Mediální a politická kampaň na téma, „kdo za to může“ a „jak se ochránit před nebezpečnými šílenci mezi námi“, se rozpoutala poté, co žena trpící schizofrenií ubodala ve škole ve Žďáru nad Sázavou mladíka a napadla další studentku a policistu. Kampaň mnohdy nezodpovědná, neinformovaná, hloupá.

Pocity a reakce blízkých zabitého mladíka mohou být bezprostředně jakékoli. Oprávněně. Jim také patří jedině vyjádření soustrasti a nabídky pomoci, nikoli úvahy o stavu české psychiatrické péče a „systémových selháních“. To ovšem neplatí pro novináře a politiky.

Souběžně s mediálním tématem "vraždících šílenců", o němž tady včera psal pan doktor Honzák, se na nás valí politicky zodpovědný proud hledání a odstraňování „systémových selhání“. Protože, jak by mohl politik v takové situaci říci, že se sice stala hrozná tragédie, ale že se nestalo nic, co by bylo možno zobecnit, nic co by otřáslo naší bezpečností či politikou. Nic, co by mělo otřást naším pocitem bezpečí. Vždyť by ho okamžitě uzemnil nějaký jeho kolega, který by tento přístup označil za nezodpovědný a krátkozraký. A který by nabídl uklidňující rázné řešení pro budoucnost. Je to stejný princip konkurence jako na mediálním trhu.

Skutečná systémová selhání
Tragikomické na politických vyhlášeních o „systémových selháních“ je to, že česká psychiatrická péče má už pětadvacet let „systémové problémy“ a že díky nezájmu politiků o tuto oblast, je není schopna vyřešit.

O reformu psychiatrické péče se krátce po listopadu ´89 pokoušel tým psychiatrů kolem tehdejšího ředitele Bohnické léčebny Zdeňka Bašného. Chtěli řešit především dvě naléhavá témata: „Deinstitucionalizaci“, tedy redukci množství lůžek v psychiatrických léčebnách a výrazné posílení komunitní péče. Pacienti by se v mnohem větší míře mohli a měli léčit ve svém přirozeném prostředí, doma, nikoli v zastaralých „blázincích“. Tímto směrem se psychiatrická péče vyvíjela všude ve vyspělém světě. Druhým zásadním tématem byla „destigmatizace“ - tedy snaha změnit „ne-lidský“ obraz duševně nemocných pacientů, snaha o změnu pohledu „normálních“ lidí na duševně nemocné.

V první polovině devadesátých let se sice podařilo částečně zredukovat počet lůžek v léčebnách, ale poté se reforma zastavila. Komunitní péče přestala být posilována. A na psychiatrickou péči vydával stát nadále nejméně peněz ze všech vyspělých evropských zemí. V posledních letech je to kolem 4% ze zdravotnického rozpočtu, což je nejméně ze všech zemí Evropské unie.

A zase Bohnice
Téměř dvacet let po Bašném se do čela snahy o reformu psychiatrické péče postavil další ředitel Bohnické léčebny, Martin Hollý. A řešil tytéž problémy, jako jeho předchůdci: Léčebny jsou zastaralé, pacientů je v nich příliš mnoho, komunitní péče je slabá a leckde nedostupná, na péči jde z rozpočtu málo peněz... V roce 2010 plánoval velkou proměnu bohnického areálu, ale v obecné rovině byl spíše skeptický: „Nedělám si velké iluze, že by v krátké době přišel nějaký velký balík peněz nebo se změnila koncepce psychiatrické péče na politické úrovni,“ říkal Martin Hollý.

