Pozoruhodné výroky pronesl Bohuslav Sobotka na pietním setkání u památníku romských obětí holocaustu v Letech u Písku.

Ten se, jak známo nachází v těsném sousedství vepřína, který stojí na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy. Sobotka například řekl: „Nemám dobrý pocit z toho, že se diskuse kolem Let redukuje na otázku toho, že je tady nedaleko prasečák.“

Je to podle logiky „nemluvme o provaze v domě oběšence“. Neboli: „Proč mluvit o prasečáku u prasečáku?“ Exaktněji to doplnil ministr kultury Daniel Herman, který se akce také účastnil: „Vnímáme ten nepříjemný odér z blízkého prasečáku a uvědomujeme si, že věci nejsou tak, jak by měly být,“ řekl Herman. A myslel tím v podstatě: „A nic s tím neuděláme.“

A premiér myšlenku završil: „Myslím, že bychom měli mluvit o podstatnějších věcech a to je například latentní rasismus, který je stále ještě přítomný v české společnosti a čas od času vyplouvá na povrch.“

Latentní a realističtí
Zkusme to shrnout. Zaprvé, u prasečáku nemluvme o prasečáku. To je jasné, není potřeba žádné dovysvětlení. Zadruhé: Můžeme zmínit odér, ale jedině s výhradou, že není důležitý. (Vždyť si to vemte: Tady umírali lidé v hrozivých podmínkách! A my se snad budeme soustředit na nějaký zápach?!). Odér je symbolem prasečáku, reprezentuje ho, připouštíme tak čestně jeho existenci, ale odkazujeme ji mezi nepodstatné fenomény. Zatřetí: Obraťme pozornost k tomu opravdu důležitému, a to je nebezpečí latentního rasismu.

Důležité je hned zpočátku si vyjasnit, že latentní rasismus se především netýká nás samotných. Je nesmysl z něčeho takového podezřívat člověka, který o tom jednak mluví, jednak připouští, že uctění památky romských obětí holocaustu provozováním smrdutého vepřína není ideální. Buďme ale realisty: Státní rozpočet je napjatý, vykupovat vepřín za stovky milionů by se v naší společnosti latentních rasistů nepotkalo s pozitivní odezvou, koneckonců nějaký památník tu už stojí. A premiér musí být přece premiérem všech občanů – i latentních rasistů, kterých je tu možná většina. A i kdyby nechtěl, tak by od ministra financí stejně nedostal peníze, tak o čem se tady dál bavit, že...

Jenže premiér není pochopitelně žádný hlupák a dokáže pracovat i s touto náročnou situací.

"Byl bych skoro raději, abychom tyto peníze věnovali směrem ke vzdělávání romských dětí, kdybychom je věnovali na zlepšování sociálních podmínek v sociálně vyloučených lokalitách, protože peněz není nazbyt," poodhaluje způsob svého myšlení.

Všimněme si toho významného „skoro“. Premiér nás ponechává v nejistotě – byl by, či nebyl by raději? A jak moc případně? Chtěl by tedy věnovat těch několik stovek milionů korun spíš na výkup prasečáku nebo na vzdělávání romských dětí?

Odpověď jistě tušíte. Ty peníze nepůjdou ani na výkup prasečáku, ani na vzdělávání romských dětí. Babiš je Sobotkovi na tyto účely prostě nedá. Navíc Sobotkův stranický kolega a ministr školství Marcel Chládek trvá na zachování „zvláštních škol“, nijak se nežene směrem k inkluzivnímu vzdělávání a tak ty stovky milionů pro romské děti vlastně ani nepotřebuje, nemá koncepci, jak by je utratil.

A tak se dostáváme k završení té logiky. Začtvrté: Latentní rasismus musíme brát realisticky. Ten odér tu prostě je, ale zvykneme si. A ani není třeba do toho investovat.

Vyšlo na webu Literárních novin