Nejsou všechna doporučení recenzentů a všechny literární kánony jen svého druhu spiknutím profesorů literatury, kritiků a marketingových oddělení prodejců knih?

Proč čteme právě toto a ne něco jiného? Jak vznikly kánony uznávané literatury vyučované na školách? A mají smysl? A podle čeho se rozhodujeme při výběru knihy? Nejsou v regálech knihoven a knihkupectví skvosty, které v podstatě nikdo nikdy nečetl a ani nebude číst? Máme šanci na ně narazit? Jak funguje „FOMO“ mezi knihami?

FOMO
Začněme termínem „FOMO“, který u nás zatím tak moc známý není. „FOMO“ jsou první písmena anglických slov Fear Of Missing Out, což lze do češtiny volně přeložit třeba jako „strach z promeškání (příležitosti)“. Zejména v USA se už „FOMO“ studuje jako nová dominantní závislost – nabídka kontaktů, informací a zábavy v on line světě sociálních sítí se snadno mění v akutní hrůzu z toho, že člověk přichází o něco či někoho ještě zábavnějšího a důležitějšího. Ta další možnost může být vždy ta pravá... A jelikož jsou tu permanentně desítky a stovky „dalších příležitostí“ nastupuje neklid, shon, zoufalství, panika, dezorientace a neustálé nové horečné hledání...

A teď zpět ke knihám: „FOMO“ se nevyhýbá ani penzionovaným seriosním profesorkám anglické literatury. Svědčí o tom alespoň kniha americké literární kritičky a spisovatelky Phyllis Rose The Shelf: From LES to LEQ (Regál: Od LEQ po LES)

Chybí nám?
Phyllis Rose popisuje nápad na napsání své studie takto: Hledala v knihovně knihu, kterou ji doporučili přátelé, když si ji prohlédla, zjistila, že nemá chuť ji číst, nicméně viděla na regálech spoustu dalších děl od autorů doporučené knihy. Žádnou z nich nečetla. Ani o nich neslyšela. „Jaké jsou ty knihy?“, přemýšlela. „Kdo vlastně jsou všichni ti spisovatelé, kteří zaplňují ty regály? Byli se svým životem spisovatelů spokojeni? Kdo je dnes čte? A chybí nám?“

Při pohledu na ty knihovní regály plné svazků, které nezná, postihlo profesorku literatury její vlastní „literární FOMO“. A rozhodla se s ním alespoň částečně vypořádat. Stanovila si kritéria pro výběr regálu, který pročte: Musí tam být starší i nové knihy, autoři i autorky a alespoň jedna klasická věc, kterou by měla chuť si přečíst. A tak se dostala k „LES – LEQ“, což znamenalo 23 knih od jedenácti autorů, které předtím nikdy nečetla, včetně například v našem kulturním okruhu známého Hrdiny naší doby od Lermontova.

Phyllis Rose napsala knihu o tomto svém, jak to sama nazývá „extrémním čtení“. Poskytuje údaje o autorech a popis své vlastní zkušenosti s „novými knihami“. Jistě, ten jeden regál je zanedbatelný zlomek z potenciálně „promeškaných“ knih a Rose se především sama bavila a psala zábavnou knihu. Nicméně metoda je zajímavá: Náhodný výběr a pokud možno nezaujatá čtenářská zkušenost vytvářejí jiný pohled na svět knih, než je ten, podle něhož se běžně orientujeme.

A jak víme, že ten zavedený pohled – doporučení recenzentů, knihkupců, teoretiků, učitelů... - nás nepřipravuje o úžasné čtenářské zážitky? Podobně jako Phyllis Rose uvažoval už v roce 2000 například další profesor literatury Franco Moretti – zabýval se historií literárních forem, ale byl se svou prací stále víc nespokojený. A vysvětlil, proč – kánon britských románů devatenáctého století sestává nanejvýš z dvou set knih. A to představuje půl procenta děl, která byla v té době publikována. Odkud tedy máme jistotu, že jsme „nepromeškali“ něco zásadního?

Moje „literární FOMO“
I „literární FOMO“ může být velmi naléhavé a může člověka dovádět na pokraj psychického i fyzického vyčerpání. Nejsou všechna ta doporučení a všechny ty kánony jen svého druhu spiknutím profesorů literatury a marketingových oddělení prodejců knih? Není lepší zvolit originální metodu výběru knih, třeba jako Phyllis Rose? Není třeba jít ještě dál a čistě „fenomenologicky“ začít třeba od „A“ a nebrat na zřetel ani „klasiku“, ani laureáty současných cen? A jakou máme šanci, že v té záplavě, bez předběžné orientace opravdu narazíme na něco dobrého, co bychom nechtěli a neměli „promeškat“, minout?

Aby to nebylo tak jednoduché, tak nám „profesoři“ uchystali ještě další komplikaci: Znejasňují samotný základ, totiž „jak“ číst. Máme jen tak „číst“, nebo dekonstruovat či hledat skryté významy? Musíme před tím, než začneme číst, procházet nejenom doporučení recenzentů a učitelů, ale i návody, jak pracovat s textem? Jsou knihovní regály plné ještě dalších virtuálních regálů, nebo-li možností jak mnoha různými způsoby číst jeden text? A jsou některé z těch způsobů lepší?

Máme vůbec šanci si vybrat nějakou knihu, s chutí si ji přečíst a mít z ní zážitek, aniž bychom se utápěli v rozpacích a nejistotě, zda jsme neměli číst něco jiného a zda je náš čtenářský zážitek ten „správný“?

Bez ohledu na to, že se doporučení „profesorů“ a recenzentů snažím brát s rezervou, prožívám svoje vlastní „literární FOMO“ prakticky vždy, když zajdu do knihkupectví nebo do knihovny. Phyllis Rose to popisuje přesně, tu nervositu z takového množství knih, které člověk nezná a které by mohly být dobré. Kudy do nich vstoupit? Stačí zůstat mezi těmi regály pár desítek minut a dostaví se typický pocit existenciální nevolnosti a závrati, konečnosti...

Posledních několik měsíců pak prožívám „literární FOMO“ v podstatě permanentně i doma – z částečné rekonstrukce vyplynula i nutnost vyklízení a stěhování knihoven, zřízení nové knihovny. Přenáším knihy z místa na místo, zařazuju je, přistihuju se při majetnických pocitech, pedantickém obhlížení regálů, zvažování další strategie doplňování, přerovnávám, hledím, postávám a zjišťuju, že jakmile jsem se začal těch knih dotýkat, letmo je otevírat, číst jejich tituly, tak se dostávám do stavu podivného vytržení a občas jen tupě civím před sebe, zcela naplněn a zavalen obrazem té hromady knih...

Z těch knih, co máme doma, jsem možná polovinu nečetl, některé jsem četl už dávno a nepamatuju si z nich vlastně nic, nepamatuju si, jaké jsou a nevím, jak by mi připadaly dnes. Jiné jsem četl několikrát a pokaždé mi připadaly jiné. Ani kdybych začal „literární FOMO“ řešit ve své vlastní knihovně, nemám šanci.

Nevadí. Stejně totiž nezbývá než „strach z promeškání“ nahrazovat „závratí ze setkávání“.


Vyšlo na webu Literárních novin