném hospodářství členských zemí si vynutila konzultace evropských orgánů s představiteli evropských odborů a zaměstnavatelských svazů; němečtí turisté chtěli mít i na dovolené ve Španělsku jistotu, že o ně v případě nemoci nebo úrazu postará kvalifikovaný lékař.

První vážný pokus o „zrovnoprávnění“ sociálních otázek představovala až Lisabonská strategie z roku 2000. Ta stanovila vedle tradičních cílů ekonomických (a poprvé souřadně s nimi) i cíl růstu sociální soudržnosti do roku 2010. Už dnes je ale naprosto zřejmé, že EU své cíle nenaplní: nezaměstnanost roste, nůžky mezi chudými a bohatými se rozevírají. Důvěryhodnost národních i evropské politické reprezentace v očích lidí naopak klesají. A to ohrožuje celý projekt evropské integrace.

Tak jako si demokratické tržní ekonomiky udržují podporu veřejnosti prostřednictvím sociálního státu, nemůže Evropská unie jinak než sama hledat a nalézat přímou cestu ke svým občanům. My všichni potřebujeme evropskou sociální politiku. Chce-li Evropská unie přežít, musí být sociálnější. Bude to cesta dlouhá a obtížná, ale Evropský parlament – jako představitel občanů Evropy – na ní sehraje, zvláště po očekávaném přijetí Lisabonské smlouvy, rozhodující úlohu.
Politických stran i jejich kandidátů se proto musíme ptát, zda takto položenému úkolu rozumějí, zda s ním jsou srozuměni, a také jak konkrétně chtějí, budou-li úspěšní, sami přispět k jeho řešení. Pokud jde o ODS a ČSSD, je situace naprosto zřejmá: zatímco ODS ve svém volebním programu „prosazuje, aby odpovědnost za sociální systém nebyla převáděna na celoevropskou úroveň, ale zůstala v rukou národních vlád“, ČSSD vychází kromě svých vlastních programových dokumentů i z nedávno přijatého programového dokumentu Evropské sociálně demokratické strany „Nová sociální Evropa“, který přisuzuje Evropské unii rostoucí roli při hledání její budoucí, věřme, že sociálně vlídnější, tváře.

(Autor je analytik veřejné politiky, na kandidátce ČSSD pro volby do EP figuruje na 14. místě jako nestranický odborník. Http://www.martinpotucek.cz)