Přicházející obří propad ekonomiky je zcela vědomým důsledkem záměrných kroků vlády podnikaných jako prevence proti pandemii. Vláda musí dobře zvažovat, jak velká má tato prevence být, aby způsobené škody na ekonomice byly v rovnováze s dosaženou úsporou lidských životů.

Směnné kurzy, ceny akcií, úrokové sazby a vyhlídky růstu ekonomik i hospodaření vlád v posledních týdnech prudce klesají.
Zdá se, že po 91 let od začátku světové krize a po 11 letech od začátku světové finanční krize máme jednoduše co do činění s další výraznou krizí. Nedávný balík opatření americké centrální banky je podobný součtu kroků, jež tato banka podnikla během světové finanční krize, tehdy ovšem v průběhu řady měsíců.
Jenomže tentokrát nejde jen „jednoduše o další výraznou krizi“. Z hlediska svého původu a očekávaného rozsahu je nynější krize vlastně úplně jiná než ty předchozí.
„Tradiční“ krize vznikají – zjednodušeně řečeno – tak, že velké skupiny investorů nebo věřitelů, kteří vložili peníze do určitých ekonomických aktivit, houfně zjistí (nebo začnou mít podezření), že tyto aktivity jsou nečekaně málo ziskové. Snaha těchto lidí stáhnout – pokud možno dřív než ostatní – své peníze z firem, které „zklamaly“, vede ke ztrátám a krachům takových firem. Příjmy pak klesají i dalším, relativně zdravým firmám. Dominový efekt posílený šířícím se strachem, nedůvěrou a nejistotou pak pošle do potíží celou ekonomiku.
Podstatné je, že impulzy pro vznik a šíření těchto krizí jsou mimo jakoukoli záměrnou kontrolu – jsou výsledkem spontánních a velmi špatně předvídatelných rozhodnutí spousty jednotlivých firem, bank, investičních fondů a domácností.
Nynější „koronavirální“ krize je v těchto ohledech úplně jiná. Je do značné míry předvídatelná, a to co se týče přesného načasování i co se týče hloubky. Je to totiž krize řízená.
Co přesně se děje? Světem se šíří nový typ choroby; ta je vysoce nakažlivá; v průměru jednotky procent nakažených lidí mají v souvislosti s ní významné zdravotní potíže, které u některých pacientů končí až smrtí. Kdyby byl ponechán nemoci zcela volný průběh a kdyby se nakazila celá česká populace, při uváděné smrtnosti kolem dvou procent by to značilo asi dvě stě tisíc obětí. Ze struktury populace a zaměstnanosti lze odvodit, že česká pracovní síla by se fakticky mohla zmenšit přibližně o procento.
O toto jedno procento – a navíc o případný záporný příspěvek potíží ve zbytku světa – by se tudíž kvůli pandemii mohl v takovém pasivním scénáři zmenšit výkon ekonomiky měřený ukazatelem HDP. Pokud se před vypuknutím pandemie očekával letošní český hospodářský růst na úrovni kolem dvou procent, s nijak neřešenou pandemií by mohl tím pádem být řekněme lehce nad nulou. Čistě z hlediska národního účetnictví by se v Česku žádná krize nekonala. Ovšem představa, že vláda bude takto nečinně přihlížet na hrozbu smrti až stovek tisíc lidí, je samozřejmě v civilizované zemi nereálná; a to i kdyby dopad takové nečinnosti na HDP byl zanedbatelný. Vlády zemí všude po světě proto zavádějí spoustu čím dál tvrdších preventivních opatření.
Právě tato zcela záměrná preventivní opatření s jasným časem zavedení a jasným rozsahem jsou oněmi impulzy, které přinášejí nynější krizi. Je to tato záměrná prevence, co potápí růst řady zemí světa níž a níž. Jak načasování, tak i hloubka přicházející krize tedy závisejí na tom, kdy a jak přísnou proticovidovou prevenci vlády zavedou ve snaze snížit konečný počet obětí nemoci. A v tomto smyslu je přicházející krize řízená.
Máme tak před sebou velmi nepříjemné morální a politické dilema: čím více lidských životů chceme zachránit před smrtí na novou nemoc, tím přísnější musí být prevence, a tedy tím hlubší bude krize, do které ekonomiku touto prevencí zatlačíme.
Podobných nepříjemných dilemat, byť v menším měřítku, ale řešíme běžně spousty. Čím více lidských životů chceme zachránit před smrtí na silnicích, tím nižší musejí být rychlostní limity na silnicích, a tedy tím později dorazí lidé a zboží tam, kde na ně čekají obchodní partneři a zákazníci. Nebo: čím více lidských životů chceme zachránit před smrtí na rakovinu, tím víc peněz musíme investovat do léčby této nemoci, a tedy tím méně peněz můžeme věnovat na budování dálnic nebo odměňování učitelů.
Tato dilemata bohužel nemají žádné správné, racionální řešení. Každý z nás si představuje řešení trochu jinak. Postup, který se v praxi nakonec prosadí, by měl být „demokratickou směsí“ těchto našich představ; směsí, kterou mají za úkol namíchat naši volení zástupci. Doufejme, že míchají moudře.

(původně vyšlo v Lidových novinách)