Vydáváme na boj o Zemana zbytečně mnoho energie? Nebo je to dnes základ boje o svobodu?

Jako bychom se ocitli ve třetím a už permanentním kole prezidentské volby. Společnost je rozdělená na příznivce poraženého kandidáta Karla Schwarzenberga a zastánce zvoleného prezidenta Miloše Zemana. Boj se vede o základní hodnoty, demokracii, o budoucnost. Je to tak ale skutečně? Nejsme prezidentem zbytečně posedlí? Nezabývají se média a viditelnější část kulturní elity spíš samy sebou, než tím, co rozděluje společnost? A neztrácíme schopnost rozlišovat?


Karloidi v Národním
„Tak jsme zasvinili svatostánek. To je slušný úspěch,“ říká spokojeně režisér Tomáš Svoboda v kavárně na Nové scéně Národního divadla krátce před druhým představením své hry Miloš Ubu. Reaguje tak na řadu vášnivých kritik, které vyvolal politický kabaret na motivy klasického absurdního dramatu Alfréda Jarryho. V hlavní roli je totiž tentokrát postava Miloše Zemana a ten je zpodobněn jako primitivní alkoholik, kterému je lhostejné vše kromě jeho moci. A alkoholu, pochopitelně.

Kavárna je plná, režisér očekává, že na představení do foyeru Nové scény dorazí možná o sto diváků víc, než je míst k sezení. Na první pohled vypadá většina hostů jako jasní „karloidi“ - tímto půvabným novotvarem jsou označováni příznivci Karla Schwarzenberga. Působí dojmem městských intelektuálů, kteří se těší na další ponížení nenáviděného ostudného Primitiva. A na zážitek pospolitosti těch, kteří jsou jiní.

Absurdní spor o absurdní frašku
„Rádoby umělci, zasvinění svatostánku, zneužití našich daní, skandál, znesvěcení, hanobení, ostuda, rozpad hodnot...“, taková a mnohá další i tvrdší hodnocení se objevují na sociálních sítích a v diskusích na webu. Lidé posílají podobně laděné stížnosti také přímo vedení Národního divadla. Spoluautor Miloše Ubu Ondřej Formánek k atmosféře kolem hry říká: „Připadá mi, jakoby ti lidé, co by nás nejraději lynčovali, zapomněli, že Zeman je náš prezident. Jeho jsem si zvolili, ne někoho jiného. Tak si děláme legraci z něj.“

Dobře vystihuje absurdní atmosféru kolem absurdní frašky: Neužíváme si demokracie. Nejsme rádi, že žijeme v zemi, kde je možné zneuctít prezidenta a symboly státnosti v centru hlavního města na půdě Národního divadla. Nedokážeme totiž abstrahovat od postavy konkrétního prezidenta: buď bojujeme za něj nebo proti němu. Nejdeme se bavit, případně rozhořčit nad úrovní hry do divadla, vyrážíme do dalšího střetu na kulturní frontu.

Proti těm „samozvaným protestujcícím“, což je pozoruhodný termín, jímž rozhořčené lidi označily Lidové noviny, totiž stojí ti, kteří jim dávají na odiv pohrdání a svoji vyšší kultivovanost, lepší vkus a politický rozhled. „Karloidi“ svádějí v médiích a ve veřejném prostoru boj s „nevzdělanci z paneláků“, kteří zvolili Zemana, a za něž teď trpí nezaslouženě i oni. Obě strany přeceňují význam dalšího pokusu o politickou satiru, který je sice v českém prostředí ojedinělý a pozoruhodný, ale ani tak rozhodně nevejde do dějin tohoto žánru ani Národního divadla.

Je samozřejmě normální, že se liší názory na kvalitu té hry i obecně na pojetí důstojnosti Národního divadla či ohleduplnosti ke státním symbolům nebo prezidentovi. Zarytost toho boje, jenž jakoby skutečně hluboce rozděloval celou společnost, ale jako normální nevypadá.

