Dlouhý stín pětačtyřicátého

08. 02. 2016 | 10:10
Přečteno 12389 krát
V naší zemi dnes trvale nezůstávají žádní uprchlíci. Přesto se tu ale více než jinde šíří strach z nich, který přerůstá v hysterii a násilí. Otevřená společnost je ohrožena. Proč právě my tak alergicky reagujeme na pouhou možnost, že by zdejší společnost mohla být v budoucnu o něco pestřejší? Způsob, jakým jsme po válce etnicky a sociálně "vyčistili" tuto zemi, hraje v tom, jací dodnes jsme a jak sami sebe vnímáme, zásadnější roli než by se mohlo zdát.

Očista jako spojující prvek

Líčení tzv. třetí československé republiky jako pozoruhodného pokusu o obnovení demokracie, jenž překazil až únorový „komunistický puč“, nedává z mnoha důvodů smysl. Období 1945-48 patří k nejkrvavějším érám českých a československých dějin, s desítkami tisíc mrtvých, s více než třemi miliony vyhnaných a deportovaných a s rozkladem základních principů právního státu.

Během posledních měsíců války a bezprostředně po jejím ukončení nebylo významnějšího českého či slovenského politika, který by nesouhlasil s tím, že naprostá většina německého obyvatelstva obnovovaného státu musí být kolektivně vysídlena a že pohraničí českých zemí musí být osídleno slovanským elementem. Zejména díky textům Edvarda Beneše vnímáme nucené vysídlení Němců dodnes převážně jako článek nezpochybnitelné a nevyhnutelné historické kauzality – jako jedinou možnou reakci na „Mnichov“ a válečné zločiny a zčásti snad i jako odčinění dřívějších forem útlaku na českém národě, až po Bílou horu, kterou v této souvislosti zmiňovali nejen političtí aktéři, ale i legislativa roku 1945.

Prezident Edvard Beneš, hlavní garant kontinuity státního uspořádání, argumentoval konzistentně zhruba v následující logice: česká vstřícnost vůči Němcům nezabránila jejich zradě, tu Němci dokonali za války svým bestiálním chováním, nyní již vstřícnost není možná a neexistuje jiné řešení než odsun; každé jiné by zakládalo nové nebezpečí. V Brně, Plzni, Táboře, v Lidicích a i jinde volal po razantním zúčtování s Němci a zásadně tak přiléval olej do ohně již tak kypící nenávisti. Navzdory nesporné Benešově autoritě se ovšem zdá, že jeho argumentace byla pro většinu společnosti příliš defenzivní. Významněji než jeho historická logika (po „Mnichovu“ již není jiné řešení) atmosféru doby formovala vize idylické budoucnosti. „Odsun“ v této interpretaci, nebyl nezbytným řešením zabraňujícím jiným katastrofám, ale naopak čímsi tvůrčím a životodárným – šancí vybudovat etnicky čistou společnost. Proto měl být jen prvním krokem, očistou od nezpochybnitelně nežádoucích, po němž měly následovat (a také následovaly) další vlny čištění i deportací. Šlo o odstranění lidí s nejasnou etnickou identitou, deklasování a rozptýlení slovenských Maďarů, likvidaci chorvatských vesnic na jižní Moravě, údajně kriminálních elementů v pohraničí a časem také třídních nepřátel. Na základě označení za nespolehlivé nebo nežádoucí živly bylo možné vystěhovat či jinak bez soudu postihnout nejrůznější lidi. Vše ospravedlňovala vize ideální slovanské pospolitosti, vyznačující se vysokou pracovní morálkou, solidaritou, tvůrčími schopnostmi i odvahou. Klíčovými pojmy této nové společnosti se měly stát jednota a spolehlivost.

