V cizině vidíme lecjaké protitržní skopičiny. Česká vláda si ale zatím zachovává vcelku chladnou hlavu.


V dramatické atmosféře vyvolané invazí Ruska na Ukrajinu se ceny důležitých energetických surovin a následně i pohonných hmot chovají jako utržené ze řetězu. A tak není divu, že na programu jednání vlády byla mimo jiné otázka, jestli a jak v tomto období pomoci domácnostem a/nebo firmám překlenout období rychle rostoucích cen paliv a energií coby extrémně důležitých položek v jejich rozpočtech.
V úvahu přicházelo hned několik populisticky líbivých ad hoc zásahů. Každý z nich – zejména pokud by byl uplatněn plošně na celý příslušný český trh – by znamenal nezanedbatelný zásek do veřejných financí (možná až vyšší jednotky miliard korun měsíčně) daný tím, že by vláda vybrala méně na daních nebo by měla vyšší výdaje toho nebo onoho druhu.
Jednou možností – ke které už v minulých měsících sáhli Poláci a Maďaři – bylo, že česká vláda vyhlásí cenovou regulaci (ano, i v Česku je ještě po třech dekádách od cenové deregulace v platnosti zákon o cenách, který takovou regulaci umožňuje). Ceny jsou tak vysoko, že na cenové moratorium a na omezení dalšího růstu cen už je pozdě, takže v úvahu přicházelo nejspíš asi pouze přímé nařízení, že ceny se mají snížit na určitou dřívější úroveň.
Dopady takové regulace na státní rozpočet (skrze nižší inkaso DPH a skrze pravděpodobné kompenzace regulací postiženým prodejcům) by závisely na tom, jak nízko by vláda chtěla ceny paliv a energií srazit.
Druhou možností bylo zvýšení nabídky nedostatkových položek formou rozpouštění státních hmotných rezerv, jako se to v minulých dnech rozhodly udělat vlády v USA a řadě dalších rozvinutých zemí. Tento krok ale v Česku přicházel v úvahu jen u ropy a pohonných hmot (a taky například u pšenice), zatímco zemní plyn ve zdejších státních hmotných rezervách vůbec není. Nákladnost pro státní rozpočet by závisela na ceně, za kterou by stát k takovému rozpouštění svolil.
Zatřetí bylo možné prominout daň z přidané hodnoty, jako to u plateb domácností za plyn a elektřinu udělala Babišova vláda loni pro listopad a prosinec. Zopakování tohoto kroku by přišlo státní kasu měsíčně na více než miliardu korun; jeho napodobení u pohonných hmot by vyšlo měsíčně na dalších velmi zhruba pět miliard. Podobnou možností bylo prominout u paliv spotřební daň, tedy takzvanou daň z minerálních olejů. Její měsíční inkaso činí zhruba osm miliard korun.
Jakkoli se leckterá z vyjmenovaných možností už někde v cizině uplatňuje, všechny by byly špatné, a to z jednoho nebo z obou následujících důvodů.
První důvod je principiální. Každý takový zásah deformuje cenové signály na příslušných trzích. Právě tímto směrem velmi správně zauvažoval například ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela, když na twitteru upozornil, že umělé plošné snižování cen paliv může vést k „k nakupování zásob za uměle snížené ceny, a v důsledku toho k dalšímu tlaku na růst cen“. Viděno z jiné strany, při volně tvořených – a teď hodně vysokých – cenách se k dané pohonné hmotě dostane ten, kdo ji potřebuje skutečně nejvíc, a nikoli ten, kdo se na pumpu dostane nejdřív (dřív, než palivo v důsledku uměle nízké ceny dojde, protože jím řidiči mezitím naplnili své garáže a sklepy).
Druhý důvod je fiskální. Všechny uvedené přístupy jsou plošné, a tedy zbytečně drahé. Pomáhají rodinám, kterým hrozí finanční kolaps, stejně jako všem ostatním, ačkoli ti druzí podobnou pomoc (aspoň zatím) nepotřebují.
A jaké řešení problému drahých energií a paliv je správné? Namísto drahých a ekonomiku deformujících dirigistických experimentů je lepší spoléhat na mechanismus, který tu pro podobné situace (přírodní pohromy, osobní tragédie atd.) už dávno máme – dávky v hmotné nouzi, jako je třeba příspěvek na živobytí a mimořádná okamžitá pomoc.
Tento systém zajišťuje adresné, a tím pádem z pohledu veřejných financí efektivní zacílení státní pomoci jen na ty domácnosti, které se dostaly do skutečných rozpočtových problémů a pomoc potřebují srovnatelně s jinými situacemi, v nichž dávkový systém doposud pomáhal.
Proti spoléhání se na dávky se obvykle ozývá hned několik námitek, z nichž ale žádná není zásadní. Úřady práce nebudou takový příval žádostí zvládat? Pak musíme tyto úřady v potřebném rozsahu personálně posílit (reptání o rostoucím počtu úředníků bude v tomto případě jednoznačně nemístné) a co nejdříve proces co nejvíce automatizovat.