Na začátku minulého roku jsme s Martinem Hollým v rozhovoru pro Literárky hovořili opět o týchž problémech české psychiatrie. Mírně optimističtěji tehdy na otázku, zda ministerstvo zdravotnictví už konečně vypracovalo koncepci reformy psychiatrické péče, odpovídal: „To ne, tak daleko ještě nejsme. Ale zahájilo práce na té koncepci, které tentokrát už vzbuzují důvěru.“

Stojí za to si připomenout dvě další odpovědi Martina Hollého z rozhovoru ze začátku roku 2013 (Literární noviny, 31.1.2013):

Jsou tedy už jasné základní principy reformy?
Klíčovou změnou musí být zlepšení, někde spíš vytvoření koordinace mezi jednotlivými službami, poskytovanými v rámci psychiatrické péče. Jednodušeji řečeno: Člověk, který vyhledá psychiatra s nemocí, která ho opravdu silně hendikepuje, se v tom stávajícím systému může velice rychle a snadno ztratit. Myslím, že je základní, abychom úvahy o změnách odvíjeli právě od této skutečnosti a přitom se objeví podstatné problémy systému.

Které jsou ty základní problémy?
Na prvním místě je to dostupnost služeb. Péče je založená na fungování velkých ústavů a ty vytvářejí velké spádové oblasti. Má-li například léčebna osm set lůžek, musíme počítat s regionem, který má napříč 150 kilometrů. A to je pro péči o duševně nemocného pacienta prostě špatně. Duševní onemocnění už v principu vytrhává člověka z přirozených vztahů. A my k tomu v rámci terapie ještě přidáme přemístění někam, kde pacient nemůže být v kontaktu s blízkými a v kontaktu s nimi nemůže při nejlepší vůli být ani terapeutický tým.
Druhým navazujícím velkým problémem je to, že chybí služby mezi hospitalizací a ambulantním léčením.Ani nejobětavější ambulantní psychiatr nemůže poskytnout péči častěji než jedenkrát týdně. Ale pacient potřebuje kontinuální péči, a ta tedy vyžaduje rozvoj komunitních center, krizových center, center duševního zdraví, která budou poskytovat místně dostupnou a pestrou péči. Čili v tom je ten základní směr reformy: přesun od velkých zařízení, rozvoj komunitní péče, individuální péče.

Všichni do blázinců?
V podstatě totéž opakuje Martin Hollý a další psychiatři v reakci na žďárskou tragédii: Nelze všechny psychicky nemocné zavírat a držet v „blázincích“. Musíme vybudovat odpovídající komunitní péči a krizová centra, která budou pomáhat pacientům v terénu a budou je také kontrolovat. Ambulantní psychiatři na to při nejlepší vůli nemohou stačit, je jich málo.

To je cesta, jak minimalizovat riziko, že se někdo z léčby „ztratí“, že u některého pacienta propukne krize, která může mít i tragické následky. Žádnou reformu psychiatrické péče ale stále nemáme. Jen se zatím podařilo prosadit příslušná témata do dohody s Evropskou unií o čerpání strukturálních fondů na období 2014-2020, což je nepochybně pokrok.

Samozřejmě, v případě pacientky, která zabila studenta ve Žďáru nad Sázavou je věc o to komplikovanější, že ve škole už útočila: Před rokem a půl pobodala vychovatelku na základní škole a držela jako rukojmí sedmiletou školačku. Soud ji pak poslal do léčebny v Opavě, odkud ji na základě lékařského posudku letos v březnu propustil do ambulantní léčby.

Na základě současné mediální a politické kampaně to vypadá tak, že jediným správným řešením by bylo držet tuto pacientku celý život v léčebně. A podobné „nevypočitatelné blázny“ také. A raději všechny, protože i psychiatři přiznávají, že v některých případech se může nemoc vyvíjet náhle, nečekaně...

Je možné, že někdo v tomto konkrétním případě opravdu selhal. Že není zodpovědné „vypustit“ pacientku s touto historií do prostředí, které jí prostě není schopno poskytnout odpovídající péči.

Ale jisté je, že řešení spočívá ve vytvoření takové odpovídající péče. Nikoli v zavírání a držení lidí v léčebnách.

Rozšířená verze textu vyšla na webu Literárních novin