Fyzické násilí, které tento proces provázelo a z logiky věci nutně provázet muselo, a jeho ospravedlňování jako legitimní cesty k novému uspořádání společnosti, umožňuje porozumět nástupu komunistické diktatury a jejímu přijetí ze strany velké části společnosti. Metody očisty, aplikované proti dalším sociálním skupinám, se v první polovině padesátých let v lecčem vrátily ke vzorům uplatňovaným za války a v prvních dvou letech po válce; ke slovu přicházela konfiskace majetku (a jeho znárodnění nebo združstevnění), násilné metody vytlačení na okraj společenství, případně internace v pracovních táborech či věznicích, a nakonec i popravy. Všechny metody užívané nově ustavenou diktaturou česká společnost poměrně nedávno zažila, a to nejen jako útlak ze strany okupantů, ale v letech 1945-47 také jako z dobového hlediska spravedlivý nástroj vlastního, „demokratického“ politického systému namířený proti těm, kteří do nové společnosti z mnoha důvodů neměli patřit. Rozdíl byl jen v tom, že perzekuce v prvních dvou poválečných letech přinesly mnohonásobně vyšší počet obětí na životech než procesy, internace a další represe let padesátých.

Očistu jako formu politické praxe komunisté neprosadili sami a proti vůli ostatních. Jednalo se naopak o spojující prvek poválečné politiky, který alespoň zprvu posiloval shodu všech zdejších důležitějších politických subjektů, jakkoli se mohly rozcházet v tom, proti komu násilí zacílit. Zároveň nešlo jen o politický projekt vnášený do společnosti politiky, či elitami bezpečnostních složek státu. Političtí aktéři spíše reagovali na určitý typ poptávky, jež v české společnosti krystalizovala již od druhé polovině třicátých let. Nebývalý tlak na důslednější očistu „zdola“ je charakteristickým znakem jak druhé poloviny čtyřicátých, tak i celých padesátých let. Později, v souladu s proměnou atmosféry v celé Evropě i v Sovětském Svazu, postupně převážil důraz na pořádek, zákonnost a expertní řízení a i komunistické elity rezignovaly na plošné užívání fyzického násilí. Poválečná touha po etnické a sociální jednotě ústící do masových represí proti všem, které nová společnost neuměla či nechtěla pojmout, však přesto dodnes spoluutváří naši identitu i politickou kulturu. V dalších řádcích se pokusím ukázat, v čem konkrétně.

Etnizace práva

I když byl vykládán jako akt odčinění „Mnichova“, což sugerovalo návaznost na 1.republiku, přispělo nucené vysídlení Němců – postavené na likvidaci občanských práv značné části obyvatel – zásadním dílem k rozbití liberálního právního řádu, který se v českých zemích tak jako v celé střední Evropě konstituoval v průběhu 19. století. V tomto smyslu poválečné obnovení Československa neznamenalo navázání na meziválečnou republiku a naopak stvrdilo tendence reprezentované nacistickou formou vlády. Klíčovými momenty, na nichž se tento rozklad liberálního pojetí občanských práv dá sledovat, jsou principy státního občanství a vlastnických práv.

Jisté rozkolísání nezpochybnitelných občanských práv přinesla již v době meziválečného Československa tzv. pozemková reforma a různá opatření proti „nespolehlivým“ obyvatelům prováděná na základě Zákona na ochranu republiky z roku 1936. V obou případech stát razantně zasahoval do individuálních občanských práv bez pověření soudní moci. Skutečný konec rovnosti občanů před zákonem, tohoto základního stavebního kamene jakéhokoliv právního státu, ovšem nastal po rozpadu a okupaci Československa v letech 1938-39. Namísto jednotného principu státního občanství nastoupily nyní kategorie lidí s různými právy, podle etno-rasistických kritérií. Na rozdíl od Židů sice Češi nebyli kolektivně připraveni o veškerá občanská práva, například o vlastnická práva a majetek, byli ale i v tomto ohledu vystaveni nevyzpytatelným zásahům ze strany říšských občanů (tedy Němců).

