Chce společnost řešit klíčový problém školství?

80% rodičů podporuje selektivnost českých škol, tedy rozřazování dětí do různých vzdělávacích programů už od úrovně základní školy. Nejviditelnějším příkladem je zřejmě vzdálenost mezi víceletými gymnázii a „zvláštní“ školou. Více než polovině rodičů se přitom líbí myšlenka společné školy pro všechny děti. Tento paradoxní obraz vztahu českých rodičů ke školskému systému nabízí aktuální průzkum společnosti EDUin, který navazuje na půlroční kampaň Česko mluví o vzdělávání

Lépe špatně než státně
Důvodem rozporu je podle EDUin především nedůvěra lidí ve fungování státu: společnou školu by sice většina rodičů uvítala, ale nevěří, že by ji státní veřejné školství dokázalo zvládnout. Proto dávají přednost odděleným typům škol, respektive vzdělávacím programům.

Paradox podtrhuje i zjištění, že i značná část rodičů hendikepovaných dětí dává přednost speciálním školám a nepožaduje integraci svých dětí do „normálních“ škol. Typickým důvodem, který rodiče uvádějí je, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami vyžadují individuální přístup a péči a těch se jim v běžné třídě nedostane.

Je to v principu pravda. A je zcela pochopitelné, že rodiče chtějí pro svoje děti co nejvstřícnější, nejbezpečnější, případně nejvíc motivující a perspektivní školské prostředí. Zároveň je to ale vzhledem k vývoji českého školství fatální úhybný myšlenkový manévr: namísto toho, aby rodiče tyto kvality požadovali po společné škole, rezignují a za maximum možného považují systém, o němž možná silně pochybují. Jehož základní kvalitou ale je, že poskytuje alespoň nějaké enklávy kvalitní péče, do nichž - někteří - mohou umístit svoje děti.

Tomáš Feřtek z EDUin shrnuje: „Znamená to, že tento klíčový problém našeho školství nebude možné řešit radikální změnou, ale systematickou podporou škol hlavního proudu, aby se zvýšila důvěra veřejnosti v to, že i normální škola umí pracovat se všemi dětmi z celého spektra nadání i postižení.“

Klíčový problém
Proč je ale selektivnost klíčovým problémem českého školství? Proč nemáme uznat za „normální“ stav, kdy rodiče vybírají pro svoje děti školy podle svého uvážení a školy se přizpůsobují různé míře nadání či zdravotnímu postižení žáků? Není takový systém přirozený, rozumný a spravedlivý? Chtějí snad odborníci popírat, že děti jsou různě nadané, vyhovují jim rozdílné tempo a metody učení, mají individuální potřeby, cítí se dobře v různých typech prostředí..?

Odborníci pochopitelně tyto obecné teze nepopírají a netvrdí ani to, že česká „normální“ škola je za současných podmínek ze dne na den schopna poskytnout všem dětem požadovanou péči – je notoricky známo, že ji k tomu chybí odborně vyškolení učitelé, asistenti, technické prostředky, peníze... Nic z toho ovšem neznamená, že „společná škola“ by v očích většiny odborníků přestávala být žádoucím cílem.

Do hry tu vstupují nejenom úzce pojaté výsledký žáků na té které škole, ale hodnoty, na nichž veřejné školství stojí a které by mělo reprodukovat. Selektivní školství podporuje a buduje „selektivní společnost“, jinak nemá logiku. Předpokládá, že nadané dítě bude směřovat přes kvalitní výběrovou základní školu a víceleté gymnázium na kvalitní vysokou školu, do kvalitního a dobře placeného zaměstnání. Jako úspěšný mladý muž či úspěšná mladá žena si koupí byt či dům v izolované a strážené městské oblasti a pochopitelně se bude vyhýbat i veřejné dopravě.

Na druhé straně jsou těžko vzdělavatelní a různě postižení a „obtížní“, kteří jsou předurčeni pro zvláštní školy, či prostě velké problémy na okraji škol „normálních“. Jsou nejenom těžko vzdělavatelní, ale i obtížně zaměstnatelní, i oni směřují do jasně ohraničených oblastí – do ghett. Mezi oběma skupinami se ještě pohybuje šedá, nepříliš zajímavá většina.

Nebo-li: logika selektivního školství funguje za předpokladu, že ti nadaní a schopnější a po všech stránkách „lepší“ se v průběhu života s těmi ostatními nebudou muset setkávat, nebudou je potřebovat, nebudou jim muset rozumět, ani náhodou s nimi nebudou muset spolupracovat. Nenaučí se to totiž, nezvyknou si na to, nebudou to prostě umět. Natož, aby uvykli představě, že kvality a hodnoty jsou mnohem rozmanitější než určitý typ nadání, nebo schopnost vydělávat peníze v určitém typu zaměstnání.

Budou muset být opevněni ve svých komplexech, protože ti druzí, nenadaní a „obtížní“ také nedostanou šanci získat vzájemnou zkušenost, poměřit svoje návyky a vzory s prostředím mimo své „ghetto“ a jako nezaměstnaní a chudí mohou být i nebezpeční.

Není vyloučeno, že společnost k takové „selektivní“ budoucnosti směřuje. Ale je vcelku jasné, že to není budoucnost společnosti demokratické, otevřené, spravedlivé... Škola se nemůže tvářit, že o tom neví, že se prostě s maximálním nasazením jen stará o výuku svých žáků, těch, které právě má a žádných jiných.

Nemůže si hrát na to, že se nehlásí k určitému typu budoucnosti.


Vyšlo v Literárních novinách