Normální fakáč
„Je to normální fakáč těm zmrdům komunistickejm zasranejm na Hradě,“ citoval nedávno týdeník Respekt výtvarníka Davida Černého, který těmito slovy popsal svoje dílo umístěné na plovoucím pontonu na Vltavě: obří vztyčený prostředník namířený na sídlo prezidenta.

„Normální fakáč“ namířený na Hrad byl během prezidentské kampaně typický nejenom pro Davida Černého, který tu Schwarzenbergovu spoluvytvářel. Zdálo se tehdy, že vzniká jednotná umělecká fronta, do níž patří všichni, kdo ve světě umění něco znamenají.

„Myslím, že rozdělování Zemanem pěkně ilustruje domácí kulturně frontovní dialektiku, kterou spouští někdy docela nevkusný ostrakizační anti zemanovský feeling, jenž ale současně sjednocuje jinak pestrý a hodnotově nejednotný mediální a celebritní chorus. Skoro tak, jako sjednocovala stoupence světlých zítřků předúnorová petice na podporu KSČ Buduj vlast posílíš mír,“ charakterizuje s ironickým nadhledem situaci sociolog a mediální odborník Jaromír Volek, kterého jsem požádali, aby na téma „rozdělování Zemanem“ uvažoval společně s Literárkami.

Ztráta soudnosti
Po prezidentských volbách ale napětí ani zdaleka nezmizelo. Naopak se prohlubuje a osvoujuje si novou symboliku. Už nejde o to, jestli si zvolíme toho, či onoho prezidenta, nýbrž o to, že umělci jsou podobně jako v ´listopadu 89 opět svědomím národa a opět vedou jeho boj za svobodu a proti „komunistickejm zmrdům“. Ztělesněním této kategorie je právě Miloš Zeman a teprve v této rovině střetu je tedy možno docenit význam a roli „karloidů“ - brání nejenom dobrý vkus a mravy a důstojnost prezidentského úřadu, ale také svobodu a demokracii.

„Konstruování antizemanovské mytologie, která pracuje s výkladem, že veškeré zlo je lokalizováno na Hradě a po jeho odstranění nastane tak dlouho očekávaný ráj, je příkladem ztráty soudnosti,“ dodává Volek. „Prezident představuje v tomto smyslu mediálně atraktivní terč, který sám ještě přifukuje svou slastí plynoucí z provokování střelců. Svým způsobem jde o formu nekonečné mýdlové narace, která odklání pozornost publika od prohlubující se krize. Místo příčin, léčí česká kulturní fronta symptomy. Nemůže ale jinak. Každý hlubší pokus pojmenovat skutečné příčiny dnešní krize by ji odhalil jako součást problému.“

Oč tu tedy jde? O svobodu, demokracii a mravnost? Není ve hře spíš sebestředná póza frustrovaných umělců, komentátorů a novinářů doplňovaná chórem neméně otrávených „obyčejných lidí“, kteří si svoji nespokojenost naopak vybíjejí na „kavárenských intelektálech“ z Prahy? Neztrácíme opravdu schopnost rozlišovat? Nerozdělují naši společnost daleko spíš jiné věci: růst sociálních nerovností, ohrožení chudobou, rasismus, agresivita, nejasný vztah ke světu a Evropě...?

Past Zemanem
Uniknout z pasti, která veřejnou diskusi směřuje k osobě Miloše Zemana a odpovědět na výše položené otázky ale vůbec není jednoduché. Ukazují to i myšlenky dalších tří osobností, které na téma „posedlosti prezidentem“ uvažovali společně s Literárkami.