Za této situace začaly v Londýně vznikat návrhy a právní podklady pro „řešení německé otázky“ v Československu, jak to nazýval Edvard Beneš. I ony, podobně jako poprvé nacistická legislativa, vycházely z předpokladu, že základní občanská práva je možné vázat na etnická kritéria. První návrhy tohoto typu, z let 1942-1944, se podobaly pravidlům, jež platila pro česky hovořící obyvatelstvo v sudetské župě; Němce stavěly do pozice občanů druhé kategorie a v praxi předpokládaly jejich vysídlení – v souladu se základními principy právního státu však připouštěly právo opce a individuálního přezkumu. Rovněž v otázce vlastnických práv počítaly tyto první návrhy s vyvlastněním za náhradu, s výjimkou specifických případů nacistických zločinců. Až v letech 1944-1945 se návrhy radikalizovaly a začaly se podobat spíše pravidlům, jež v třetí říši a na jí okupovaných územích platily až do zahájení tzv. konečného řešení v roce 1941 pro Židy – včetně odejmutí veškerých občanských práv a majetku bez náhrady.

Základní obrysy této etnizace občanských práv v rámci nakonec přijaté legislativy z jara a léta 1945 jsou všeobecně známé; státní občanství a všechna na něj vázaná občanská práva (včetně práva vlastnit majetek) nemělo být nadále přiznáno téměř čtyřem milionům Němců a Maďarů, jejichž rodiny na území Československa žily většinou stovky let. Národnost, od níž se odvozovaly osudy milionů lidí, přitom paradoxně nebyla v klíčových poválečných dekretech nijak definována. Interní dokumenty v této souvislosti přiznávaly, že nulová definice tohoto klíčového kritéria v právních podkladech pro nucené vysídlení je záměrná a má strategický význam. České politické elity vycházely celkem správně z předpokladu, že v etnicky smíšených poměrech českých zemí nebude vůbec jednoduché oddělit Němce od Čechů. Ačkoliv tak přiznávaly, že „Němci“ a „Češi“ nejsou žádné oddělené a objektivizovatelné kategorie osob, stejně právě tyto dvě skupiny konstruovaly jakožto dvě kategorie s diametrálně odlišnými právy. Škatulka národnosti, která měla být pro tuto konstrukci určující, pak byla definována jen mlhavě s nejednoznačným odkazem na mateřský či komunikační jazyk a na subjektivní rozhodnutí ve věcech národnosti během třicátých let. To politické moci ponechávalo dostatečně velký manévrovací prostor pro rozhodování, kdo patří k tělu nově konstruovaného národního společenství a kdo nikoliv.

Proměna jazykové či kulturní identity v podmínku přiznání občanských práv zásadním způsobem formovala rekonstrukci československého státu v druhé polovině čtyřicátých let. Na samém sklonku dekády se od nejvyostřenější formy této etnické podmíněnosti práv začalo upouštět, nicméně toto vymezení pospolitosti i z něj vyplývající drsná praxe po sobě zanechaly stopy, které mezník roku 1950 zásadně překračují. Od padesátých let oficiálně hlásaná myšlenka komunistických elit (které se dokonce z větší části přizpůsobila i politická praxe), že plnoprávnými občany mají být všichni obyvatelé bez rozdílu jejich etnické identity, nebyla přijata ani nižšími strukturami samotné KSČ, natož běžnými občany - zejména v pohraničí a zejména ve vztahu k Němcům, Maďarům či Romům. Restituce majetku po roce 1989 navíc znovu stvrdily přístup, jenž vázal vlastnická práva na etnicitu. Za protiprávnou a totiž určenou k revizi nebyla označena obecně konfiskace majetku, ale konfiskace majetku etnickým Čechům a Slovákům, k níž došlo na základě třídních kritérií po roce 1948. Těm, kterým bylo na základě dekretů prezidenta republiky po roce 1945 odňato občanství, pochopitelně nebylo nyní navráceno ani ono.