Žádosti o dávky jsou nesrozumitelné nebo zbytečně složité? Pak je musíme zpřehlednit a zjednodušit, samozřejmě se zřetelem na to, že chceme najít rovnováhu mezi jednoduchostí a zneužitelností. A opět je třeba maximálně automatizovat – například tak, aby žadatel nemusel dokládat skutečnosti, o kterých už některý jiný státní úřad ví. Proč musejí lidé k žádosti o dávku přikládat například potvrzení o vedení v evidenci úřadu práce, to je nad mé chápání.
Lidé se stydí o dávky žádat? Pak peníze zas tak zoufale nepotřebují; nebo je možno změnit označení dávek třeba na „dotace“ nebo „vouchery“. Česká společnost by se každopádně měla zbavit pocitu, že pobírání dávek tohoto typu je trapas, který jsou ochotni podstoupit jen úplní životní ztroskotanci nebo cyničtí podvodníci. Koneckonců celá zelená transformace, která nás v Evropě v té či oné podobě v následujících letech čeká, povede k razantnímu růstu některých cen a spoléhá právě na kompenzace (čti: dávky) domácnostem, jejichž rozpočty budou takovým cenovým vývojem hodně zasaženy.
Limity dávek jsou nastaveny tak, že spousta rodin teď trpících vysokými cenami paliv a energií na ně nedosáhne? To je snad ale přece v pořádku: první reakcí na vyšší ceny čehokoli by měla být úprava vlastního rozpočtu. Je-li například benzín výrazně dražší než dřív, tak zkrátka omezím ježdění autem (stejně jako si například nekoupím mobil, na který nemám). Skutečný problém by nastal pouze v případě chybného nastavení dávek - tedy v případě, že by limity dávek byly nastaveny tak, že by na ně nedosáhly některé z domácností, pro něž je používání auta zcela nezbytnou, existenční součástí života a které by při nynějších cenách pohonných hmot už nebyly schopny existovat.
Ale zpátky k jednání vlády o pomoci s vysokými cenami paliv a energií. Vláda se nakonec rozhodla žádný z výše vyjmenovaných ad hoc zásahů neprovést, a namísto toho zrušila povinnost přimíchávat do paliv biosložky a platit silniční daň u aut do 12 tun. Ani jeden z těchto dvou kroků nelze vnímat jako citelnou pomoc lidem nebo firmám v boji s vysokými cenami paliv a energií. Ostatně samotní představitelé vlády v následné komunikaci nepřímo přiznali, že smysl obou kroků je spíš jiný (uvolnit českou krajinu pro pěstování pšenice a dalších plodin, kterých bude kvůli ukrajinskému konfliktu málo, respektive snížit firmám administrativu).
Jistému populismu se vláda nicméně nevyhnula – to když se usnesla na potřebě úředně kontrolovat přiměřenost zisků čerpacích stanic. I na tyto věci tu ale přece máme standardní mechanismus: analýzy Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Buď tento úřad vidí na trhu s benzinem a naftou známky nekalých dohod, a pak musí přijít velmi tvrdý postih; nebo je na tomto trhu zdravá konkurence, a v tom případě ať mají pumpaři jakékoli zisky, které jim český řidič svou nynější čerpací panikou dovolí. ÚOHS už reagoval: prohlásil, že v současné době nemá „indicie, které by naznačovaly, že se na růstu cen podílí i jiné faktory než pouze vývoj na světových trzích s ropou.“.
Co se týče vládních zásahů ve prospěch firem, je na místě opatrnost na obě strany. Na jedné straně platí, že jakkoli přináší nynější dramatický cenový vývoj nesporně mnoha firmám komplikace, primárním způsobem jejich řešení by měla být dohoda s jejich odběrateli o navýšení ceny, které bude odrážet zvýšené dopravní, energetické a jiné náklady. Jen tak bude cenový systém i nadále sloužit jako základní zdroj informací o skutečné nákladnosti různých druhů zboží a služeb.
Na druhé straně ale platí i to, že takovéto důsledné trvání na principu tržní tvorby cen přestane dávat smysl v případě, že by tento princip byl porušován v jiných zemích a že by v důsledku toho naše firmy ztrácely mezinárodní konkurenceschopnost. Jinak řečeno: pokud jiné země provádějí protitržní skopičiny, může z toho plynout nutnost chránit rovné postavení (a tím i přežití) našich firem tím, že začneme dělat podobné skopičiny i my.
Neférovým zásahům do konkurence uvnitř společného trhu financovaným ze státního rozpočtu příslušné země by teoreticky měla bránit pravidla „státní pomoci“ (state aid). Do jaké míry se Evropské komisi daří dohled nad dodržováním těchto pravidel i v nynějších velmi dynamických dnech, je ovšem otázka.

(zkrácená verze původně vyšla v Lidových novinách)