„Polemiky a útoky, které neustále doprovázejí jakýkliv krok či výrok prezidenta Zemana, slouží podle mého názoru především třem hlavním cílům,“ říká sociolog Jan Keller. „Tím prvým je vyřizování účtů s vítězem voleb ze strany stoupenců kandidáta, který ve druhém kole neuspěl. Druhým je snaha odklánět pozornost veřejnosti od skutečně naléhavých problémů země, které se prohlubují (růst zadlužení, vzestup pravicového extremismu, neschopnost provést skutečné reformy, které země potřebuje atd. atd.) Třetí faktor je psyhologický a souvisí s určitou impotencí našich médií i části kulturních kruhů. Kritizují Zemana jednoduše proto, že ho kritizují ostatní. Míra konformismu je v dnešních poměrech neobyčejně vysoká.“

Jiný z nejviditelnějších diskutérů z řad českých intelektuálů, politolog Jiří Pehe vidí roli prezidenta mnohem dramatičtěji. „Osobně si nemyslím, že okolo prezidenta panuje nějaká přílišná posedlost,“ říká Pehe. „Musíme si položit otázku, zda sociální patologie a problémy, jako jsou rasismus, chudoba, agresivita či vztah ke světu se dají od prezidenta jako symbolické figury, i od prezidenta jako reálného politického aktéra, oddělit. To, že si společnost zvolila většinově prezidentem právě Miloše Zemana, přeci o něčem svědčí. Zvolila si agresivního jedince, který neváhal ve volební kampani oživovat temné nacionalistické předsudky. Je tedy zcela legitimní, když se část politického souboje, i o ta ostatní velká témata, vede skrze postavu prezidenta.“

Pehe připomíná, že podobná diskuse o „posedlosti prezidentem“ se vedly i v době Václava Klause, někteří diskutéři tvrdili, že kritika prezidenta je zbytečná a zveličená. „Když pak ke konci svého volebního období spáchal de facto zločin v podobě skandální amnestie, hodně lidí se divilo...Možná kdyby si začali někteří komentátoři všímat Klause pořádně dříve, nemusel, i ve funkci prezidenta, přispět k tomu, že je dnes česká demokracie v ohrožení,“ dodává politolog. „Když prezident, nejdůležitější český politický symbol, zlehčuje špinavé peníze, ekonomické zločiny a vyvolává duchy nacionalismu, nebo když prohlašuje ústavní zvyklosti za idiotské a spolupracuje s velmi podezřelými lidmi, je přeci extrémně nebezpečné nechat ho "na pokoji", protože jsou prý důležitější témata.“

I politoložka Vladimíra Dvořáková odmítá roli prezidenta v současných politických problémech zlehčovat. „Zeman není "nevinné" téma - snaha posilovat vlastní postavení a tahat za nitky, je hodně zjevná a podobné postupné posilování moci není bez rizika jisté "putinizace" či "lukašenkizace". Zde nejde o náhodné excesy, ale o propracovanou strategii,“ vysvětluje Dvořáková. „S podobnými postupy jsem se už setkala při analýze toho, jak se režimy posouvaly směrem od demokracie k „nedemokracii“. Není možné to podceňovat.“

Dvořáková zároveň ale souhlasí s tím, že diskuse kolem Zemana ztrácí věcnost a je zavádějící. Na adresu „karloidů“ říká: „Většina reakcí a hysterií proti Zemanovi je zcela mimo mísu, vyčítají mu to, co klidně tolerovali Klausovi a nemají žádnou představu o reálné politice kromě toho, že ten "jejich" tam není.“

Jak se z té pasti dostat? A jde to vůbec? Zatím to tak nevypadá. „Zeman“ jakoby se stal jednotkou poznání – jeho prostřednictvím poznáváme vážnost či povrchnost problémů a témat, přikládáme ho ke skutečnosti jako metr či kilogram, bez něj jsme dezorientovaní a tápeme v mlžných odhadech. Kdo se revolučně rozhodne obejít se bez něj, nemá šanci své teze podepřít exaktním měřením.

Myslím, že spíš než nového prezidenta potřebujeme nové paradigma.


Vyšlo v Literárních novinách