Právní konstrukce občanství a vlastnických práv, jakož i proces „odčinění křivd minulosti“ v České republice tak i po roce 1989 vědomě pracuje s vazbou mezi etnicitou a občanskými právy. Česká republika na této konstrukci staví svoji legitimitu, jakkoli se obecně hlásí k principům liberálního právního státu, jenž vazbu mezi etnicitou (či jakoukoliv jinou identitou) a základními právy odmítá.


Přizpůsob se nebo táhni

Československý stát byl tedy vzkříšen jako stát národní, s důsledným, ba demonstrativním, vyloučením menšin a menšinovosti. Nešlo přitom jen o zrušení „privilegií“ pro menšiny, ale zároveň o průběžnou kontrolu jejich věrnosti československému státu, k čemuž se nyní příslušníci státního národa cítili oprávněni. Komunisté patřili svého času k nejhalasnějším propagátorům poválečné nacionální ideologie, jakkoli byl později, zejména v období československého stalinismu, jejich vztah k nacionalismu přinejmenším rozpolcený. Co ovšem zůstalo navzdory všem ideovým a politickým zvratům nezpochybnitelné, bylo odmítání jakékoliv podoby státem posvěcené autonomie jednotlivých sociálních skupin. Kulturní či jiná autonomie nebyla slučitelná s představou jednotného lidu osvobozeného od všech bariér oddělujících jednotlivé skupiny obyvatelstva.

Imperativ kulturní jednolitosti se stal – a dodnes zůstává - klíčovou hodnotou, na níž stojí legitimita našeho státu a s níž také padá. Asimilovaní Němci, čas od času židé, ba dokonce ani Vietnamci, pokud se rychle přizpůsobí, nejsou ze strany většiny ani politických elit zpravidla vnímáni jako nebezpečí. Zásadní je ale, aby se podřídili určité hierarchii hodnot mezi něž patří specifické pojetí poctivé práce či respekt k zavedeným zvyklostem a především schopnost přizpůsobit se ideálu klidného, ničím nerušeného soužití. Nikoliv univerzální lidství ve spojení s teritoriálním principem, ale teprve zmíněné hodnoty preferující průměrnost a přizpůsobivost kvalifikují člověka v českém prostředí pro setrvání ve společenství. Tento kánon umožňuje přijmout velkou většinu lidí žijících v dnešní České republice a oproti přísně etnickým, rasovým či úzce náboženským kritériím podstatným v jiných oblastech Evropy či světa jej můžeme vnímat jako poměrně otevřený. O to ostřeji a neprostupněji ale vyřazuje ty, kteří se do něj nevejdou - třeba Romy žijící hluboko pod hranicí chudoby nebo případné příchozí z odlišného kulturního prostředí, u nichž se neotevírá perspektiva rychlé a bezproblémové asimilace.

Vazba občanských práv na etnická kritéria a s tím související obecnější ideál kulturní jednolitosti, přijatý českou společností v souvislosti s tzv. odsunem Němců, spoluutváří pojetí českého státu do současnosti. Zažili jsme sice chvíle (například koncem šedesátých či v raných devadesátých letech), kdy se zdálo, že jej vytlačí či přesvítí ušlechtilejší a univerzálnější hodnoty a ideály. Zdejší reakce na nejnovější události ve světě a v Evropě nicméně opět potvrdila, že pokusy o změnu českého sebepojetí směrem k větší otevřenosti nebyly prozatím úspěšné. Zažité představy o spořádanosti a správných přizpůsobivých občanech jsou pro naši sebedefinici stále zásadnější než univerzální hodnoty jako je globální odpovědnost či solidarita s lidmi v nouzi.

Politika i společnost v českých zemích zůstávají ve stínu poválečné etnokracie, která ospravedlnila, umožnila a zorganizovala nucené vysídlení německy hovořících obyvatel. Stín tvrze, do níž jsme se po válce v souvislosti s etnickou očistou země sami uzavřeli, je zatraceně dlouhý.

Tento text je zkrácenou a mírně upravenou verzí eseje "Myslet odsun", který byl publikován v týdeníku Respekt

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy